V The Circle musíte oslnit na falešné sociální síti. Reality show měla velký potenciál, po čtyřech letech ale začíná skomírat

The Circle je reality TV distribuovaná Netflixem s původem ve Velké Británii, kde se také natáčí všechny její mezinárodní verze. Ty jsou v tuto chvíli již čtyři, nejvíce frekventované jsou původní britská a americká. The Circle USA právě na Netflixu uvádí čtvrtou řadu, což je skvělá záminka podívat se na úspěšnou značku trochu blíž.

Premisa je jednoduchá. V luxusním bytovém komplexu je od světa izolována zhruba desítka soutěžících. Ale místo toho, aby trávili čas spolu, je každý zavřený ve vlastním bytě. Komunikovat mohou výhradně přes pseudosociální síť The Circle, většinou formou textových zpráv. Soutěžící mohou vystupovat buď za sebe, nebo si vytvořit falešný profil, takzvaný „catfish“ účet, a předstírat cokoli, co uznají za vhodné. Hráči samozřejmě postupně vypadávají a finalisté se navzájem seřadí od nejméně po nejvíc oblíbeného, aby si vítěz odnesl zhruba sto tisíc dolarů.

Skvělá myšlenka, která skvěle zapadla do covidové doby. The Circle sice nepronikl do širokého povědomí se stejnou intenzitou jako třeba Too Hot to Handle, zájem o něj byl přesto dost velký, aby se s ním na Netflixu už počítalo jako se stálicí. Roli v tom samozřejmě hraje to, že jde o pořad extrémně laciný na výrobu. Reality show jsou tradičně miláčkem televizních stanic díky jejich poměru cena/výkon. Náklady jsou díky absenci placených herců, scenáristů, maskérů atd. relativně nízké. The Circle, kde největším nákladem bude vybavit soutěžící hezkými byty, aby vypadaly dobře na obrazovce, vzniká prakticky zadarmo.

A skutečně se podařilo vytvořit několik slušných sérií. Především ty britské stojí za pozornost, protože se v nich sešla skupina zábavných postaviček – na tom nakonec stojí každá reality show. Téma může být jakkoliv silné, ale dokud nejsou před kamerou zajímaví lidé, je to k ničemu. „Zajímaví“ pak většinou znamená hlavně „různí“. Není větší katastrofa, než když máme sledovat deset variací na mladého krásného kluka/holku v jejich dvaceti, jak plácají stejné nesmysly. Je třeba najít mladé a staré, chytré a hloupé, hezké a ošklivé. Až jejich interakce, dokonce i zprostředkovaná výhradně přes textové zprávy, udělá pořad dobrým. Britové to zatím vystihli nejlépe.

Americké obsazení se v předchozích řadách soustředilo téměř výhradně na vzájemné flirtování, což bylo poněkud otravné a publikum to neváhalo dát na opravdových sociálních sítích najevo. A produkce se poučila! Čtvrtá řada jako první z těch amerických působí, že soutěžící myslí na víc než na „to jedno“. Takže potud krok správným směrem. Bohužel by jich ale bylo potřeba udělat víc.

The Circle pomalu vstupuje do fáze, kdy přestává být „novou show“. Jenže pouze to byla omluva mnoha problémů a nedomyšlených principů.

Největší malér je, že se tento pořad prezentuje jako subžánr soutěžní reality TV. Nejde o případ, kdy je výhra pouhou záminkou zábavné podívané a soutěžící ani diváci o ní příliš nepřemýšlí, v The Circle se nemluví skoro o ničem jiném. Pak je ale problém, že soutěžní aspekt je velmi nekultivovaný a netransparentní.

V The Circle po několika letech pořád nevíme, jak přesně probíhá komunikace mezi soutěžícími – jak často spolu mohou textovat, s kolika lidmi mohou denně mluvit, co vše si mohou navzájem říkat. Soutěžící předchozích řad v médiích prozradili, že jejich možnosti byly velmi limitované a s některými protihráči nemohli vůbec navázat kontakt. Nic z toho přitom z pořadu není patrné. U soutěže, která je zcela závislá na networkingu a vzájemné domluvě, je takové zjištění opravdovou ránou. Mnohokrát slyšíme někoho říkat: „Hlasuju proti ní, protože mi za celou dobu ani nenapsala!“ Pouze díky informacím zvnějšku víme, že nejspíš ani napsat nemohla.

