Čtvrtý díl ságy After si přímo říká o nominace na Zlatou malinu. Tessa selhala v napravování láskou a Hardin omylem napsal knihu

Dnes třiatřicetiletá Američanka Anna Todd své knihy původně vydávala na Wattpadu, což je jedna ze světoznámých webových platforem pro tzv. fan fiction. Různé autorky a autoři zde publikují svá díla, která rozvíjejí oblíbená literární, filmová či seriálová díla, některé jejich dějové linky, případně využívají populární postavy (fiktivní či skutečné celebrity) nebo se nechávají inspirovat danými náměty.

Todd zprvu psala (jako spousta dalších) fan fikci podle chlapecké irsko-anglické skupiny One Direction, jejíž frontman Harry Styles se stal předlohou pro Hardina Scotta. Knihy byly souborně vydané jako pentalogie v roce 2014, staly se bestsellerem a dočkaly se překladů do mnoha jazyků. První filmová adaptace přišla v roce 2019. Todd v ní „opisuje“ především od francouzského spisovatele Choderlose de Laclose a jeho románu z 19. století Nebezpečné známosti. Ani After (jakou spousta fan fikce) nenabízí nic nového, je to ryzí prefabrikát mnohokrát napsaného a viděného.

Nesmělá a inteligentní Tessa nastupuje na vysokou školu ve státě Washington (ach ano, tady se odehrává rovněž Stmívání a částečně i Padesát odstínů šedi – buď jde o žánrovou poctu, nebo je tam podezřele vysoká koncentrace zamilovaných upírů a miliardářů). Na koleji narazí na „životem protřelého“ provokatéra Hardina. Mladík se vsadí se svými kamarády, především s žárlivou milenkou Molly, že nevinnou dívku a pannu svede, ale nakonec propadne své vlastní hře a zamiluje se do ní. Molly však Tesse vše vyzradí a dívka se zlomeným srdcem od Hardina odchází... Tolik první díl s podtitulem Polibek. O rok později přišlo pokračování Přiznání a loni třetí snímek Tajemství.

Není příliš podstatné, co všechno se v nich odehrává, protože logika narativu není zjevně tak podstatná. Nechybí očekávané a pro určitý segment publika evidentně potřebné prvky: problémy s rodiči, zejména s otci, Tessina „emancipace“ spočívající v nástupu do zaměstnání, Hardinovy výbuchy způsobené jeho prudkou letorou a psychickou újmou z dětství, Tessina nedůvěra a nekonečné eskapády milostných vzplanutí, odloučení a decentních (byť četných) erotických scén.

After v názvu celé ságy odkazuje na dvě životní etapy protagonistky a protagonisty – tedy před jejich setkáním (zcela bezvýznamné časové období, kde byl nicméně aspoň čas na učení a na koníčky) a po něm (kde je to tak nadupané vzájemnou elektřinou, až by bylo možné mluvit o významném zdroji obnovitelné energie).

Po čtyřech filmech je vlastně s podivem, jak málo toho o hlavním hrdinovi a hrdince (natož o ostatních postavách, které jsou opravdu až na třetí koleji) víme. Zjevně mají slabost pro anglickou a americkou literaturu. V prvních dvou snímcích se objevují četné odkazy na díla Jane Austen a Emily Brontë, jméno protagonistky zase nápadně upomíná na kritický román Thomase Hardyho Tess z d'Urbervillů (který hrál významnou roli v Padesáti odstínech šedi E. L. James).

Tessa i Hardin ostatně sami opakovaně poukazují na paralelu mezi jejich příběhem a osudy Darcyho a Elizabeth, Heathcliffa a Catherine a dalších dvojic. Hardin pochází z Londýna a je bohatý, Tess zjevně nijak zvlášt sociálně nestrádá, mají pár společných kamarádů, nijak zvlášť dokonalé rodiče... A to je asi tak všechno.

Není ani tak podstatné, že film rezignoval na to, co je pro jiné tituly důležité. Upozadit vyprávění a všechny ostatní výrazové prvky se záměrem generovat určitou emoční strukturu, která sleduje vášeň a milostné planutí dvacátníků, není samo o sobě nic, co by se muselo kritizovat. Problematické je ale to, jak to všechno ve snímku na různích úrovních selhává, takže sága nakonec jen znovu reprodukuje určité stereotypní reprezentace a nerovnou strukturu moci ve společnosti. Anna Todd je autorkou, kterou bychom mohli označit za typickou kolaborantku patriarchátu, protože vytváří tradiční romantickou hrdinku, jež stejně jako Bella ve Stmívání nebo Ana v Padesáti odstínech vše obětuje lásce a která ztělesňuje konzervativně pojatou femininitu.

