Posedlost, láska a závist se na Netflixu snaží provokovat, ale utápí se v ambicích

William (Richar Armitage s neodolatelně erotickým hlasem) je veleúspěšný chirurg, o kterém se často píše i v médiích. Se svou milující manželkou Ingrid (Indria Varma) má dvě dospělé děti – Jaye (Rish Shah) a mladší Sally (Sonera Angel). Jenže jednoho dne se před ním na večírku zjeví Anna (Charlie Murphy), o níž se krátce předtím dozvěděl, že chodí s jeho synem.

William a Anna se začnou scházet v bytě její kamarádky za předem stanovených pravidel, kdy má mladá žena nad sexuchtivým mužem evidentně navrch. To ona určuje, kdy se sejdou, čemuž se William bez okolků přizpůsobuje. Anna se mu za to naprosto oddává, může si s ní dělat, co se mu zlíbí. Přičemž Jay ani Ingrid samozřejmě nic neví, byť časem začnou tušit, že se něco děje...

Minisérie by mohla podstatně lépe fungovat, kdyby se netříštila prakticky ve všem, co ji definuje. Tvůrci se zprvu rozhodli nezatěžovat nás tím, co která postava dělá, čím se živí, co ji baví. Máme se soustředit primárně na trojici hlavních postav, respektive na Williama a Annu, a na jejich prožívání jakési nepochopitelné vzájemné posedlosti. Není totiž příliš jasné, proč stárnoucí chirurg znenadání propadne právě snoubence svého syna. Máme tak uvěřit určité fatální vášni, oné iracionální jiskře, která najednou přeskočí mezi dvěma lidmi. Dejme tomu, i to by mohlo být vůdčí linkou.

Jenže každý ze čtyř takřka hodinových dílů jako by patřil do jiného díla, alespoň co se týče vnitřní logiky a motivace zobrazených postav. I to by mohlo být osvěžující a funkční, kdyby to nějakým způsobem zapadalo dohromady nebo aspoň zaklaplo na samém konci. Jenže to se neděje. Anna se z ještě mnohem méně uvěřitelných důvodů nechce vzdát syna ani otce a dost bláhově doufá, že tento model bude fungovat i tehdy, když se všichni tři setkávají během rodinných sešlostí, plánují svatbu a účastní se zásnubního večírku.

William se navíc chová jako puberťák, která absolutně ztratil kontrolu sám nad sebou. Pronásleduje dvojici, žárlí a snaží se Annu získat pro sebe. Kdybychom ze sexuálních scén pochopili, proč má tak silnou potřebu, dávalo by to smysl. Jenže erotické radovánky dvojice jsou vcelku fádní, jejich silné vzrušení se na publikum příliš nepřenáší, scény jsou překomponované a někdy tím pádem až směšné, což si Richard Armitage ani Charlie Murphy nezaslouží. Mírné BDSM praktiky ani nešokují, ani nedráží, výsledek je spíš odtažitý a chladný.

Vše se navíc rozplizne ve chvíli, kdy se tvůrci v dalších dílech snaží přece jen částečně nastínit minulost a snad i motivaci některých postav. Do té doby jsme si mohli myslet a tak trochu vychutnávat, že jde především o mocenský boj mezi úspěšným a etablovaným bílým mužem a vcelku obyčejnou, leč přitažlivou ženou, která využívá sílu své erotické dráždivosti k tomu, aby se vyrovnala člověku, zvyklému rozhodovat a určovat směr. William totiž opravdu dodržuje stanovená pravidla a nedělá nic, co by se Anně nelíbilo, naopak jí ve všem vyhoví. Anna si s ním chvílemi hraje, chvílemi ho přesvědčuje o tom, že mu v „jejich chvílích“ naprosto patří. Ale i to je matoucí, co tedy vlastně kdo chce a proč?

Když pak začínáme tušit, že v Annině minulosti se skrývá cosi temného (hádejte dvakrát, co se asi tak ženě mohlo stát, aby byla traumatizovaná celý život), přichází roztrpčení a nuda. Minisérie by mohla konečně přiznat ženám jejich vlastní, nespoutanou a především žádnými normami nedefinovanou a neomezenou sexuální touhu a chtíč. Anna chce mít víc sexuálních partnerů? Dobře, ale proč to dělá takhle? A hlavně proč si máme myslet, že se je to všechno jenom následek nějakého „poškození“ (jak ostatně naznačuje název knižní předlohy Damage)?

