Miroslav Krobot: "Pepik Hnátek je westernový střelec, který neuhne!"

Bavilo mě, že je to komedie, což je žánr, který jsem dlouho nedělal, a že Pepik Hnátek je charakter, který se hned tak nevidí.

Člověk z minulého století. Přímočarý. Nehraje za roh. Takový člověk je dneska, kdy se nosí spíš úletové charaktery, velká vzácnost.

Tenhle fakt na komediálnosti filmu, myslím, nic neubírá.

Viděl jsem asi pět dílů.

Já jsem se díval na kolegy z divadla. Říkali, že se to točí moc pěkně, že je tam příjemná atmosféra, tak mě zajímalo, jak to dopadlo. A na výsledku to bylo, myslím, znát. Právě ta sehranost a pohoda podle mě představuje nezanedbatelnou část úspěchu seriálu.

Že byl hodně situační na rozdíl od všech těch vztahových a psychologických záležitostí JAKOBY ze života. Tohle je ze života daleko víc. Daleko víc se jedná, hrdinové si daleko víc vyžírají následky toho, co udělají. Žánrově je to hodně blízko sitcomu, což v kombinaci s fenoménem vesnického fotbalu byla podle mě velmi dobrá volba.

Mně tak připadal. Připadal mi jako střelec, který neuhne. Jako kdyby vypadl z nějaké americké kovbojky 50. let. Připadal mi na českou vesnici až trochu nepatřičný. Když si ale vzpomenu na svého dědu, tak on byl podobný. Naprosto nekompromisní. Jak v práci, tak v tom, že se mu nesměly narušovat denní obřady. V neděli odpoledne mariáš, ráno kostel, potom fotbal, to byly pro něj rituály, přes které nejel vlak. Stejně důsledný byl i k rodině. Jednal tak i ve vztazích.

Úplný fanatik nejsem, ale sleduju ho. Docela dost.

Jen takový ten kamarádský na plácku.

Těžké. Oni už byli sehraní, věděli co a jak, věděli, kdo dělá srandu, kdo je spíš vážnější, v tom měli karty rozdané naprosto jasně jako ve třídě a teď do toho přijde chlapík, který je má v první scéně v kabině všechny seřvat. Trefit se do toho, nebyla zrovna legrace.

Mockrát. (smích)

Snažil jsem se jako každý nováček zavděčit především těm největším šéfům. (smích)

Ne, vážně, snažil jsem se naskočit na jejich vlnu. Když pochopíte, jak fungují, z jaké strany na to jít, tak to zas tolik těžké není.

Šel jsem na to přes humor.

Ta postava samotná. Pohybuje se na hraně a jde o to, aby to nebylo příliš smutné, ani příliš veselé, prostě aby to bylo akorát.

Mluvili jsme o tom docela dost. Byly dvě tři verze scénáře, u kterých jsem říkal, že to dělat nebudu. Honza ze začátku trochu tlačil na to, aby byl Hnátek směšný, komický na první dobu a to se mi moc nechtělo. Chápal jsem, že má být zábavný, ale podle mě neměl být zábavný tím, že blbě mluví nebo kulhá, zdálo se mi, že nejvíc zábavný bude právě tím, jak je umanutý.

Vnímali jsme to jako kamarádství z vojny, které nepotřebuje být ničím utužované. Ale máte pravdu, mně to taky přišlo zvláštní kamarádit se s doktorem z vedlejší vesnice. Možná si uvědomuje, že ve vesnici je tak trochu sám voják v poli, takže mít aspoň jednoho kamaráda zvlášť přes to zdraví je docela výhodné. Honza Hartl se u toho asi trochu nudil, myslím postava, kterou hrál. Asi mě vnímal jako exota. (smích)

Já si vždycky užívám, když mě odvezou a dají mi najíst… (smích) To v divadle nemáme. A taky je příjemné mít na starost jen jednu věc a nestarat se o spoustu věcí okolo. Ale to je na každém filmu, to není nic výjimečného. Pokud bych měl mluvit o něčem výjimečném v případě tohohle filmu, tak bych asi řekl, že to celé jelo na jedné vlně, to běžné nebývá.

U mě je výhoda ta, že večer nehraju, nebo hraju málo, takže nebylo těžké se vyvázat. A že jsem v tu dobu nemusel být třeba na DAMU, to byla spíš šťastná shoda okolností.

A navíc jsem si to hlídal, protože pokud jste dvanáct hodin na place, tak opravdu nemáte moc času se věnovat něčemu dalšímu. To je s prominutím záhul.

Byl.

Ono je lepší si někdy trochu vyvětrat hlavu. Je lepší chvíli kopat na bránu, než pořád sedět, kouřit, pít kafíčko a kecat. Někdy je lepší být chviličku stranou, vypustit se, nebo naopak nabudit.

Ano, Jarda Kužel je nejlepší, ale taky je to největší lempl, proto ho nenávidím.

Jirku mám rád, protože jsem ho do týmu přivedl. Já ho vlastně musím mít rád, i když mě neskutečně štve, ale je prostě můj, takže co s ním mám dělat? Nezbývá než doufat, že někdy dostane rozum.