Jan Prušinovský: "Okresní přebor rozšiřuje mytologii seriálu."

Ta úplně původní?

O fotbale jsem psal vždycky, protože jsem ho hrál a hraju do dneška. Už na FAMU jsem psal povídky z fotbalového prostředí a jednou jsem je sepsal do většího tvaru. Myslel jsem si na hodinový televizní film, který byl sice ještě jiný než Okresní přebor, ale všechny postavy, které dneska známe, v něm byly už tenkrát.

Protože ho v České televizi nechtěli z důvodů, které vlastně ani neznám, tak jsem ho odnesl na Novu a tam přišli s myšlenkou, jestli by nebylo lepší místo televizního filmu natočit na dané téma spíš seriál, což mi přišlo jako výborný nápad. Říkal jsem si, že bude fajn na půdorysu seriálu zmapovat jednu fotbalovou sezónu. Navíc mi to umožňovalo uplatnit mnohem víc postav.

Od začátku jsem říkal, že by mělo jít o komediálně laděný seriál, v němž by měly být vztahy podružnější, protože síla Okresního seriálu leží jinde – v netypickém prostředí. Mojí ambicí bylo udělat seriál se sportovní tématikou a udělat ho opravdu věrně. Víte, když jsem do té doby viděl film se sportovní tématikou, tak jsem byl většinou hodně zklamaný, jak je to udělané. Většinou je to o ojedinělých výkonech a vyhrocených zápasech, přitom z osmdesáti, devadesáti procent je sport o něčem úplně jiném. Zvlášť ten amatérský.

Od začátku jsem věděl, že sportovní sekvence nebudeme vůbec připravovat. Nic není inscenované, všechny zápasy jsou točené dokumentárně tak, jak opravdu probíhaly s fotbalisty, o kterých to opravdu je, a proti týmům, které hrají na stejné úrovni.

Přiznávám, je to trošku hra na náhodu.

To je autentický moment zápasu.

Kdepak, v případě téhle scény nám jenom přálo štěstí. Navíc si můžete pomoct střihem. Konkrétně tahle situace totiž gólem neskončila, ale vy si můžete pomoct tím, že hned za tuhle situaci nastřihnete situaci úplně jinou z jiného momentu zápasu. Střihem vytvoříte ohromný závar před brankou, který nakonec přece jen gólem skončí. V tomhle směru byla práce ve střižně velmi zábavná.

Pokud už jsme něco fixlovali, tak jen mimotechnicky. Během natáčení seriálu jsem se naučil, že když chci, aby nějaké mužstvo dostalo gól, seberu mu tři nejlepší hráče, aby si jejich soupeř dokázal vytvořit tlak. Pak už byla jen otázka maximálně dvaceti minut, než ten gól opravdu padl. Takových pomůcek je víc.

Jeden zápas se většinou točí jeden den včetně prostřihů na střídačku, přičemž herecké akce na střídačce se točí separátně od herecké akce na hřišti. Většinou to fungovalo tak, že na hřišti jezdil někdo na kole, který předstíral, že je míč, čímž jsem docílil toho, že se všichni dívali na jeden bod. To je fáze, která je náročnější pro mě jako režiséra, protože já si v tu chvíli už musím vybrat, kterou z těch před tím natočených fotbalových akcí asi použiju, tudíž, kde a jak se zhruba při nich pohyboval míč. Celé je to tak trochu matematika. Nebo jak tvrdí Jaroslav Hřebík – deskriptivní geometrie.

Pletli. Proto se natáčecí plán stavěl tak, aby se dva zápasy netočily dva dny po sobě. Týden hrát jenom fotbal by prostě nešlo. Už takhle jsem měl na filmu zraněné čtyři lidi. Například Ondra (Vetchý - pozn. aut.) měl utržené vazy, takže si všimněte, že v některých zápasech vůbec neběhá a nekope do míče, jenom chodí a nadává. Naštěstí se to vždycky dalo něčím ošulit, zařídit to tak, aby to nevypadalo debilně.

