Sedm schodů k moci, jeden bolestnější než druhý. Josef Klíma asi moc nerozumí novinařině

Anna brzy začala využívat své tělo, morální ohebnost a kontakt s vlivným novinářem Ivanem (Pavel Batěk) a začala se prodírat k úspěchu. Jako donašečka nejprve pomáhala odhalovat úplatkářství, později kauzy konstruovala a nakonec se stala ženou v pozici moci, která je sama zkorumpovaná.

Skvělý námět Sedmi schodů k moci zpracoval známý publicista Josef Klíma s pomocí televizní scenáristky Lenky Hornové a režie se chopili Jiří Chlumský a Martin Kopp. Jedná se o projekt dostupný na službě Prima+, kde je možné zhlédnout naráz celou osmidílnou sérii.

Velký problém je, že Anna je jakožto postava zcela nezajímavá a monotónní. Máme sledovat její vzestup a morální pád, někdy od druhé epizody je však jasné, že je ochotná udělat pro kariéru doslova cokoliv. Přesto se pořád diví a nemůže uvěřit špíně, která se okolo ní děje. Jako by během svého šplhání, podlézání, službiček a ochoty velmi transakčně spát s každým chlapem, kterého potká, neměla kontrolu nad svým jednáním. Jako by ji ovládal jakýsi démon. Nepůsobí to bohužel jako záměrné pokrytectví, spíš jako neschopnost tvůrců nabídnout buď jednoznačnou mrchu, nebo komplikovanou antihrdinku.

Protagonistka nečelí vnitřnímu konfliktu, dokonce není ani naznačeno, že by někdy zvažovala být poctivá a slušná. Veškerá její proměna spočívá v tom, že se časem diví o něco málo méně. Její prospěchářství nemá jiný účel než drát se nahoru, aniž by pro nás tento proces něco znamenal. Příběh rámují scény u soudu, jimiž každá epizoda začíná i končí. Ty by měly vyvolávat otázku, jak se naivní holka z první epizody zvládla dostat do tak šíleného kolotoče událostí. Sledování celého procesu pak sice zaplní informační díru ohledně toho, jak přesně probíhala cesta z bodu A do bodu B, nenabídne se však žádná emocionální či tematická katarze, protože příběh Anny není s žádnými emocemi či tématy spojený.

Nevidíme vzepření se outsiderky, zčernání čisté duše vhozené do bahna politiky ani snahu ženy vzepřít se systému uzpůsobenému mužským potřebám. Scénář Josefa Klímy tak zkrátka vůbec neuvažuje. Prioritou jako by bylo se skoro edukativním důrazem představit mechanismy korupce.

Úspěchu v tomto vytyčeném cíli však brání třeba už to, že Klíma zřejmě nemá velké ponětí o tom, jak funguje žurnalistická praxe, což ostatně naznačil už jeho dřívější seriál Reportérka. Asi to má co do činění s tím, že kariéru založil na delegování úkolů a prezentování výsledků činnosti druhých. Hned po revoluci naskočil do vedoucích pozic a stal se spíš maskotem komerční publicistiky než jejím tvůrcem. To není nutně špatně. Vypěstovat důvěryhodnou tvář, jejíž slovo má velkou váhu, je pro investigativní tým důležité. Nicméně je zjevné, že to Klímu vedlo k dost zkreslené představě o práci novináře, když není mainstreamovou celebritou.

V Sedmi schodech konstruuje jakýsi bizarní blud, že bulvární novináři hýbají českou politickou scénou v logice brakového amerického noiru 40. let. Celé vyprávění uvádí reportér Baťkův Ivan, který s foťákem po nocích pronásleduje politiky, aby odhalil jejich milostné aféry. Pak sám píše a vydává texty v bulvárním deníku s designem připomínajícím pozvánku na školní besídku, a tím rozhoduje o úspěchu či neúspěchu té které kariéry. Ivan nemá zjevnou politickou příslušnost (ostatně jako žádné z postav, včetně politiků), motivuje ho pouze čtenost, a celá česká politická scéna je odevzdaná jeho náladám.

