„Baví mě, že loutky nic neumí,“ říká režisér Velkého pána. Jak vznikala dvojka Malého pána?

Je to trochu kombinace všeho. Hned po premiéře Malého pána jsme s producentem Kubou Červenkou byli tak potěšení pozitivními reakcemi od lidí, až jsme si řekli, že bychom ještě rádi pokračovali. Asi už po půl roce jsme se sešli se scenáristou Lumírem Tučkem a začali vymýšlet opravdové pokračování. Realizace scénáře trvala zhruba rok. Dokonce prošel i různými workshopy se scenáristickými kapacitami z Ameriky. Vážně pomáhá, když to vidí někdo fundovaný, šikovný a nezávislý.

Pak jsme tedy měli scénář a Kuba začal shánět peníze, což bylo asi největší úskalí. Tým byl plus minus stejný, přibyl jenom kameraman Jan Baset Střítežský, takže jsme mysleli, že to půjde mnohem rychleji a jednodušeji, ale bohužel asi tahle technologie není úplně průchozí pro všechna schvalování. Ještě tam byl covid, ale myslím, že když už jsme grant dostali, tak asi za dva roky od té chvíle se už točilo.

Za mě asi ta druhá možnost. Přece jenom si představte, že to napíšete, a pak čekáte, protože nemůžete rozjet ani nějakou základní výrobu, protože musíte lidi platit. No a tenhle drajv vyčichne a potom se zase znovu musíte nabudit nebo namotivovat, když se to rozběhne. Takže kdyby to bylo v tomhle prvotním tahu, tak by to asi bylo pro všechny příjemnější, ale fakt si nechci stěžovat. Já jsem strašně rád, že se to vůbec povedlo zrealizovat, protože to není úplně čitelná nebo jednoduchá technologie pro ty, kteří na to dají peníze. Je to takový záhadný formát – probíhá v reálným čase, není to animace, ale není to ani hraný film…

Já do toho moc nevidím, ale myslím si, že loutkové divadlo vůči divadlu obecně je v podobném postavení jako animovaný nebo loutkový film vůči hranému filmu. Je to taková subkultura v subkultuře. Lidi, co se tím zabývají, jsou si něčím podobní. Hrozně si navzájem přejí a podporují se. Jsme v něčem možná posunutí, díváme se na věci trochu z jiného úhlu než dramatičtí umělci.

Mě hrozně baví, že loutky neumí nic. Mají drát, kvůli kterému ani nepředkloní hlavičku, ani se nepodívají nahoru; můžete s nimi jen hýbat ze strany na stranu. Jsou strašně omezené, a to mě na nich láká. Ale nejenom že vás umí pobavit, dokonce dovedou předat emoci, je vám jich třeba líto. Bývám naměkko, když je takhle nemohoucí kousek hmoty schopen vyvolat nějakou emoci. U loutek nitě často neposlouchají, pohyby jdou špatně koordinovat, leckdy je to o náhodě. Všechno je na nich vlastně špatně, ale to mě právě baví.

Loutky mohou být i sošné, zasazené do kompozic, ale někdo se do takových obrazů zamiluje tak moc, že na loutky naloží moc velká témata, vážnost a patos. Já mám ale pocit, že loutky jsou hlavně komické a takovou tíhu neunesou. Nebaví mě se na to koukat, nefunguje to. Pro mě je to vždycky trochu groteska. Mám rád tragikomedii a pro ni jsou loutky ideální – vždycky trochu zranitelné, smutné, křehké, ale zároveň srandovní.

Velmi mě ovlivnil Jan Švankmajer, který se nebál obřích detailů loutek, obnažil tvary nebo oprýskání loutky ve tváři. Možnost velkého detailu na divadle není, takže na filmu nebo televizi se mi nejvíc líbí právě to, že loutce můžeme být blízko a ještě více odhalíme jejich handicap nebo jak jsou udělané.