První, koho jsem oslovil a kdo mi bez problémů kývnul, byli David Novotný, Leoš Noha a Pavel Kikinčuk, se kterým jsem chtěl opravdu hodně něco společného dělat. Víceméně pro tyhle tři jsem taky jejich postavy psal. Naopak o Luňákovi a Orlovi jsem měl původně trochu jinou představu, ale nakonec se to vyvinulo tak, že Luňáka hrál Ondra Větchý a Orla Luděk Sobota.

Neprozradím, ale můžu říct, že všichni, s kým jsem na tyhle role původně počítal, se nakonec v Okresním přeboru přece jen objevili, byť v jiných rolích.

To bylo tristní. Měl jsem za sebou usilovnou roční práci, přičemž mi bylo řečeno, že minimálně další rok budu čekat, než seriál někdo uvidí, což je pro režiséra nepříjemné, ať už je výsledek jakýkoliv. Byla to práce, se kterou jsem se nikde nemohl prezentovat. Třeba jsem šel na konkurz, říkal jim, že mám za sebou velký seriál o fotbale a oni se tak na sebe nechápavě dívali, protože o ničem nevěděli. Dokud to nemá premiéru a není to vyzkoušené v éteru, tak to prostě neexistuje.

Paradoxní je, že úspěch seriálu jsem ve chvíli, kdy běžel, moc nevnímal.

Nějak jsem měl v tu dobu jiné starosti, ani už nevím jaké. Za to si velmi dobře pamatuju, kdy mi opravdu došlo, jak moc populárním se ten seriál stal. To už bylo dávno po odvysílání a my jsme jako Slavoj Houslice jeli hrát někam exhibiční zápas a přišlo tři a půl tisíce diváků.

No právě, proto mi to tak vyrazilo dech. Netušil jsem, že jsme až takhle populární. Nějaké smsky a pozitivní ohlasy se ke mně dostaly, to samozřejmě ano, ale fakt jsem netušil, že se Okresní přebor stal celonárodní záležitostí. Od té doby jsem si toho už víc všímal. Třeba když jsem přišel do hospody, bylo milý slyšet, jak hlášky ze seriálu mezi lidma zlidověly a jak si už žijí vlastním životem. To potěšilo.

Žádné skutečné předobrazy nikde nežijí. Všechno to jsou různě pomíchané destiláty postav, se kterými jsem se za těch dvacet let u fotbalu potkal, samozřejmě se značkou dávkou tvůrčího Škatulata, hejbejte se a s jistým osobním a tvůrčím vkladem těch, kdo je hrají. Třeba až Ondra Vetchý dal Luňákovi takový ten fanatismus ad absurdum. On už byl ve scénáři, ale nebyl stěžejní, Ondra to na tom postavil.

A speciálně u Větvičky jsem se jeho mluvy hodně bál. Nechtěli jsme, aby to vyznělo trapně. Teprve ve chvíli, kdy jsem tak Leoše uslyšel mluvit, tak jsem uvěřil, že to bude fungovat. Navíc úplně původně ve scénáři bylo ráčkování, ale tím, jak jsme se o tom s Leošem dlouho bavili, tak došlo k tomu posunu od špatného „er“ k čistému „jé“. (smích)

Ne, to se nestalo. A oni si to samozřejmě nemodelovali sami. Přišli jen s mnoha novými nápady, které mi výrazně pomohli ty postavy zkonkretizovat.

V seriálu jsem pokračovat nechtěl, místo toho jsem přišel s myšlenkou na film, kterou se mi po několika peripetiích podařilo prosadit. Ale i tak jsem se bál toho znovu vstupovat do stejné řeky.

Věřit, že to celé má smysl, jsem začal až ve chvíli, kdy jsem cítil, že se mi daří psát Pepika Hnátka, že mi ožívá pod rukama.