Zobrazit žurnalistickou profesi způsobem atraktivním pro audiovizuální médium je vždy oříšek. Zkratky a určitá romantizace jsou běžné a většinou nutné. Je však zvláštní, jak monstrózních nesmyslů a stereotypizace se dopouští zrovna scenárista, který si vybudoval kariéru jako prominentní performativní žurnalista. Má Josef Klíma vážně pocit, že českou politiku tvarují bulvární novináři? Že se jedná o jakési podsvětí či dokonce všemocný svět ve světě ve stylu syndikátu nájemných vrahů v Johnu Wickovi? V Česku?

Vůbec celý politický systém Klíma zobrazuje spíš optikou někoho, kdo má nakoukáno hodně žánrových filmů. Samotné korupční kauzy jsou možná parafrázované správně (je patrná inspirace příběhem Nagyové a Nečase), celkový systém, do nichž jsou zasazené, a postavy, které v něm žijí, jsou však zcela nepřesvědčivé. Jedná se o ten typ vyprávění, kde o sobě zlé postavy (snad s výjimkou Anny) vědí, že jsou zlé, a jenom se v tom vyžívají. Ivan se na začátku každé epizody představuje doslova: „Jsem novinář a taky pěkná svině.“ Je na to hrdý a chce, abychom to věděli.

Abychom Schodům nekřivdili, jejich scénář vykazuje dramaturgický rozmysl. Jednotlivé epizody mají strukturu, každá směřuje k vlastnímu finále a celkový děj do konkrétního bodu. To vše však velmi mechanickým, až polopatickým způsobem odpovídajícím okoukaným politickým thrillerům. Tato silná žánrovost bez citu pro dramatické vyprávění seriálu spíš škodí, protože se v něm střetávají dvě protichůdné energie. Jedna chce vyprávět zábavný žánrový příběh a druhá důsledně dokumentovat realitu.

Výslednému produktu hodně škodí i jeho délka. Osm minimálně hodinových epizod je výrazně nastřelená stopáž, která vede k neustálému opakování situací, scén i dialogů téměř slovo od slova. Prima+ zkouší model Netflixu (jenž sám uvažuje o jeho opuštění) zveřejnění celé série najednou. V tomto případě to jen zintenzivňuje úmornou repetitivnost. Anna přechází z místa na místo a vráží lidem kudly do zad, aby se v další epizodě posunula o dům dál a udělala totéž. Krom nudy to vede i k dojmu jakési podivné amnézie, v níž se celý svět ocitá. Annino prospěchářství je velmi veřejné, přesto jí zas a znova propadají noví lidé. Platí to především o ministru kultury (Jiří Vyorálek), který se s ní zaplete v době, kdy se všeobecně  ví, že jde o známou donašečku, která ukončila kariéru několika politiků a úředníků a leckdy zabrala jejich místo.

Řemeslně chybí jakýkoli náznak finesy. Scénář odpovídající pokusu o procedurální politický thriller je vizuálně pojatý jako romantická telenovela. V jednom abstraktním záběru dokonce vidíme nahou Annu, jak leží v posteli a zasypávají ji okvětní lístky květin. Patrný je tak nulový smysl pro konzistenci, když se žádný další stejně stylizovaný záběr ve zbylých osmi a půl hodinách neobjeví. Kamera Marka Jandy však rozhodně ráda ulpívá na nahém těle Evy Podzimkové (a její dublérky) s perverzitou, kterou jsme v české produkci už nějakou dobu neviděli. Každá sexuální scéna nebo i ranní sprchování je využité k tomu, aby se obraz na okamžik zastavil na jejím poprsí či pozadí, tvůrci se ani nesnaží hledat falešné záminky pro tuto softpornografickou prezentaci.

Série v sobě má několik jisker potenciální kvality. Klíma je ochotný věnovat se detailně proceduře událostí, a přitom se pokouší hledat způsoby, jak složité mechanismy zpřístupňovat publiku, což je samo o sobě chvályhodné. Bohužel dílu chybí sebemenší scenáristický i režijní cit a schopnost posoudit, co přesně vyžaduje péči, a co je naopak možné odbýt zkratkou. Anna coby postava pak ukazuje ochotu nabídnout nesympatickou antihrdinku, i tento prvek je ale rozvedený nedůsledně a nudně. Atraktivní námět tudíž svůj potenciál neproměnil.