Tajemství Love Islandu? Excesivní telenovela je vlastní parodií. Stačilo by utáhnout šrouby

Love Island coby produkt by mohl v mediální učebnici sloužit jako ilustrace k pasáži o postironické době. Podvracení sebe sama a naplnění žánrových standardů jsou tak pevně propletené, že příznivec díla sám nemá jasno v tom, jestli ho sleduje s upřímným zájmem, nebo s ironickým nadhledem.

Show na místě moderuje velmi standardní a neurážlivá Zora Hejdová, která nemá mnoho charismatu ani důvtipu. Představuje doslovnou a nekomplikovanou rovinu této show pro část publika, jež při sledování přijímá předkládaný příběh bez výhrad. Nad ní však levituje odhmotněný hlas uštěpačného Václava Matějovského, jehož komentář je sice bolestně nevtipný, šroubovaný a místy slizký, nicméně o stupeň sebereflexivnější.

Zdůrazní nějakou zahlédnutou přetvářku, nesmyslnou logiku konání či nám připomene, že všichni ti krásní lidé taky prdí. Díky němu se kroucení hlavou nad vší tou absurditou stává součástí díla. Tento trik se reality TV naučila už před nějakou dobou a k dokonalosti ho dotáhlo tematicky velmi podobné Too Hot To Handle.

Poměrně dost lidí je (velmi hlasitě!) buď upřímně zhnuseno představou show o randění, nebo cítí kulturní stigma spojené s tímto žánrem. Nyní se pro ně však otevírají dvířka nadsázky a cynismu. Mohou pořad sledovat a zároveň si myslet, že mu nepropadají. Pro mnohé muže je pak snadnější sednout si k epizodě a časem zjistit (nebo si to možná ani nepřiznat), že je zábava tohoto typu upřímně baví. Iluze odstupu jim chrání ego a všichni jsou spokojení.

Třetí český Love Island je navíc pro sledování s cynickým nadhledem jako dělaný. Zpočátku se mezi všemi přítomnými nachází tak málo chemie, že dokonce i střihači, kteří se zpravidla chytají každého stébla, vzdávají snahu předstírat opak. Sledovat páry, jež si zcela zjevně nemají co říct a někteří jen stěží skrývají rozčarovanost, je vyloženě kouzelné. Někdy po prvních sedmi dnech se emoce začnou vynořovat, přesto tenhle výběr nepůsobí jako parta lidí, kteří spolu rádi tráví čas, což je skvělý kontrast k tomu, jak moc musí předstírat, že to tak je.

Love Island patří k té kategorii reality TV koncipované tak, aby publiku umožňovala se nad účastníky a účastnicemi povyšovat. Nemuselo by to tak být, mezi soutěžícími najdeme několik vysokoškoláků a lidí se zajímavými životními příběhy. Jenže pořad každým svým aspektem směřuje k tomu, aby bylo prakticky nemožné projevit intelekt nebo aspoň selský rozum. Během nekonečných sezení před kamerou se účastníci a účastnice musí dokola vyjadřovat k jednomu stejnému tématu, tedy perspektivě vztahu s přítomnými cizími lidmi, zatímco se ve střižně čeká na to nejhloupější a nejpikantnější, co bude možné předložit publiku.

Účastníci jiných reality show často popisují stav tranzu, do nějž je produkce přivedla. Po několika dnech jemného a někdy i tvrdého psychologického nátlaku (nekompromisní autorita rozhoduje, kdy vstanete, co jíte, kde se smíte pohybovat, s kým se smíte stýkat a o čem se s ním smíte bavit, to vše často opentlené nekonečným přísunem alkoholu a spánkovou deprivací) přišli o schopnost myslet, uchovat si svou autonomii a vůbec mít nějaký kontakt s realitou. Přestali si uvědomovat, co říkají a jak se chovají, stali se jen automatizovanými stroji.

I když nevíme přesně, na jaké úrovni se těchto taktik účastní český Love Island, je stále třeba jejich existenci brát v potaz. Jedná se o pořad, do nějž se primárně hlásí lidé se zájmem o práci v modelingu, popřípadě aspirující influenceři. Před kamerami pak doslova do zblbnutí hrají to, v co věří, že chce produkce vidět. Proto se skupina dvacátníků, z nichž přinejmenším půlka má vysokoškolský titul, chová jako lobotomizovaní teenageři.

Produkce se pak stará, aby hře opravdu propadli a jejich emoce přestaly být hrané. Dva dny po zahájení show ještě účastníci vědomě předstírají, že přijít o partnera, jehož poznali včera, je nepředstavitelná zrada. Po týdnu v tomto světě však jejich schopnost uvažovat může být tak zmrzačená, že vlastní šarádě propadnou a začnou považovat ztrátu svých náhodně přiřazených lásek za nejhorší věc, jaká se jim v životě stala.