Přemýšleli jsme o více směrech, včetně toho, že by měl Malý pán s Majolenkou dítě. Vždycky jsme ale potřebovali nějakou zápletku, problém, a tam nám dítě začalo překážet. Už bychom řešili strach o dítě, a to už by bylo na loutky moc velké, patetické téma. Tak jsme se zaměřili na prověrku kamarádství – co se stane s přáteli a partnerkou, když přijde krize. Navíc mám rád takové přímočaré, béčkové žánry, takže mi přišlo fajn do toho přimíchat i pomstu. Každopádně je ale náhoda, nakolik příběh souvisí se skutečností, to jsme tehdy vůbec nevěděli... Ono to strašení je ale použitelné vždycky, je to bohužel funkční zbraň v každé době. Postrašit a pak davu nabídnout řešení, to je pitomá páka, ale holt nadčasová. Přišlo mi dobré dětem připomenout, že se to může stát – a ono se to opravdu stalo.

Ano, opravdu jsme s tím přišli dříve než Putin. Těsně před začátkem natáčení jsme váhali, jestli to nevyhodíme, ale pak jsme si řekli, že jsme byli první, tak si z něj uděláme srandu. Producent Kuba Červenka na to má hezkou odpověď, že nám Putin tenhle scénář sebral, jenom si tedy nepřečetl konec.

To byly spíš takové odkazy, s Basetem jsme si v tom notovali. I v divadle nás občas baví nabídnout dětem něco z dospělého světa, ale právě z těch béček – tedy když si dospělí hrajou jako děti, vždyť zápletky akčních filmů jsou také dětinské. Tak jsem to zkusil i zde, ostatně Velký pán beztak není pro nejmenší diváky. Ale šesti nebo sedmiletí, to už jsou velcí cynici! Ale zrealizovat film s loutkami pro dospělé, to je ještě větší problém. To by musela být od začátku do konce sranda jako Team America.

Jak jste se nakonec dostal k režii animovaného remaku Pyšné princezny , která půjde do kin začátkem listopadu?

Na základě Malého pána mě oslovili producenti, jestli by mě to nezajímalo. A já řekl, že ano, ale pod podmínkou, že k sobě budu mít lidi, kteří animaci rozumějí. Postup práce je totiž úplně jiný. Můžu si vzít dvě loutky, s někým si zahrát nějakou situaci a zjistit, co funguje. Ale u 3D animace do poslední chvíle vidíte jenom takové dvourozměrné mechanické animatiky a když už to skutečně vypadá dobře, tak je pozdě něco měnit, protože v přípravách je spousta práce a peněz. Musíte to proto mít v hlavě do detailu otisknuté už od scénáře nebo storyboardu, a tuhle vlastnost nemám. Naštěstí se ke mně v průběhu přidal druhý režisér David Lisý, zkušený animátor, který tohle právě umí a dokáže spoustu věcí odhadnout dopředu. To byla záchrana.

Je to tak. Vycházeli jsme z původního filmu, scénář jsem napsal jako remake. Měl jsem v sobě původní představu, zato David přistoupil k hotovému scénáři a začal ho do detailů naplňovat. Já nejsem tak pečlivý, ale na to v animaci není prostor, tam náhoda neexistuje. Mohl jsem mu věřit a on zase měl jistotu, že držím původní myšlenku.

Spíš se vrátím zpátky k loutkám. Animace je ohromná práce i stres, protože je to velký žrout peněz. Na nic není čas, pořád vám někdo dýchá na rameno a musíte pokračovat stále dál. Samotná náročnost by mi ale až tak nevadila, spíš v tom způsobu myšlení jsem cítil určitý handicap, to bych se musel naučit. S Pyšnou princeznou jsem ale v rámci podmínek vzniku velmi spokojený.

Myslím, že se naopak skvěle doplňují, protože to jsou dva úplné protipóly. Mohly by jít do kin den po sobě, klidně by to viděli ti samí lidé, ale odnesli by si z toho úplně jiné zážitky. Ale měsíc je dlouhá doba, lidé film rychle zkonzumují a chtějí něco dalšího.

Velkého pána můžete od tohoto čtvrtka vidět v kinech, Pyšná princezna do nich vstoupí 7. listopadu. Malého pána si můžete připomenout na platformách Max a Canal+, podívat se můžete také na náš žebříček nejlepších loutkových filmů.