Animovaný hit Aladin měl premiéru před 30 lety. Výřečného Robina Williamse stále slyšíme, ale věty urážející Araby už Disney vymazal

Půlmiliardové tržby z kin a titul nejúspěšnější disneyovky všech dob. Přestože se Aladin na výsluní vyhříval poměrně krátce a zhruba po roce a půl jej o tento titul připravil monumentální Lví král, dobrodružství z Blízkého východu rozhodně překonalo všechna očekávání. Diváci a divačky prvních pár losangeleských kin mohli Aladina vidět už 11. listopadu 1992, do širší distribuce však snímek s velkým úspěchem vstoupil až o dva týdny později.

Z následného oscarového klání si snímek odnesl dvě sošky, konkrétně za hudbu a za píseň A Whole New World. Pro jejího autora Alana Menkena to nebyla ojedinělá zkušenost – během 90. let podobnou situaci zažil hned čtyřikrát. Oscary za hudbu i píseň totiž vedle Aladina dostal také za Malou mořskou vílu, Krásku a zvíře a Pocahontas.

Vedle osvědčeného disneyovského skladatele Menkena na sebe strhl pozornost ještě jeden muž spojený s tímto filmem. Robin Williams si v roli upovídaného džina ukradl většinu scén pro sebe a z originální dabingové sestavy nikdo nezaujal tak výrazně jako on. Tehdy ještě u animovaných filmů nebylo standardem, aby každou vedlejší figuru namluvila herecká hvězda, o to výrazněji Williamsův výkon vyniká.

U zrodu projektu stál v roce 1988 dramatik a textař Howard Ashman, který původně zamýšlel Aladina pojmout jako animovaný muzikál. Společně se skladatelem Menkenem dali dohromady pár písní, následně ale projekt procházel rukama studiových pohlavárů a nezdálo se, že by v příběhu z Blízkého východu kdokoli viděl potenciál. Námětu se nakonec chopilo režijní duo John Musker a Ron Clements, jež společně už dříve natočilo Malou mořskou vílu a později třeba Herkula, Princeznu a žabáka či Odvážnou Vaianu.

Původní Ashmanova verze obsahovala řadu prvků, jež se do výsledného filmu nedostaly – třeba Aladinovu matku či nutnost vdát Jasmínu o jejích 16. narozeninách. O tyto změny se postarali scenáristé Ted Elliott a Terry Rossio, později podepsaní pod Shrekem či většinou dílů Pirátů z Karibiku. Úpravy zahrnovaly i inspiraci několika vedlejšími linkami z britské dobrodružné klasiky Zloděj z Bagdádu (1940) a odstranění několika nadbytečných písní. Pak byl tehdejší šéf studia Disney Jeffrey Katzenberg konečně spokojený a na filmu se začalo pracovat.

Z dnešního pohledu je těžké si představit, jak mohli animátoři počátkem 90. let vůbec pracovat. Každá z postav se připravovala zvlášť a tvůrci si své výtvory posílali faxem či na disketách. Design Aladina měl původně vycházet z chlapeckých rysů Michaela J. Foxe, nakonec ale filmaři přistoupili k dospělejšímu (i když jen o trochu) vzezření připomínajícímu spíše Toma Cruise. O poznání náročnějším úkolem však bylo animovat neposedného džina, u něhož Musker s Clementsem od začátku počítali s Robinem Williamsem. Málem se však přepočítali.

Williamsovi se totiž do role původně moc nechtělo. Musker a Clements údajně použili nahrávku jednoho ze starších Williamsových stand-upů, kterou spojili se speciálně vytvořenou animací džina. Díky tomu si komik konečně dokázal spolupráci představit. A jelikož měl se studiem Disney dobré vztahy díky úspěchu snímku Dobré ráno, Vietname, souhlasil pouze s nízkou mzdou, ovšem za předpokladu, že jeho jméno či postava džina budou figurovat na reklamních materiálech k filmu pouze minimálně.

Studio sice souhlasilo, následně však vymýšlelo různé způsoby, jak smlouvu obejít. Williamsův hlas se proto objevil v řadě reklam a byl spojený i s množstvím prodávaných hraček, aniž by měl Williams na výdělcích jakýkoli podíl. Kvůli tomu se jeho vztahy se studiem výrazně zhoršily a pomohla až veřejná omluva od nového šéfa studia Disney Joea Rotha, který v roce 1994 vystřídal Katzenberga.

Williamsův verbální kulomet využívající hercovy schopnosti improvizace i napodobování se každopádně setkal s tak velkým úspěchem u kritické i divácké obce, že k dabování animovaných postav začaly být stále častěji zvané celebrity a oblíbené herecké hvězdy namísto trénovaných hlasových herců.