Janice Radway ve své knize Reading the Romance popisuje výsledky svého empirického výzkumu publika milostných románů. Upozorňuje v něm na to, jaké atributy vykazuje tradiční romantická hrdinka. Tessa – včetně vzhledu herečky Josephine Langford, jež naplňuje určitou stereotypní představu takové dívky, ostatně původně ji měla hrát Julia Goldani Telles, což mohlo být zajímavější – se nechá unést představou důležitosti romantické lásky v jejím životě. Hardin v něm změní prakticky všechno. Tess původně chtěla studovat ekonomii, ale pak se zaměří na anglickou a americkou literaturu. Vidí, že je Hardin prototypem „bad boye“, ale doufá, že ho napraví svou láskou – tedy že se mladík změní jen a pouze, protože ji bezmezně miluje.

Radway mluví o tzv. ideologickém slibu patriarchátu, kdy jsou ženy za svou poslušnost a pokoru (obětování se takové lásce) odměněny svým „princem na bílém koni“ (jehož jako zázrakem přetransformuje k lepšímu onen mocný cit). Ne nadarmo Hardin říká: „Vzala mě za ruku, vyvedla mě z temnoty a ukázala mi, ať už jsou duše tvořené čímkoli, že její a moje jsou stejné.“

V Poutu Tessa svou úlohu dokonce zvýslovní, když se po odloučení svěřuje Hardinovi, jak ho zklamala, protože ho nedokázala napravit. Ostatně utvrzují ji v tom i zmíněné vedlejší postavy. Hardinova matka i otec (jeden ze dvou) jí s nadšením sdělují, jak velká změna se s mladíkem udála od té chvíle, co ji poznal. To je nesmírně zavazující, a byť to na první pohled vypadá jako poklona, ve skutečnosti jde o neuvěřitelné břemeno, které tím ženská hrdinka musí brát na svá bedra.

Hardin (Hero Fiennes Tiffin) je drzý potetovaný floutek, který Tessu ohromí už při prvním setkání, když odmítá odejít z jejího pokoje, aby se mohla převléknout, zatímco si čte v jejím Velkém Gatsbym. Je dalším vcelku zdařile obšlehnutým typem ničemy. S Heathcliffem má společný cholerický temperament, s Darcym pýchu, rád rozdává rány. V Poutu jeho problematická povaha eskaluje, když v Londýně zapálí dům, ve kterém žil jako malý chlapec a kde přepadli jeho matku. Z toho má noční můry a tímto traumatem se omlouvá jeho nepříjemná povaha, která opět – jako v případě Christiana v Padesáti odstínech nebo Edwarda ve Stmívání – nevychází z něj samotného, ale je výsledkem pochybení někoho jiného.

Jenže má jiskru (jak pravila Dana Medřická jako matka Anny Holubové v seriálu Žena za pultem o svém záletném a vypočítavém zeti). Hardin se opět jako tradiční romantický hrdina snaží Tessu za každou cenu ochránit, což je ve skutečnosti jenom zástěrka pro významný nástroj manilupace a ovládnutí. Aby byla Tessa v bezpečí, říká jí, co má dělat, což se v Poutu opět projevuje až komicky: „Běž zkontrolovat Kimberly a osprchovat se.“ A přestože se jeho přítelkyně brání, znovu a znovu podléhá, protože na první pohled se jedná o gentlemanská a citlivě ochranitelská gesta, která bychom neměli nijak rozporovat.

Hardin má přitom u svých nohou celý svět – je privilegovaným, mladým, pohledným a bohatým bílým mužem, jehož otec je rektorem univerzity, kde studuje. Opravdu má otevřeno mnohem více dveří než všichni ostatní, jenže je mu to naprosto jedno. Zdánlivě proto, že je to rebel vystupující proti autoriám, což má být cool, ve skutečnosti ho však máme litovat kvůli traumatu z dětství. Hardin nedělá nic, nijak se nesnaží, jenom pije a vymetá večírky.

V Poutu je jeho „tíživá bezstarostnost“ dovedená až do naprosté nesnesitelnosti. Tento temný Hamlet bez příčiny, zlostný vůči oběma (je to tak) svým otcům, se dopouští žhářství, aniž by mu hrozil jakýkoli trest; odpromuje, aniž bychom ho kdy viděli nějak se zatěžovat učením nebo nedejbože psaním diplomové práce; o jeho deník, do kterého si zapisuje celý příběh s Tessou (který ostatně netrvá až tak dlouho, řádově měsíce), se nakonec poperou vydavatelství. Jak mu říká Tessa: „Omylem jsi napsal knihu.“ Ano, omylem napsal bestseller.

Jestli je Pouto něčím výrazné, tak tím, co všechno se na něm nepovedlo. Chatrnou literární předlohu nepříliš zkušená scenáristka Sharon Soboil proměnila v text, kde nevydařené dialogy hercům a herečkám ani neumožňují podat dobrý výkon, ostatně režie Castille Landon jim evidentně také nepomohla. Některé scény jsou proto vyloženě komické. Když se Hardin udobří s jedním ze svých otců a jde ho obejmout, vypadá to, jako kdyby se v lokále po půlnoci šmajchlovali dva opilí štamgasti.

