David Novotný: "O Okresním přeboru bych dokázal kecat hodiny."

Přiznám se, že ne. A pořád se tak trochu bojím uvěřit i tomu, že Honza Prušinovský psal Jardu Kužela pro mě. Slyšel jsem to, ale jestli je to pravda, nevím. Co ale můžu říct zcela zodpovědně, s Honzou jsme se předtím neznali.

Tak je to asi pravda.

Samozřejmě, že je to velmi příjemný, vždyť jsme jenom ješitní chlapi ve středním věku. Co může být víc? To je v podstatě orgasmus. (smích)

Snadný. (smích) Tedy snadný je to, když se tomu přizpůsobí kamera, spoluhráči, protihráči… Potom to jde levou zadní. (smích)

Strašně línej.

Asi ano, ale jako David bych to asi dotáhl dál. Jarda byl sice lenivec a já jsem taky v podstatě lenivec, ale jenom na věci, které mě nebaví. A forčus mě baví stejně jako herectví, takže si myslím, že bych se na ten fotbal nevykvajz‘, že bych to někam dotáhnul. Nejsem cílevědomý, cíle ke mně přicházejí spíš polehoučku. Když mi někdo řekne: „Mohl bys támhle to,“ tak já rovnou říkám, že to fakt ne. A když mi říkají, že bych to měl aspoň zkusit, tak odpovídám, že mě to ani neláká. Blíženci takoví jsou. Tříští svoje síly, tříští cíle, stejně jako já ti tu teď tříštím svoje myšlenky, že z nich asi nic neposkládáš. Takže pomalu a srozumitelněji:

Nejvíc línej – a to ti potvrdí moje máma, všechny moje ženský i všichni moji kamarádi – jsem u věcí, které mě fakt nebaví.  U těch se k ničemu nedokopu, ať se okolí snaží sebevíc. Za to u věcí, které mě baví, jsem k nesnesení soutěživej.

U filmu už to všechno krásně plynulo, spíš jsme jen ladili, co by ještě tak Jarda udělal a co už možný vzhledem k seriálu není. Na prequelu je pěkné, že můžeš použít něco, co už sis odžil, že si můžeš hrát v hlavě s tím, jak ten člověk žil, vypadal a jak se choval, před tím NEŽ… Oproti seriálu ve filmu třeba daleko víc komunikuji se svojí ženou. To mě bavilo nejvíc, tam byl prostor k tomu si s tím trochu pohrát, protože v seriálu moc společného prostoru neměli. Marika Procházková je jednak výborná kominda a jednak vynikající parťačka, takže jsme si to fakt užívali.

Sebe. Své nápady, své okořeňování textu, ale co přesně to ve výsledku bylo, to už ti dneska říct nedokážu, protože to byla opravdu kolektivní práce. Leoš třeba přišel, řekl, že by Jarda mohl udělat to a to, my si řekli, že je to fajn nápad a udělalo se to tak. Navzájem jsme se posouvali, takže Jarda není jen můj, Jarda je všech. (smích)

Film jsem neviděl, takže nevím, jaký je. Těším se na něj. Chtěl bych na něj jít nepoznamenaný, ale už teď vím, že nepůjdu, protože někteří moji kamarádi už ho viděli a něco mi řekli. Jestli bych ale mohl usuzovat ze scénáře, z natáčení a z nějakých prvních reakcí, tak bych řekl, že film je nostalgičtější. A pak bych taky řekl, že zatímco seriál byl především o pěti hlavních postavách, ke kterým se občas přidružila nějaká postava vedlejší, pak film má úplně novou hlavní figuru, která táhne celý film.

Ve svojí obyčejnosti. Tím, že se v něm spousta lidí poznala. Tím, že tam bylo tolik hlavních postav, tím větší byla pravděpodobnost, že se bude divák s někým identifikovat. Někdo se viděl v Kuželovi, jiný se viděl v Luňákovi, jiná se viděla v mámě Hnátkové… Když jsi sledoval facebook, tak obliba rostla geometrickou řadou a pod tím byly komentáře: „Ty vole, to je jako u nás...“ Lidi se v tom poznávali, ať už byli z Velvar nebo Veltrus.

Protože ho znám a těšil jsem se na něj, tak jsem ho pozoroval a zdálo se mi, že mezi nás vklouznul v naprosté pohodě. V určitých chvílích se choval jako klučík a moje srdce u toho jásalo a plesalo radostí. Občas jsem pak zůstával doslova s hubou otevřenou, třeba když jsem ho viděl v teplákách, jak čutá do balónu nebo jak s námi běhá. Takže abych to zase příliš netříštil: Pohled na pana Krobota mi navozoval stavy blaženosti. (smích) Byl skvělej!

Srandisti jsme byli všichni, protože všichni jsme sporťáci a kde jsou sporťáci, tam je sranda, která zná své hranice. Samozřejmě, že když jsme se dozvěděli, že Luděk Sobota má rád u oběda klid, tak jsme jeden po druhém chodili a přáli mu dobrou chuť, nikdo by si ale netroufl udělat něco opravdu zlýho nebo někomu lézt do zadku. To by ani nešlo, to by ho ostatní sežrali zaživa. (smích) Všichni jsme byli féroví rypáci.

To nebylo jednoduchý ani trochu. Honzík hodil balón, řekl nám, co by se tak asi rámcově mělo stát a bylo na nás se k tomu nějak dopracovat. Na začátku jsme samozřejmě byli všichni nadržení a nabušení, plní energie, ale postupně síly ve třicetistupňovém horku docházely, takže po nějakých šesti hodinách už jsme se jen plahočili a víc než balón hledali stín. Bylo to strašlivě namáhavé. Když nám pak Honza řekl, že tohle a tohle má, že ještě potřebuje tamto a tamto, tak ta energie se už hledala opravdu těžko. Polohlasem jsme ho posílali do hajzlu a říkali si, že to určitě musí mít už natočený a jenom nás chce trápit kvůli lepšímu záběru. V takových chvílích hraní nemělo se zábavou nic společnýho.

Já si utrhl sval, ale čert už dneska ví, při čem vlastně. A nebyl jsem sám, Ondra Vetchý si utrhl lýtko, ale i s tím se dalo hrát. Ondra stál a jen na všechny řval: „Nedávej mi to, nehraj to pořád přese mě, nedávej mi to, hraj to jinam.“ (smích)

Vynikající partička, obrovská chuť do práce a to neustále, i kdybychom měli být na place od rána do noci. Svojí roli v těch vzpomínkách ale určitě hraje i to, že to všechno včas skončilo. V nejlepším se má přestat a nám se to povedlo. Žádná ponorka, nic takového, takže všechny vzpomínky jsou super.

O Okresním přeboru bych dokázal kecat hodiny. Po setkání s panem Somrem na Rodičích a dětech jsem si myslel, že už nikdy nezažiju tak výjimečné natáčení, ale zažil. Zaplať pánbůh za to.