Psycho: Týden ve sprše s Hitchcockem!

Scéna ve sprše dala autorům filmu pořádně zabrat. Hned první otázkou bylo, jak to provést, aby ji americké cenzurní úřady vůbec nevystřihly z filmu? Kostymérky strávily několik dnů listováním erotickými magazíny, aby objevily možnost, jak šikovně nafingovat nahotu herečky a přitom ji skutečně neodhalit. Nakonec zvolily krtčí kůži, kterou oblepily citlivé partie Janet Leigh a ještě jí pro jistotu sehnaly dublérku.
 

Ne, nejedná se o citlivé partie, nýbrž o zvuky ve slavné scéně. Aby nůž zabodávající se do těla Marion zněl realisticky, potřeboval Hitchcock najít nějakou trefnou alternativu. Poslal tedy svého asistenta pro vodní i cukrové melouny a další druhy ovoce jako kantalupy. Pak společně zamířili do studia, kde asistent rozbodal všechno ovoce. Až poté se režisér rozhodl, že pro nahrání zvuků nože zvolí meloun druhu casaba.
 

Thriller Psycho byl natočen podle stejnojmenného románu Roberta Blocha. Ten dílo publikoval již v roce 1959 a prodal vydavatelská práva společnosti Simon & Schuster. Po zdanění a dalších poplatcích za svůj román získal asi 5 tisíc dolarů. Brzy si ale uvědomil, že obsahem smlouvy nebyl žádný zisk, pokud vydavatel prodá k dílu filmová práva. V tu dobu je už vlastnil Alfred Hitchcock. Psycho bylo vůbec nejvýdělečnějším filmem jeho kariéry, vynesl mu přes 15 milionů dolarů.

Při uvádění filmu v roce 1960 nastavil Alfred Hitchcock velmi přísná pravidla pro vstup do kina. Nikdo totiž nesměl přijít pozdě. Pokud se tak stalo, filmu chtivý divák musel zůstat trčet za zavřenými dveřmi. Hitchcock tvrdil, že užít si Psycho mohl člověk jen od samotného začátku. Premiéry filmu byly pečlivě naplánovány ve stejný čas pouze v několika kinech ve čtyřech amerických velkoměstech New Yorku, Chicagu, Bostonu a Filadelfii. Přísná pravidla platila bez rozdílu, podle slov samotného režiséra dokonce i pro amerického prezidenta.

Cenzuře v 60. letech minulého století nepodléhala pouze nahota a intimita, ale také drastické scény. Hitchcock si tedy nemohl dovolit ve filmu zobrazovat ani napodobeninu krve. Rozhodl se tedy, že celý film natočí v té době již netradičně černobíle. Nejen, že to snížilo náklady na produkci filmu, umlčelo to ale i přísné cenzory. Krev byla ve skutečnosti čokoládový sirup, který filmaři v černobílých snímcích používali běžně.

Zatímco někteří mají největší hrůzu z psychotického vraždění v Hitchockově filmu, autor sám měl největší fobii z vajec. „Je to taková divná bílá kulatá věc, nemá to ani jeden otvor a když to člověk rozbije, nenajde nic jiného než divnou žlutou kulatou věc. Viděli jste někdy něco víc pobuřujícího než bílek s pomalu se rozpíjejícím žloutkem?“ Hitchcock se vajec štítil, dokonce je nikdy neochutnal. „Krev, ta je jiná, červená a zábavná,“ dodával režisér.

To, že odborná i amatérská veřejnost považuje Psycho za vůbec nejděsivější film Alfreda Hitchcocka, může být ve skutečnosti jen jedno velké nedorozumění. Před několika lety se totiž v archivu BBC našly nezveřejněné záznamy rozhovorů se slavným režisérem z roku 1964. Popisuje na nich, že chtěl, aby obsah filmu lidi spíše pobavil. „Chtěl jsem, aby lidi křičeli a ječeli, ale to bylo tak vše. Měl to být od začátku jen vtípek. Zhrozil jsem se, když jsem zjistil, že to někteří lidé berou vážně,“ řekl k filmu sám autor.

Trvalo to týden, než štáb natočil a vypiloval nejdůležitější scénu celého filmu. Vražda ve sprše se natáčela celkem 7 dní od 17. do 23. listopadu v roce 1959, ačkoliv její finální verze má jen tři minuty. Natočena byla z celkem 77 různých úhlů, a pokud si dáte tu práci, napočítáte v ní neuvěřitelných 50 střihů.

Třicet let po té, co na diváky filmových sálů poprvé vykouklo Psycho, vydal Stephen Rebello knihu Alfred Hitchcock and the Making of Psycho (Alfred Hitchcock a jak vznikalo Psycho), v níž detailně popsal celý proces od zakoupení práv po první projekci. Autor prošel všechny dostupné archivy, Hitchcockovy osobní zdroje a vyzpovídal každého člena štábu, který do roku 1990 ještě žil.

Hitchcock byl na diváky svých filmů sice přísný, ale stejně pro ně chtěl jen to nejlepší. Vždy totiž trval na tom, že délka filmu musí být jen taková, kolik snese lidský močový měchýř.