Seriál Wednesday stojí na charismatu sociopatické hrdinky. Tim Burton ale dobře ví, pro koho ho dělal

Na třetí pokus se to Timu Burtonovi podařilo. Už od 80. let se totiž motal kolem několika zpracování Addamsovy rodiny. Jenže dvojici populárních snímků z počátku 90. let nakonec režíroval Barry Sonnenfeld a o animák, který se po průtazích dostal do kin v roce 2019, se postarali Greg Tiernan a Conrad Vernon. Makabrózní poetika Addamsovy rodiny se přitom k Burtonově stylu a poetice nadmíru hodí, takže fanoušci a fanynky tvorby čtyřiašedesátiletého rodáka z Kalifornie mohou jásat, že je dlouho vyhlížené spojení tématu a tvůrce konečně na světě. Přesněji řečeno, jásat mohou hlavně ti, kteří právě vstupují do období pubescence.

Kreslíř Charles Addams vymyslel na konci 30. let parodii na upjaté maloměšťácké rodiny, kde je na první pohled všechno v pořádku, ovšem pod povrchem se jejich členové zajímají spíše o dosažení vhodného společenského statusu a vyhovění konvencím. Addamsovy postavy představovaly pravý opak – na první pohled bizarní a v morbiditě se vyžívající rodina je totiž ve skutečnosti plná lásky a vzájemného respektu ke specifikům jejích členů.

Napříč různými adaptacemi se povaha Wednesday a jejího vztahu vůči příbuzným značně proměňovala. V oblíbeném seriálu z 60. let představovala překvapivě hodnou a roztomilou holčičku, ve dvojici filmů z 90. let, díky nimž zná Addamsovu rodinu zřejmě nejvíce lidí, byla naopak extrémně temná, nebezpečná a krutá. Aktuální pojetí pocházející z pera Burtona a showrunnerů Alfreda Gougha a Milese Millara se snaží skloubit více rovin, avšak s kolísavými úspěchy.

Na začátku sledujeme patnáctiletou Wednesday (Jenna Ortega) navštěvující běžnou střední školu, kam se však zjevně příliš nehodí. Po (dalším) pokusu o usmrcení spolužáka je přeřazená do školy Nevermore, jejíž osazenstvo je složené z upírů, vlkodlaků, sirénn a dalších nadpřirozených bytostí, jež jsou v očích většinové společnosti vyvrheli. Tu zastupuje nedaleké maloměsto Jericho, jež jako by vypadlo z americké idyly ve stylu Gilmorových děvčat. Většině jeho obyvatel se rozhodně nelíbí, že se poblíž nich nachází sídlo outsiderů v duchu předchozího Burtonova snímku Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti.

V Nevermore navíc před čtvrtstoletím studovali i Gomez Addams (Luis Guzmán) a jeho manželka Morticia (Catherina Zeta-Jones), kteří sice mají na svá školní léta hezké vzpomínky, dospívající Wednesday by však raději šla vlastní cestou. V první epizodě se proto dočkáme nejen představení školy, vyučujících i studujících a naznačení vztahů mezi zhruba desítkou důležitých postav, ale také načrtnutí ambivalentní povahy Wednesday.

Zatímco v dřívějších příbězích Addamsovy rodiny si Wednesday jakožto vedlejší postava vystačila s pár podstatnými (a obvykle značně temnými) vlastnostmi, pro hlavní úlohu jí tvůrci museli dodat větší hloubku. A to se ukazuje jako problém. Wednesday totiž v dialozích i v rámci voice-over neustále pronáší tvrďácké hlášky, jdoucí ruku v ruce s její gotickou image, zároveň však postupně podléhá nutnostem spojeným s životem ve společnosti. Tak trochu proti své vůli navazuje romantické i přátelské vztahy a scénář ji nutí zajímat se o druhé lidi.

Je to logické, vždyť pokud by opravdu celých osm epizod strávila pouze nihilistickým libováním si v ignoraci všeho živého, nebylo by možné se o něco snažit – a z pohledu publika ani na co se dívat. Na stejné problémy narazily i dřívější seriály o psychopatech jako Dexter či Hannibal, jež rovněž musely naznačit „lidštější“ stránky osobností hlavních hrdinů, kteří ale zpočátku lákali právě proto, že je neměli. Proto když v pozdějších dílech Wednesday ledabyle hovoří o tom, jak má ráda pohřby, ale vzápětí spěchá zachraňovat své přátele, působí to sice pochopitelně, ale přesto poněkud vyumělkovaně.

Při zkoumavějším pohledu rovněž může zarazit fakt, že je Wednesday navzdory svému antisociálnímu postoji v centru společnosti, což je opět spíše scenáristicky nutné než jakkoli logické. Jako metaztvárnění pubertálního prožívání a vrstevnických sociálních vztahů by to mohlo fungovat, ale zbytek myšlenkově nenáročného díla nedává publiku důvod nad ním takto přemýšlet. Výslednému střetu rutinního teen dramatu/detektivky s původně komiksovou přepáleností Addamsovy rodiny se proto dá věřit jen tak napůl a není vždy snadné soucítit s postavami, na druhou stranu je toto pnutí mezi nekompatibilními žánrovými zařazeními poměrně osvěžující.

Teen romance o navazování vztahů a potřebě pochopit vlastní emoce se odehrává na pozadí zamotaného detektivního příběhu. Wednesday v cynickém duchu Phila Marlowea vyšetřuje sérii záhadných vražd, jež se odehrály v době jejího příjezdu do Nevermore. Zdá se, že celé dění se jí nějakým osudovým způsobem týká, postupně se navíc odhalí tajemství jejích rodičů z minulosti. Do toho Wednesday trpí nevítanými a zničehonic se objevujícími vizemi budoucích tragédií, jimž se obvykle neúspěšně snaží zabránit.