Neviděl jsem kudy a jak. Kde brát nápady k postavám, o nichž už jste natočil hodiny a hodiny materiálu?

Právě v tomhle jsem spatřoval určitou výzvu! Bavila mě představa, že lidi jdou do kina na film a vědí, že Hnátek zemře. Bylo zajímavé film postavit takovým způsobem, aby diváky zajímalo, JAK zemře.

Petr Jarchovský, kterého jsem poprosil, aby mi opoznámkoval jednu verzi scénáře, říkal, že tohle je právě to, co ho na tom nejvíc baví – je to sice kronika ohlášené smrti, ale nevíme, odkud a kdy to přijde. Bavilo mě stavět příběh tak, že vlastně každý v Houslicích může být jeho „vrahem“. (smích)

Takový měl být už seriál! Ale je třeba si uvědomit dvě věci, jednak že jeden díl seriálu měl dvacet minut, takže to byla vždycky spíš jen taková anekdotka, a jednak že seriál byl točen pro komerční televizi, takže jsem si nemohl dovolit úplně všechno to, co mi dovolil teď film.

Na druhou stranu je ale třeba taky přiznat, že některé díly seriálu takové přece jen jsou a jsou to zrovna ty díly, které mám nejradši.

Díl s Ivanem Trojanem.

To je přesně díl, u kterého se sice smějete, přitom je to ale smích velmi nelítostný až krutý. To samé díl s homosexuály, sranda, ale tuhne vám u ní úsměv. A pak mě baví díl Derby, kde koupou rozhodčího, který je přitom nevinný blb.

Tím nechci říct, že ostatní díly nemám rád, mám. Hodně se mi líbí třeba díl Konvoj, který je čistá sranda a který natočil Kuba Kohák. To byl díl, který jsme s Petrem Kolečkem dali dohromady během pár dnů, Kuba ten díl pojal jako legraci od začátku do konce a ona je to opravdu legrace od začátku do konce. Hrozně se u toho bavím, ale sám bych to takhle udělat nedokázal, už jen proto, že je to „jen legrace“ a takhle já přemýšlet neumím. Seriál má v tomhle obrovskou výhodu. Může se díl od dílu trochu proměňovat – některý díl je humornější, některý romantičtější, jiný naopak zase tvrdší. U filmu si musíte najít jednu polohu a tu dodržovat.

Nejtěžší bylo udržet balanc. Chtěl jsem, aby Poslední zápas Pepika Hnátka byl vtipný a zároveň nebyl trapný, patetický nebo sentimentální, protože to je přece jen film o smrti. A smrt je vážná věc a vyvolává smutek. Chtěl jsem, aby byl rovný a přirozený. Sentiment se vám tam pořád vkrádá, svádí vás to sáhnout po něm, ale to jsem nechtěl, na to jsem se opravdu pekelně soustředil, abych nikde nepodlehl.

Například Jana Hartla, který pro mě představuje člověka z jiné doby. Nevím, jak přesně to říct, ale hrál vždycky ve filmech, které se mi líbily, myslel jsem si, že je pro mě nedostižný, že se s ním nikdy nepotkám. Bylo fajn zjistit, že v reálu je to skvělý chlap a že je ochoten poslouchat mě, o tolik mladšího kluka z Buranova. (smích)

To samé pan Krobot, pro mě ohromná ikona českého divadla, a najednou mám možnost s ním pracovat a říkat mu: „Hele, tohle si jako fakt podělal…“ (smích)

To jsou tak fantasticky neuvěřitelní lidi, že si to ani v tu chvíli neuvědomíte. To vám dojde teprve potom, když máte dotočeno a sedíte s tím materiálem ve střižně.