Těžko říct, proč producenti tento aspekt hry tají, místo aby z něj udělali oficiální mechanismus, kdy by hráči měli pro účel komunikace s druhými určený kredit a museli tedy řešit ekonomiku rozesílání zpráv. To by bylo skvělé! Pravděpodobně proto, že kdyby šlo o přiznanou součást hry, měli by hráči příležitost vypracovat konkrétní strategii a využít ji ve svůj prospěch. Coby neoficiální omezení založené na libovůli producentů jde o jeden z nástrojů, jak pořad stočit „vhodným“ směrem.

Skutečnost, že hráči nemluví o ničem jiném než o „hře“, se projevuje velmi abstraktními výkřiky typu: „Udělám pro výhru všechno!“ „Nemůžu připustit, aby tenhle člověk vyhrál!“ Vzhledem k nejasným pravidlům a vytváření nečekaných a většinou velmi neférových zvratů (až do posledních dnů například přibývají noví hráči) soutěžící nemají šanci vymyslet skutečnou taktiku a usilovat o konkrétní cíl, jak známe z ozkoušených pořadů se silnou tradicí a ostrozrakým publikem typu Survivor nebo Big Brother.

Nakonec se zdá, že producenti nechtějí divákům a divačkám příliš motat hlavy, usilují spíš o dojem jakési nekonečné párty, kde na konci někdo dostane cenu. Nejde se zbavit pocitu, že soutěžící jsou přímo vedeni k tomu, aby předstírali naivitu a neschopnost prohlédnout banální léčky.

Každý vyřazený soutěžící má například možnost před opuštěním soutěže navštívit jednoho ze svých protihráčů, odhalit mu svou identitu a zjistit tu jeho. A pak také pro ostatní nahraje videozdravici, kde se představí, rozloučí a pronese pár slov. Vyřazení hráči mají zjevně od produkce nakázáno říct také něco ve smyslu: „Dejte si pozor, někdo tu může být catfish!“

Ostatní soutěžící si tuto zprávu pochopitelně vyloží jako jemnou narážku, že catfish je ten jeden hráč, u kterého byla vyřazená osoba právě na návštěvě. Jde o past, která má zamíchat kartami. Vyřazený člověk však variaci na tuto větu řekne doslova vždy a ostatní doslova vždy reagují, jako by ono varování brali smrtelně vážně. Lidská bytost schopná udržet v hlavě informaci déle než pár vteřin by přece dávno měla chápat, že tato fráze nemůže být vnímána jako narážka na cokoliv konkrétního. V The Circle však může vyvolat problémy i v desáté řadě po sobě a soutěžící jsou stále neschopní tuto lest odhalit. To musí být hrané!

Už nežijeme v nultých letech, kdy bylo publikum vůči reality TV velmi naivní a požadovalo naprostou férovost. Dnes už chápeme, že každý aspekt je kontrolovaný, umělý a ohýbaný podle vůle producentů. Už jsme přistoupili na to, že soutěže v reality TV nefungují na principu šachové partie s pevně danými pravidly. To ale neznamená, že jsme přijali druhý extrém absolutní nahodilosti. Předně proto, že to není zábava.

Pokud je zvláštní, že text zatím příliš nerozebíral jedno z největších lákadel The Circle, a sice catfishing, tak proto, že jde o další zcela nedořešenou věc, se kterou si produkce neumí poradit. O catfishingu mluví všichni. Všichni se snaží odhalit, kdo vystupuje pod falešnou identitou, a kdo je „autentický“. Jenže pro hru z toho vlastně nic nevyplývá. Odhalit catfish ani být odhalen jako catfish nepřináší kladné ani záporné body a nesouvisí přímo s vyřazením ze hry. Soutěžící z minulých řad už stihli naznačit, že jediný důvod, proč tolik mluvili o catfishingu, bylo ponoukání ze strany produkce a zahnání nudy.

