„Netočila jsem o selhání.“ Žena s kamerou v ruce sledovala svého otce, jak zachraňuje svět

Jiří Svoboda je odborníkem pracujícím v Akademii věd ČR, jeho oborem jsou vysokoteplotní materiály. Ve volném čase se pokouší vštěpit všem, kdo jsou ochotní poslouchat (a někdy i těm, co ochotní nejsou), že musíme spojit síly a přimět velké korporace snížit svou spotřebu, aby se svět vyhnul záhubě. Jedná se o neokázalého člověka, který neumí a nechce hrát politickou hru; jeho snaha tedy až příliš často končí ve slepých uličkách.

Kovářová svého otce nahlíží se zájmem a snahou mu pomoct, ale také s upřímností a ochotou přiznat, že tahle cesta má víc hrbolů, než kolik plánovali. Jiříkovo vidění mělo premiéru na jihlavském festivalu a jedná se o překvapivě trefný snímek o vztahu otce a dcery, ale také o tom, co zmůžeme ve světě, který je o tolik větší než my. S režisérkou jsme měli šanci si popovídat.

Prvotní myšlenka byla, že chci pomoct tátovi. Najít jiné strategie k oslovování veřejnosti jeho myšlenkou než tu, kterou on sám volil doposud. Jeho taktika psát dopisy a články totiž zatím neměla takovou odezvu, jakou bychom si oba představovali. Tak mě napadlo zkusit natočit dokument, nešlo o můj plán zahájit filmařskou kariéru.

Původní plán byl skutečně představit jeho koncept a jeho efekt, nikam moc neodbíhat. Čas na naší cestě však ubíhal a dlouho jsme neviděli pozitivní posun, začala jsem cítit určitou frustraci a beznaděj. Podaří se nám vůbec někdy pokročit? Nebo budeme navždy marně běhat od člověka k člověku? Uvědomila jsem si, že právě zobrazení této naší cesty i rodinné zázemí, ve kterém žijeme, je důležité. Chtěla jsem ukázat, že táta jen nehlásá, ale že to, co hlásá, taky žije.

Do filmu se tedy začala dostávat i naše zklamání, naše plané naděje. Chápu, proč film někdo nazývá rodinnou tragikomedií a vůbec se tomu nebráním. Jen čekám, že se budu možná trošku červenat, když pustím výsledek ministru životního prostředí a bude nám koukat do kuchyně.

Jedná se ve velké míře i o vliv producenta Honzy Bodnára, který brzy rozpoznal právě tento potenciál a byl jím stejně fascinovaný jako vy. To on mi vtloukl do hlavy, že musíme myslet na širší publikum a najít něco, čím se mu přiblížíme. A jsem hrozně ráda, že se nám odbornou část vyprávění povedlo tak pěkně vyvážit.

Moje původní myšlenka byla najmout si profesionálního dokumentaristu, s nímž velmi přímočaře připravím film. Po roce neúspěšného shánění jsem s námětem zašla do Gnomon Production. Nápad přijali s nadšením, ale upozornili mě, že aby se takový film natočil, musí se na něj sehnat dostatečné peníze na plnohodnotnou profesionální produkci. Že na to nemůžu být sama. Já na ně nejdřív nedala a ještě rok jsem se pokoušela udržet vše osobně v rukách. Honza mi po roce mého vyčerpání řekl, že takhle to dál nejde, že tímhle způsobem se nikam nedostaneme. A že musíme sehnat spolutvůrce. Kameramana, dramaturga, střihačku a tak dále.

Jakmile jsme na tom začali navážno pracovat, podařilo se nám získat příspěvek od fondu na vývoj, což bylo nesmírně povzbuzující. Bylo skvělé cítit, že ještě někomu jinému přijde důležité, aby film vznikl. Na samotnou výrobu jsme se museli hlásit dvakrát, takže opět nastalo období plné nervozity, kdy jsme vše záplatovali ze svého, ale napodruhé to naštěstí klaplo. Postupem času natáčení košatělo, linky se větvily a co měl být původně punkový snímek vlastnoruční výroby, skončilo jako plnohodnotný profesionální film. Dokonce máme i pomocníky na PR, což by mě nikdy nenapadlo, když jsem s tím vším začínala.

Důležitou osobou kromě již zmíněného Honzy Bodnára byla i střihačka Varvara Šatunova, s níž jsem pracovala poslední dva roky a byla s ní na workshopu Dok.Incubator. Tam člověk získá hodně mezinárodního feedbacku a skvělých rad, jak rozdělanému filmu pomoct. Trochu jsem se toho workshopu zprvu bála, jsem totiž na angličtinu fakt lama, ale nakonec jsem byla nadšená a moc nám to prospělo.

Studovala jsem fakultu výtvarných umění a k tomu přírodovědeckou fakultu. Vždycky jsem se rozhodovala, jestli budu vědec, nebo umělec. Co se týče videotvorby, mám zkušenost v podstatě jen se znělkami a experimentálními videoklipy pro mou kapelu.