To samé hudba. Honza Muchow, ikona mých pubertálních let, ke kterému jsem vzhlížel, chodil na jeho koncerty a teď mu najednou mám říkat, co má dělat? A to jsem ho požádal jenom o to, aby pomohl s muzikou Vráťovi Kydlíčkovi, který udělal pro seriál pár písniček. Vráťa je takový samorost, harmonikář, co křičí po hospodách, a najednou ho dávám dohromady právě s Muchowem, co jezdil hrát do Anglie a měl tam obrovský úspěch. A ono jim to spolu funguje! Tahle spojení mě ohromně baví.

Pokud jste si nevšiml, tak ten film je western. Nesmějte se. Stavebně jsem se o to opravdu pokoušel. Hnátek je John Wayne, který má tu hodinu na to, aby přišel tam a tam a všechno vystřílel. Nesmějte se! (smích) S Mirkem jsme si říkali, že by Hnátek měl být tenhle tvrdý westernový hrdina, což se nakonec myslím opravdu povedlo. Pepik Hnátek je čistý hrdina. Hrdina bez uvozovek. Což je zase taková věc, která ve scénáři nějak byla, ale zasunutá, nepojmenovaná a v tom byl přínos Mirka Krobota, který tu podstatu Pepika Hnátka dokázal vyhmátnout a zkonkretizovat.

Přemýšlel jsem i o jiných možnostech, ne že ne, ale nakonec jsem u toho Mirka vždycky skončil. Každý z těch herců, o kterých jsem přemýšlel, by Hnátka zahrál trochu jinak, protože klade důraz na něco trochu jiného. A pak by to byl i trošku jiný film, ale rozhodně si nemyslím, že špatný. Byl by prostě jiný a mně se nejvíc líbila představa, kterou jsem si sumíroval s Mirkem. S ním se ohromně dobře pracuje. Měl ambici to dělat, což je vždycky dobré znamení.  Ještě  jsem nezažil člověka, který by řekl: „Udělám si dva měsíce čas a budu jen tvůj.“ Jak je režisér, tak vidí i druhou stránku věci, ví, že potřebujete nějaký čas na práci a klid a soustředění, takže mi nad diářem řekl: „Tady odsud až sem jsem tvůj a dělej si se mnou, co chceš. Jsem ti plně k dispozici.“ A na tom filmu je to podle mě ohromně vidět.

Hned zapadl. Ono to zas tak složitý není.

Musel si vyslechnout pár sprostých vtipů, pak musel pár sprostých vtipů říct a už byl náš. (smích) Navíc o pauzách si chodil kopat sám na bránu.

Ano, na zařízení. (smích)

V dorostu jsem měl trenéra Oldřicha Limporta, je to ten pán ze seriálu, který se jmenuje Jebavý.  Ten brance říkal zařízení.

Zařízení dle mého soudu taky rychle zlidoví. Co od filmu očekáváte vy osobně?

Vůbec nevím. Doufám, že příběh je docela silnej, že film nenudí… Ono je to těžký. Když Steven Spielberg točil druhý díl Indiana Jonese, tak říkal, že to bude v každém případě nevýhra, protože jsou v podstatě jen dvě možnosti, jak to dělat. Buď to udělat úplně stejně jako první díl a lidi vám budou vytýkat, že jste to udělal stejně a že je to nuda. Nebo to udělat trochu jinak a lidi vám budou vytýkat, že už to není to, co to bylo. Takže nevýhra. (smích)

Já jsem šel tou druhou cestou, protože ta první by mě nebavila. Udělal jsem to trochu jinak a přivedl úplně novou postavu, která ale zase až tak nová není a udělal z ní hlavní figuru vyprávění. Ostatní jsou odsunuti na druhé místo, ale zase ne tolik, aby někomu chyběli. Bylo fajn, že ve filmu už jsem žádné vztahy nemusel vytvářet, protože je známe. Už si můžeme užívat jen jejich konfrontace. V zásadě se dá říct, že filmem „jen“ rozšiřujeme mytologii seriálu: Jaký byl vztah Luňáka s Hnátkem? Jaký byl vztah Hnátka s Orlem?