„Hvězdnou pěchotu dodnes mnozí nepochopili, Paul nám v ní vymáchal obličej,“ říká Ironside

Obviňujete mě ze stávkokazectví?!

Já stávkuju! Navíc je to pro mě citlivé téma, tak odpusťte, pokud zním popuzeně. Ale je to skutečně tak, že neposkytování rozhovorů se týká herectva, které by jimi promovalo aktuální studiovou produkci, což není můj případ. Já tu propaguji kinematografii jako takovou, celý náš obor a jeho hodnoty. Moji rodiče byli u založení odborů a já jsem jejich hrdým členem, takže bych nikdy neudělal nic, co by jejich snažení poškodilo. Je sice pravda, že nejsem Američan, stále žiju s kanadským pasem a ve Spojených státech jsem čtyři desítky let na zelenou kartu, ale jako účastníka amerického filmového průmyslu se mě jeho stav samozřejmě týká.

Ano, jako herec nejsem umělec, jsem řemeslník. Přetvářím materiál, který dostanu k dispozici, následuju instrukce, stloukám dohromady výtvor, jehož náčrt mi dali do rukou jiní. To scenáristé a šířeji spisovatelé jsou skutečnými umělci, kteří vytvářejí něco z ničeho. A jakkoli tím popudím všechny příznivce autorské teorie, jíž jsem odpůrcem, režiséry řadím rovněž mezi řemeslníky. Ne že by to byla nějaká ostuda, jen vím, že ne každý to rád slyší. Je však třeba si uvědomit, že film je dílem všech lidí, kteří se účastní produkce, a většina z nich nedělá „autorské volby“ tak, jak si je veřejnost romanticky představuje.

Natočit film je jako vychovat dítě – na to je třeba celá vesnice. Nestačí rodič, ale celé bezpečné zázemí, které zaručuje, že jsou naplněné všechny potřeby ratolesti. Nejedná se o proces řízený jednou vůlí, ale o spolupráci mnoha často neviditelných sil. Je nezbytné, aby každý odvedl svou práci. Někdo musí dítěti poskytnout jídlo, někdo jiný musí do jeho domu dodat elektřinu, ten musí být spojený udržovanou cestou se školou… Proto ostatně stávkujeme, abychom se postarali o slušné podmínky, jež přesahují tvůrčí vůli.

Režiséry, s nimiž mám osobní zkušenost a které bych povýšil na rovinu scenáristů co do uměleckého přínosu oproti řemeslnému, bych spočítal na prstech jedné ruky, je jich pět. Samozřejmě mezi ně patří Paul Verhoeven a David Cronenberg, pak Walter Hill a poněkud neznámý Rob Schmidt, což je skutečný samorost. V tuhle chvíli připravuje svůj další film v Číně. Toho pátého nejmenuju, abych v ostatních vyvolal naději, že jím mohou být.

Jejich schopnost opanovat každý aspekt produkce a vtisknout mu svou vizi nemá konkurenci. Režisér běžně nechá osvětlovače, zvukaře či kameramana dělat jejich práci tak, jak ji umí nejlépe. A když jim do toho mluví, často cítíte neklid, jak výsledek může dopadnout. Tahle úzká skupinka lidí ve vás však budí absolutní důvěru, protože zkrátka cítíte, že plně chápou, co dělají.

Možná se tím tak trochu chráním. Když se někdo hlásí k pozici autorského umělce, staví se do popředí a nese pak úplnou zodpovědnost za výsledek. Já nestojím o takovou tíhu na svých ramenou. Chci být dítě, co si hraje na pískovišti, nechci tomu pískovišti šéfovat. Začal jsem jako spisovatel, první hru jsem napsal, když mi bylo třináct. Takže vím, jaké to je.

Vypadá to, jako bych skočil po všem? Když jsem byl na vrcholu sil, v 80. a 90. letech, zvládl jsem třeba pět nebo šest projektů ročně. Ale na stole mi přistávalo pět nebo šest scénářů týdně. Dnes tak jeden, někdy dva. Tedy pardon, během stávky samozřejmě žádný, ale rozumíme si. Každopádně pořád jde o množství, z nějž je třeba vybírat. Dřív byly důležité i peníze, co si budeme nalhávat, ale to už neplatí – slušně jsem se zajistil, takže tohle břímě ze mě dávno spadlo. Nyní už můžu vybírat čistě podle toho, jestli mě daný projekt zaujme. A to se stane tehdy, když mi nabízí něco nového. Velké plus je, když se ho na scenáristické či režijní pozici účastní mladí lidé. Jsem velkým zastáncem kréda, že povinností každého je předat své zkušenosti další generaci.