To teda byl. Neměla jsem tucha, co obnáší udělat profesionální dokument. A kdybych to tušila, nejspíš bych do toho vůbec nešla. Protože já do Jiříkova vidění vkročila s tím, že do roka budu mít film v Jihlavě. Co do roka, do půl roku, vždyť to mám už všechno vymyšlené! To se mi všichni vysmáli a z jednoho léta bylo nakonec pět.

Bylo to brutálně intenzivní, nikdy nekončící a prostupovalo to celý můj život. Někdy jsem se chtěla odříznout, vyrazit s rodinou na výlet, ale i tam jsem mnohdy musela brát počítač a pracovat. Během prvního roku natáčení jsem ukončila mateřskou a nastoupila zpátky do práce, na katedru výtvarné výchovy v Brně, kde bydlí i táta. Sama už tam ale nežiju, a tak jsem tam vlastně musela pořád dojíždět. Dva dny v týdnu jsem chodila do práce a zbytek času připravovala, domlouvala a natáčela… A zároveň jsem se snažila uspokojovat alespoň základní potřeby mé rodiny, aby mně manžel neutekl a děti nezvlčely.

Ne, před kamerou jsem nejdřív chtěla mít jen tátu. Na workshopu jsem však pochopila, že diváky zajímají i moje emoce a názory na to, co se zrovna odehrává a jak se cítím. Postupně jsem si tedy před kameru začala stoupat víc.

Nestanovila. Neměla jsem čas o ničem z toho přemýšlet, vlastně jsem ani nevěděla, že bych o tom přemýšlet měla. Prostě jsem zapnula kameru a jela. Tomu odpovídá i 250 hodin nabraného materiálu. Vše jsem se učila za běhu, i mnohem základnější věci. Třeba že když naberete tříhodinový rozhovor, budete ho pak tři dny přepisovat.

Samozřejmě jsem zažívala velmi schizofrenní situace – ty události jsem žila a zároveň jsem je dokumentovala. V rodině jsem natáčela bez štábu, s ním jsem jen vyjížděla do terénu. Okolí mi často dávalo najevo, jako bych byla napůl nepřítomná. To proto, že mi v hlavě šrotovalo, jestli náhodou nemám zapnout kameru.

Celý tenhle proces jsme řešili až ve střižně, kamerou jsem kropila úplně vše. Na Inkubátor jsme jeli s velmi syrovou šestihodinovkou. Táta je velmi důvěřivý a autentický člověk a přítomnost kamery jej nijak nemění. Což je super. Na workshopu jsme pak ale řešili, že v některých momentech, kdyby se zahnaly do extrému, by mohl vypadat příliš jako blázen. Táta je na jednu stranu skutečná vědecká kapacita, na druhou stranu fakt vtipná osobnost. A vyloženo špatně by mu to mohlo uškodit. Chtěli jsme mít ve filmu humor, ale tak, aby se divák smál s námi, ne nám. Vybalancovat to vyžadovalo asi nejvíc práce z celého filmu.

Chtěla jsem, aby byl táta spokojený. Všechny jednotlivé verze jsem mu ukazovala, konzultovali jsme to. Záleželo mu hlavně na odborné stránce věci, aby bylo z filmu jasné, čeho chce dosáhnout. Musela jsem mu občas vysvětlit, proč tu kterou část z jeho výstupu musím dát pryč, přestože podle něj v ní padl důležitý argument. Byla jsem tak trochu diplomatkou mezi otcem a střihačkou, kteří byli každý radikální ve svém zájmu – táta chtěl vysvětlit svou daň, střihačka chtěla mít příběh, co odsejpá a má drajv.

Každý krok naší cesty jsme podstoupili ve víře, že někam povede. Hledali jsme spojence a přemýšleli o tom, kdo by nás mohl vyslyšet, pomoci nám. Nikdy jsem nešla do situace s tím, že záměrně natočím neúspěch, přestože jsme se s ním nepochybně někdy setkali. A frustrovalo mě to. Došlo mi, že i to je třeba zaznamenávat. Že to vlamování do dveří, ve kterých nás nikdo nevítá, je důležitým svědectvím filmu. Ne vždy nám bylo veselo, ale naděje žila vždy.

Cítím, že naděje na to, aby se svět chopil otcovy myšlenky, je menší, než když jsem s filmem začínala. Na druhou stranu už chápu proč. A taky jsem pochopila tátu samotného. Že dokáže být spokojený už jen s tím svým snem, jak by to mělo na světě fungovat. Já celou dobu zahryzle směřovala k cíli, šlo mi o to dosáhnout hmatatelné změny a trápilo mě, že se to nedaří. Díky zkušenosti s tátou teď vidím i krásu samotné cesty, touhy. A nejspíš je to jediný zdravý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit.

Neříkám, že mám splněno, ale hřeje mě, že jsem udělala něco pro to, aby se svět mohl o jeho myšlence dozvědět. Teď nás pozvali do edukačního fóra na klimatický summit do Dubaje. Nesmějte se, vím, že to je trochu absurdní, protože Dubaj je asi nejméně ekologické místo planety. Ale tím spíš je dobře, že se to tam koná. I s těmito lidmi se budeme muset na globální planetární spolupráci domlouvat.

Podívejte se na seznam nejlepších českých filmů podle databáze Kinoboxu.