Vyloženě v křeči je několikrát Chance Perdomo (tak báječný v Sabrininých děsivých dobrodružstvích!), který ztvárnil Hardinova nově nabytého nevlastního bratra. Ostatně jeho přicmrndávající postava je v ději tak odbytá, že se vynořuje převážně ve chvílích, kdy je jí nějak zapotřebí. Když se tedy ve filmu najednou objeví ve scéně, kdy vyjde z pokoje v županu rozhaleném na hrudi, za ním jeho přítelkyně a oba se hihňají jako šťastní puberťáci, má nám z Hardinovy poznámky „konečně“ dojít, že spolu měli poprvé sexuální styk. Přitom jsme o nich až do té doby nevěděli prakticky nic... A výčet by mohl pokračovat. Kdyby se tedy někteří z herců a hereček dostali na nominační listinu Zlatých malin, těžko by to bylo překvapením.

Nesmyslné je rovněž chování jednotlivých postav. Splácat všemožné typy emocí dohromady a snažit se je tak vzájemně exponovat, aniž by je mohli jejich nositelné nějak zpracovat, připomíná pověstný dort pejska a kočičky. Tesse zemře otec, tak odjede domů a údajně nemluví, ve skutečnosti ale mluví, Hardina vidět nechce, protože myslí na otce, ale vlastně si v hlavě přehrává vzpomínky na společné romantické chvilky... Hardin Tessu od sebe odžene, hned si ji ale zase přitáhne, nechce ji a zase chce, až si publikum nemůže být jisté ničím. Proces identifikace je proto takřka nemožný. A oba v opilosti citují Hemingwaye.

Někdy se dokonce hlavní postavy jeví jako slabomyslné, například když se Tessa udiveně rozhlíží na luxusně vystrojeném pohřbu svého otce a diví se, kdo to všechno zaplatil, přičemž její „živá peněženka“ stojí hned vedle ní. Nebo když v proslovu nad rakví s přesvědčením opakuje, že ví, jak se její otec kvůli ní snažil. Přitom ji opustil jako malou a po devíti letech ji znovu vyhledal jako bezdomovec, alkoholik a narkoman. A aniž by jí sliboval jakoukoli nápravu, po první noci v jejím bytě se hned po snídani nechá odvézt rovnou do baru, kde oslaví šťastné shledání.

U filmů, které vycházejí po roce, je navíc dost nepříjemné, když v nich četně fluktuují herci a herečky ve vedlejších rolích. Obzvlášť v případě, pokud jsou jejich tváře zapamatovatelné ze současné filmové a seriálové tvory. V průběhu čtyř let a čtyř dílů (ovšem pár měsíců v ději) se změní herecké obsazení obou Hardinových otců, jeho nevlastních matek a bratra i Tessiny matky. V případě biologického otce Hardina jde dokonce o přeobsazení třiačtyřiceletého Charlieho Webera (Vražedná práva) třiapadesátiletým Stephenem Moyerem (Pravá krev), takže během pár měsíců zestárne prakticky o celou generaci. Ostatně tady byla chyba už v castingu u druhého Přiznání, protože se dalo těžko uvěřit tomu, že je Weber vrstevník Hardinových rodičů.

Pouto nakonec kazí i milostné a erotické scény, které byly v předchozích filmech sice decentně nasnímané, ale aspoň s potřebnou energií a vášní v obraze. Hardin a Tessa sice nikdy nic moc nepředvedli a s ohledem na cílové publikum se na sex ani nenamáhají moc svlékat, ale aspoň vždy pravidelně používali kondomy. Pouto jednak nabízí scén sexu méně, jednak se v nich podivně experimentuje s přeostřováním na zdroje světla v prvním plánu a s velkými detaily, takže prohlížet si v daném okamžiku chloupky na krku Hardina není to pravé ořechové. A prezervativy jsou fuč.

Tohle všechno by mohlo být aspoň komické a publikum by se mohlo bavit, ostatně dvouhodinová stopáž se dá usledovat vcelku pohodlně. Kdyby se za vším ale neskrývaly ony sliby a proklamace patriarchátu a šlo by setřást přesvědčení, že by si Tessa konečně mohla vybrat nějakého normálního fajn chlapce. A dost možná bude hůř, protože nás čeká ještě závěrečný díl pentalogie...

Nemají nejvíce cen, ani je nevidělo nejvíc lidí. Ale Sedmikrásky (1966) Věry Chytilové mají nejvíc záznamů v odborné filmové literatuře. Nyní přichází do kin v restaurované verzi a mají jedinou chybu…