Dívka každopádně nechce žít stejně jako její matka, tedy vdát se a mít děti. Je extrémně inteligentní, ovládá bojová umění i cizí jazyky, virtuózně hraje na cello, ve volných chvílích píše román a v probírané výuce je zásadně napřed. Hovoří o mansplainingu, male gaze a ženské objektivizaci či odmítání pubertálních rituálů. Především má však dechberoucí detektivní schopnosti, přestože není neomylná, což je rozhodně sympatické. Dospělejší diváci a divačky však poměrně snadno prokouknou opakovaně využívaný scenáristický trik. Když návaznost scén jasně ukazuje na to, kdo je vrahem, tak je jasné, že daná osoba to není. Dle této šablony proběhne v posledních dvou dílech hned několik zvratů, což stejně jako zbytek tvůrčích rozhodnutí ani nenadchne, ani neurazí.

Tim Burton nakonec režíroval pouze první čtyři díly, v nichž lze najít několik propojujících motivů v čele s instrumentálními verzemi pár známých skladeb od Metallicy, The Rolling Stones, Edith Piaf či Vivaldiho. O originální hudbu se mimochodem postaral Burtonův osvědčený spolupracovník Danny Elfman, což je především v první polovině seriálu rozhodně slyšet.

Burtonova režie přesto nepůsobí nikterak originálně či novátorsky a je otázkou, zdali v tom větší roli hraje únava tvůrce, jenž už nedokáže překvapovat a bavit tak jako před dvěma či třemi dekádami, anebo tlak ze strany Netflixu na unifikovanější a tím pádem i bezkrevnějšíseriálovou tvorbu. Skutečně je obtížné poznat, zdali na režijní stoličce seděl sám Burton, nebo nějaký jeho fanoušek, jenž přebírá vyžívání se v černé barvě a sarkastických komentářích.

Časem se omrzí také humor, opakovaně využívající jeden vtip stále dokola – totiž když se stane něco objektivně špatného a smutného, Wednesday je spokojená: „Už se mě několikrát pokusili zabít. Je to tu skvělé.“ Především v pátém a šestém díle se už ale definitivně vkrádá dojem nastavované kaše a zdlouhavého rozmisťování figurek pro velké finále. To nakonec skutečně přijde, ať už falešným vyvrcholením v sedmé epizodě či skutečně drsným závěrem celé první série. Přesto je poněkud mrzuté, že když už detektivní přístup spočívající v obcházení postav a lokalit, kde Wednesday vždy mechanicky narazí na další stopu, přestane fungovat, objeví se jako deus ex machina vševědoucí strýček Fester (ve značně karikaturním podání Freda Armisena), postrčí hrdinku správným směrem a zase zmizí.

Dvacetiletá Jenna Ortega zvládá titulní úlohu výborně a i díky nevelkému vzrůstu není problém jí uvěřit, že hraje teprve dospívající dívku. Pomáhá jí v tom kamera, záměrně využívající úhlů, v nichž 155 centimetrů vysoká herečka vypadá ještě nižší; nejvýraznější jsou kontrasty s Gwendoline Christie, ztvárňující ředitelku školy Nevermore, měřící o celých 36 centimetrů víc. Ortega na ploše zhruba šesti hodin v podstatě nesleze z obrazovky a její deadpan minimalistický projev se k zachmuřené postavě bezesporu hodí.

Kontroverzní obsazení Luise Guzmána do role Gomeze Addamse nakonec není takový problém, jelikož členové slavné filmové rodiny se objeví pouze ve dvou dílech; přesto jeho přehrávání bude leckomu o poznání nepříjemnější než adekvátně strnulý projev Catherine Zety-Jones. Potěší vedlejší role Christiny Ricci, jež si ve Sonnenfeldových snímcích zahrála právě Wednesday. Ztvárňuje jednu z učitelek, zástupkyni tzv. normáků (normies) neboli lidí bez speciálních schopností.

Tento název pro „obyčejné“ lidi jistě není zvolený náhodně. Jako normie totiž ve skutečnosti bývají poněkud posměšně označovaní vyznavači konvenčního způsobu života, jedinci neodlišující se ve většině charakteristik od majority. Zato teenageři studující na Nevermore rozhodně obyčejní nejsou, připomínají spíše osazenstvo akademie mutantů z X-Menů. Do očí bijícím způsobem se tak tvůrci snaží dát najevo, že každý puberťák bojuje složité vnitřní bitvy a učí se ovládat své tajemné schopnostii. Hlavním zlem je konformní společnost snažící se potlačit individualitu a jedinečnost každého jejího člena, což je samozřejmě poměrně tradiční součást leckterých fantasy vyprávění.

Když se dospívající děti budou šest hodin dívat na Wednesday namísto toho, aby stejný čas strávily na TikToku, je to asi rozumná alternativa. Početná fanouškovská základna Harryho Pottera, pro niž vznikají teen fantasy díla jako třeba nedávná Škola dobra a zla, bude rovněž spokojená, a tak lze snahu Burtona, Gougha, Millara a dalších označit za adekvátně vysoustružený produkt, jenž zná svou cílovku. A to nakonec není málo.

Jedna z nejslavnějších knih všech dob se dočkala už třetího zfilmování. Je určitě nejbrutálnější, ale ne nejlepší. Tento díl bude i tom, jak se dá filmovat válka.