Český Love Island je také unikátní v tom, že účastníci opakovaně zmiňují, jak málo mají prostoru se v klidu navzájem bavit. Výjimkou není tato skutečnost, ale její přiznání. Zahraniční střihači se většinou snaží zneviditelnit fakt, že během natáčení podobných show lidem nebývá umožněno normálně komunikovat. Až po skončení pořadu se z rozhovorů v médiích dozvídáme, že někteří přítomní skoro nedostali šanci spolu promluvit, natož zvážit potenciál pravé lásky.

Stejně podivné je, že v této verzi Love Islandu střihači použili i pasáže, v nichž lidé diskutují o tom, jak reagovali na fotografie svých spoluhráčů a spoluhráček před začátkem natáčení. Přitom v prvním díle všichni předstírali, že se vidí poprvé. Tedy kromě několika lidí, již se osobně znali z minulosti. Opět jde o tradiční postup, kterému se producenti pokoušejí vyhýbat.

Při sledování letošní třetí řady lze vypozorovat určitou tvůrčí lenost udržet fasádu. Nikdo z publika nemůže věřit, že premisa pořadu o hledání pravé lásky je autentická, protože produkce činí zcela zjevné kroky k tomu, aby něčemu takovému bránila za účelem vyvolání konfliktů. To není mimochodem špatně – reality TV tu není od toho, aby se její tvůrci řídili pevnými etickými normami (dokud vyloženě nepůsobí svým svěřencům psychickou či fyzickou újmu), ale aby nás bavila.

Obvykle však štáb svou manipulaci umí lépe maskovat. U Love Islandu to naštěstí vadí o kus méně než u jiných reality show, protože herní aspekt je zcela potlačený. Přicházení a odcházení hráčů a hráček je tak nahodilé a okázale nespravedlivé, že v pořadu nejde hledat smysl ani jako v soutěži, ani jako v autentické seznamce. O mnoho víc než právě zábavu tu tedy nemá smysl hledat. Love Island je příliš postprodukčně kontrolovaný na to, abychom z něj zvládli vyvozovat autentické poznatky do života (čímž se hypoteticky reality TV jako žánr legitimizuje, i když spíš v teorii než v praxi).

Chce se třeba hledat vysvětlení, proč v Africe narozená Mariam zůstala v první epizodě jedinou nevybranou ženou a pořad opustila jako první. O skutečných a nezkreslených interakcích účastníků však víme z nabídnutého sestřihu tak málo, že by bylo nezodpovědné spekulovat příliš nahlas třeba o latentním rasismu. Stejně tak to může být tím, že Mariam nejméně úspěšně z žen předstírala neustálé nadšení a hyperaktivní spokojenost. Anebo také něčím úplně jiným.

Dalším příkladem nečitelnosti je Sandro, který má na kameře charisma čerstvě vyoraného pařezu a málokdy od něj slyšíme slovo s více než dvěma slabikami a větu s více než čtyřmi slovy. Ve svých toporných vyjádřeních objektivizuje ženy nejvíc z celého osazenstva (než začnou jeho vyjádření raději zcela mizet ve střihu). Na druhou stranu je jedním z mála přítomných, jemuž lze chvílemi uvěřit, že zde opravdu „hledá matku svých dětí“. I když se zdá, že v jeho očích jde o víc full time práci než budování vztahu.

A právě na něj ženy reagují nadprůměrně pozitivně, půlka domu ho jmenuje jako jednu ze svých dvou top voleb a v prvním vyřazování ho zachránili i jeho mužští souputníci. Ženy chtějí být se Sandrem, muži chtějí být Sandrem, ale důvody jsou zcela nečitelné. Snad protože má nejvíc svalů? Nebo protože je nejstarším mužem? Má nejvíc tetování? Nebo si jeho nevýřečnost ostatní vysvětlují jako roztomilou stydlivost? Anebo se střih soustředí na jeho bezelstně povrchní uvažování, přičemž ve skutečnosti je v něm mnohem víc, než se zdá? Kdo ví. Podobně je to však skoro u každého. Nikdo zde nemá dost konzistence, aby se stal čitelným člověkem. Na druhou stranu však podobné nejasnosti vyvolávají při sledování u publika konflikt emocí a tím vzbuzují zájem.

Love Island opravdu není typ reality show, do níž má smysl pronikat. Buď chcete sledovat nabízené love story, jako by šlo o fikční telenovelu, nebo se chcete přítomným posmívat, jak strašně jsou hloupí či naivní. V naplnění těchto dvou základních extrémů jsou producenti relativně úspěšní. Pro české reality TV jsou typické příliš dlouhé hodinové epizody, jichž je příliš mnoho. Výrazný prostřih by materiálu rozhodně pomohl.

Production values jsou uspokojivé, byť by obraz mohl být méně přesvícený, aby účastníci v intenzivních momentech nevypadali jako sérioví vrazi na lovu. Nejedná se však o katastrofu, základní formát je úspěšně naplněný. A když už u toho člověk vydrží, má automaticky předpoklad výsledek docenit.