Celkem povznášející zjištění ale je, že nejlíp člověk dělá, když zůstává sám sebou. Lidé, kteří si budují falešnou identitu, si většinou jen zbytečně komplikují hru a buď se zamotají do svých lží, nebo ve snaze „být nenápadní“ vytvoří profil tak nudný, že s nimi nikdo nechce pracovat. Tady se asi dotýkáme jediného okamžiku, kdy ze silně kontrolované produkce opravdu prosvítají zjištění uplatnitelná v našem světě.

Show také odhaluje (ne)platnost různých stereotypů. Soutěžící často operují na bázi: „Řekla by tohle pětadvacetiletá servírka?“ Popřípadě: „Co o sobě musím napsat, abych působil/a jako pětadvacetiletá servírka?“ Tohle uvažování v 90 % případů vede rovnou do pekel. Lidé na jednu stranu očekávají profily, které ničím nevybočují ze stereotypní představy, ale zároveň jim jsou „příliš dokonalé“ životopisy podezřelé.

Ukazuje se předně, že lidé mohou mít koníčky a životní zkušenosti zcela odlišné, než by se čekalo podle jejich demografie, a neschopnost tomu uvěřit vedla už mnohokrát k přesvědčení, že autentický člověk svou identitu předstírá. Našla by se chvíle, kdy se soutěžící prořekl a protihráči ho odhalili – mladá dívka nevěděla nic o make-upu, protože byla mladým mužem. Mnohem častěji ale tento typ dedukování vede k chybným dohadům.

Nabízí se i morální otázky o roli lhaní a podvádění v reality show. Obecná mantra říká, že lhaní je oficiálním herním nástrojem, jenž je všem hráčům k dispozici. Všichni to ví, takže lhát někomu lze vnímat jako legální tah. Lhát někomu v soutěžní reality TV není o nic nemorálnější než zabíjet spoluobčany při hraní Městečka Palerma a vyhazování figurek v Člověče, nezlob se.

V praxi ale víme, že ani hráči, ani diváci nejsou schopní zcela se oprostit od emocionálních reakcí, zvlášť když jde o lidi izolované od společnosti a hraje se o hodně peněz. Tyto pocity většinou časem opadnou a po skončení pořadu jsou ze všech hráčů dobří přátelé. Diváci a divačky paradoxně odpouští hůř. Našli bychom tedy legitimní situaci, kdy zraněné city mají přetrvat a kdy je na místě vnímat účastníky reality TV jako amorální? V The Circle se v minulosti mladý muž vydával za matku samoživitelku. Našel se kulturista, který předstíral, že je zdravotní sestrou pečující o děti nakažené koronavirem. Jsou tyto lži, jejichž význam přesahuje do reálného světa, morálně odpudivé?

Tvůrci bohužel nedokážou ani tento aspekt pořadu aktivně zapracovat do herního mechanismu, takže celý catfishing v praxi existuje zcela paralelně ke zbytku show. Poslední čtyři roky stálo za to doufat, že se show poučí a aplikuje potřebné změny. Úspěšné reality TV soutěže neustále variují a upravují svůj formát, jednak aby zůstaly relevantní, a pak aby soutěžící nemohli opakovat ozkoušené strategie. Tady je čekání marné.

The Circle usiluje o nenáročnou uvolněnou podívanou, kde největší událost čtvrté řady je cameo účast dvou členek Spice Girls, které první čtyři epizody předstíraly, že jsou autorem dětské literatury.

Všechny zmíněné i nezmíněné způsoby, jimiž producenti manipulují a tahají za nitky, samozřejmě existují ve snaze vytvořit co nejzábavnější produkt. A krátkodobě to opravdu fungovalo. Například je třeba docenit, že střihačský tým zvládá vytvořit iluzi dynamické akce a pohybu, i když má k dispozici výhradně záběry lidí sledujících obrazovky. The Circle měl ale potenciál vybudovat skutečnou herní instituci – a tady se už zdá, že producenti potenciál svého námětu utápějí. Jejich neochota stanovit jasná pravidla a jednat s trochou otevřenosti a tvůrčí cti je jejich největším nepřítelem. Způsobuje, že The Circle už začíná působit okoukaně a vyčpěle. Velká škoda!