Příběh samozřejmě vychází ze stejnojmenné povídky nacházející se ve sbírce Pohádky tisíců a jedné noci. Za zmínku stojí, že v původní antologii orientálních pohádek ze středověku se vyprávění o Aladinovi nenacházelo, doplnil ho tam až učenec Antoine Galland, jenž knihu na počátku 18. století přeložil do francouzštiny. Oproti původnímu příběhu však ve filmové verzi došlo k řadě změn, a to především kvůli jejímu morálnímu vyznění.

V Gallandově příběhu se totiž vyskytují hned dva džinové a Aladin dokáže zlého kouzelníka, jenž mu ukradl mocnějšího džina z lampy, porazit jen díky druhému duchovi, skrytému v kouzelném prstenu. Podle režiséra Clementse je tedy vlastnictví džina ekvivalentem výhry v loterii, z níž nic morálně záslužného neplyne. Původní příběh naopak říká, že je dobré být mocný a bohatý, a když k tomu člověku dopomůže kouzelná lampa, tím lépe. Takové vyznění by pro Disneyho rozhodně nebylo ideální…

Ve filmu se tedy setkáváme s mladým a dobrosrdečným zlodějíčkem Aladinem, jehož jediným kamarádem je cvičená opička Abu. Žijí de facto na ulici ve smyšleném sultanátu Agrabah, jemuž vládne moudrý, ale stárnoucí sultán. Jeho dcera Jasmína se odlišuje od tradičních disneyovských princezen, je totiž mnohem akčnější a odvážnější, než je standardem, a navíc se odmítá vdát. V přestrojení uteče z paláce, setká se s Aladinem a láska je na spadnutí.

Aladina však zajme proradný vezír Džafar a následně jej využije k získání kouzelné lampy obsahující v podstatě všemocného džina. Brzy se však jeho pánem stane Aladin, který chce svá tři přání využít k tomu, aby získal Jasmínino srdce. S tím mu pomáhá i létající koberec, zato po moci bažící Džafar chce džinovy schopnosti napřít k tomu, aby se stal sultánem a nejmocnějším kouzelníkem. Přestože tedy oproti původní pohádce došlo k řadě úprav, ani tyto změny neuspokojily zdaleka všechny.

Americko-arabský antidiskriminační výbor hledící na dodržování práv arabské komunity ve Spojených státech totiž protestoval proti použití textu ve znění „kde uříznou ti ucho, když se jim nelíbí tvůj obličej“ v úvodní písni, jež dále pokračuje slovy „je to barbarské, ale je to náš domov“. První věta následně doznala výrazných úprav a verze pro video či později vydané CD se soundtrackem již využily opatrnější varianty „kde je krajina plochá a rozlehlá a vedra extrémní“. Druhá věta však zůstala. Arabové si stěžovali i na poměrně zřejmý fakt, že Aladin a Jasmína mají jemnější rysy a hovoří plynulou angličtinou, zatímco záporné a vedlejší postavy mají arabský přízvuk a karikovanější vzezření – což mimochodem vadilo i slavnému americkému kritikovi Rogeru Ebertovi.

Různých filmových či televizních zpracování Aladinových dobrodružství bychom napočítali desítky; nemluvě o divadelních, videoherních, knižních či komiksových adaptacích. Za zmínku stojí třeba dvojice disneyovských pokračování (s názvy Aladin – Jafarův návrat a Aladin a král zlodějů), jež vznikly hned v letech 1994 a 1996 a zamířily rovnou na trh s videokazetami. Stejně jako v souběžně vznikajícím televizním seriálu Aladinova dobrodružství z roku 1994 se vrátila většina původního osazenstva – tedy Scott Weinger jako Aladin, Linda Larkin jako Jasmína a řada dalších. Pouze v závěru trilogie (Aladin a král zlodějů) se do úlohy džina vrátil Robin Williams, jinak jej z výše zmíněných důvodů nahradil Dan Castellaneta, známý hlavně jako dabér Homera Simpsona.

Přestože se tato provázaná pokračování dočkala spíše negativních recenzí, u Disneyho museli být spokojení. Videokazety se prodávaly po milionech a rovněž sledovanost seriálu nebyla vůbec špatná. A stejně jako v případě dalších úspěšných značek se Disney před pár lety rozhodl oprášit i Aladina. Režie hraného snímku z roku 2019 se ujal Guy Ritchie, role džina se osobitě zhostil Will Smith a navzdory rozporuplným recenzím snímek dokráčel až k miliardovým tržbám. Vzhledem k tomuto úspěchu je téměř jisté, že se v nejbližších letech dočkáme sequelu, a nikoho by nejspíš nepřekvapil ani případný seriál či spin-off. Dobrodružství vychytralého Aladina, žoviálního džina a odvážné Jasmíny tedy ani třicet let po premiéře nejslavnějšího filmového zpracování nejsou zdaleka u konce.

Po dlouhé době vzniknul v Česku tak ambiciózní historický životopisný film. Režisér Petr Václav přitom nikdy podobný projekt nedělal. Největší pastí by bylo hledat v něm nového Amadea. Il Boemo se vydává vlastní cestou.