Ani William není dobře napsanou postavou. Mohli bychom se dohadovat, že mu Anna v krizi středního věku dodává tolik potřebné sebevědomí, byť má skvělou manželku, s níž vede sexuální život, je úspěšný ve své profesi, má dvě milé děti, majetek, postavení... V průběhu minisérie mu těžko uvěříme tak silnou vášeň a posedlost, která mu zatemní mysl natolik, aby si uvědomil, že ubližuje tolika lidem, jež miluje. Přes všechny tragédie, které se stanou, nakonec zjevně stále vnímá nejsilnější cit k Anně, o níž neví zhola nic. Možná by stačilo vzpomenout si, že dlouhodobé soužití a dohadování se o zdviženém záchodovém prkénku a špinavých ponožkách na podlaze podemele lásku každé dvojice.

Proč se do českého názvu dostalo slovo závist, zůstává největší záhadou. V titulu knihy ani v původním názvu není, takže kdesi v českém prostředí produkce Netflixu někoho napadlo, že je to jedno z témat minisérie. Jenže ouha, není. Willam těžko závidí Jayovi, protože mu jeho snoubenka doslova patří, aniž by musel řešit všechny ty přídavky související se soužitím a vztahem. Jay svému otci rovněž nezávidí, protože k tomu ani nedostane příležitost. Anna dostává vše, co si zamane, pročež ostatní postavy o ničem dlouho netuší... A pak se rozhodnou tak, jak uznají za vhodné.

Má tedy publikum závidět neslané nemastné plácání se trojice hlavních hrdinů životem, o němž je předem jasné, že nemůže pro nikoho skončit dobře? Kdyby v názvu místo závisti figurovala vášeň, dávalo by to smysl. Takto nás jenom vede do slepé uličky, kdy si máme myslet, že právě závist bude jedním z hnacích motorů a ústředních sil pro konání některé z postav, což by mohlo fungovat. Nic z toho se však nekoná, závist se zkrátka zapomněla kdesi v jiném seriálu...

Minisérie zklamává především v tom, že nám bere všechny možné interpretační linie, které přitom tak slibně vyvstávají z anotace či traileru. Mohli bychom zůstat v rovině, kdy přemýšlíme nad posedlostí daných postav, které za sebou nechali jakoukoli pragmatickou linku a jenom se oddávají svým touhám (což bychom ovšem potřebovali i vidět). Kdyby Anna zůstala záhadnou sfingou, William stárnoucím mužem vyburcovaným z nudy a Jay poprvé v životě vážně zamilovaným mladíkem, bylo by zajímavé sledovat, kdo koho svou vášní dřív zničí.

Pokud bychom měli předloženou zápletku analyzovat s dostatečným množstvím informací o hlavních postavách, nesměli bychom dostat předvídatené a mnohokrát provařené stereotypní charaktery. Jednou provždy „poznamenanou“ Annu (o kolik lépe s tímto tématem pracoval například seriál Pot a slzy, která má navíc skvělou závěrečnou scénu), „mladým masem“ zmámeného muže v krizi středního věku a naivního chlapce, který připravuje velmi romantickou žádost o ruku. Tady si musíme jenom povzdechnout a pořád dokola se ptát, proč je tedy ústřední trojúhelník charakterizovaný účastí otce a syna, což nakonec pro jakéko vyznění nehraje prakticky žádnou roli.

Mohli bychom se zaměřit i na téma mocenského podtextu prožívání sexuality mezi mužem a ženou, kdy jsou podstatné prvky emancipace, konsentu a třeba i tabuizovaných témat v oblasti realizace určitých sexuálních praktik. Jenže tady je nakonec inovativní jenom to, že chirurg dokáže ženě na její přání způsobit bolest, aniž by jí ve skutečnosti ublížil, což se sice cení, ale tím to taky končí. Zpočátku rozehraná partie mezi Annou a Williamem tak sklouzne kamsi do těžko uvěřitelné zamilovanosti, výčitek svědomí a odpírání si štěstí, a to už snad bolí víc než zlomená ruka.

Posedlost, láska a závist nás aspoň nezaplavuje přemírou nesmyslné nahoty, po formální stránce působí profesionálně, herecké výkony jsou v rámci možností velmi dobré. Nicméně zklamání z toho, jak nedobře je to celé vymyšlené, vystavěné a dovedené do opravdu trapného konce, nakonec převládne. Přitom právě od britských seriálů, byť na Netflixu, většinou čekáme víc. Tak třeba příště. I s tou závistí.