Je nějaký typ rolí, které odmítám z principu? Spíš bych řekl, že to udělám tehdy, když mám z nějakého důvodu špatný pocit. Těsně před pandemií a mou poslední diagnózou rakoviny jsem měl příležitost ztvárnit rasistického šerifa v jednom seriálu. Název nesmím jmenovat, podepsal jsem standardní smlouvu o mlčenlivosti. Šlo však o velmi citlivé téma, jež musí být ztvárněné s rozmyslem. Neměl jsem však pocit, že se mnou představitelé projektu dostatečně komunikují a reagují na mé dotazy a připomínky. Místo toho nabízeli stále vyšší a vyšší honorář s podmínkou, že roli vezmu tak, jak je, a nebudu řešit její podobu. Tak jsme se rozloučili.

Raději jsem udělal nízkorozpočtový film Skipping Stones, který nestál dohromady ani milion dolarů, a velmi jsem si to užil. Úžasná atmosféra na place a spousta nových tváří, které ze sebe chtěly vydat maximum. Radost u toho být. A ten zásadně lépe placený projekt se brzy rozpadl, po čtyřech epizodách se štáb rozutekl právě proto, jak neflexibilní byla produkce s režií. Producenti se to pokoušeli zachránit a opět mě oslovili s tím, že tentokrát se mnou budou lépe komunikovat. Začal však covid, tak už to bylo jedno.

Takže ano… Dnes vybírám hlavně podle kvality scénáře, dojmu ze štábu a málem bych zapomněl: možnosti cestovat. Jakmile mi řeknete, že se natáčí někde, kde jsem ještě nebyl, jsem váš. Chystám se na Kanárské ostrovy, kde budu poprvé. Pak do Austrálie, kterou miluju – tamní prostředí a lidé mi připomínají Kanadu víc než Spojené státy. Tahle profese je úžasná na poznávání výjimečných lidí. Kdo by třeba tušil, že Arnold Schwarzenegger je jedním z nejchytřejších a nejpřirozenějších lidí, s nimiž se můžete setkat?

Víte… Když herec není na place, je to jen obyčejný chlápek. Kdo by chtěl být obyčejný, když nemusí? Na svou práci nedám dopustit, nikdy se mi neomrzela. Když nepracuju, rychle se začnu nudit, být ospalý… Odpočinek pro mě není tolik důležitý.

Snad jen tehdy, pokud práce nepokračuje, jak by měla. Když nastanou osobní konflikty na place nebo když třeba projektu dochází peníze. Taky se mi dvakrát stalo, že jsem ve studiích Montréalu dělal na dvou náročných projektech naráz, to mě málem odrovnalo. Z denního natáčení jsem přecházel rovnou na noční. To už jsem řekl: „Nikdy víc!“ Obdivuju herce, kteří zároveň udržují divadelní kariéru, protože strávit několik hodin na place v jedné roli a pak jít odehrát představení, je pro mě nepředstavitelné. Rozhodně by to byla moje smrt.

Je to tak. Jednou si kameraman všiml, že mám na krku podivnou bulku. Tak jsme změnili kostým, aby nebyla vidět. Po natáčení jsem zjistil, že se jedná o nádor, tak mi ho vyřízli. Ale to byl ten z jednodušších případů. Pak jsem měl rakovinu prostaty, která mě vyřadila skoro na půl roku. Často o tom veřejně mluvím, abych to téma otevřel a ukázal, že rakovina dnes už nemusí být vždy koncem života či kariéry – medicína značně pokročila a když máte štěstí, můžete se v nějaké kapacitě vrátit zpět do víru dění.

Vyrůstal jsem v prostředí, v němž byla spousta průmyslového odpadu. To je problém v Kanadě stejně jako v Americe. Takže můj otec měl rakovinu, matka vážné střevní potíže, sestra měla formu leukémie, dva moji bratři mají nemocné kosti. Já se odstěhoval v devatenácti, takže jsem vlastně dopadl ještě dobře.

Herectví je možná mým největším odkazem, ale není tím jediným, co dělám. Ostatní však lidé nemají příležitost vidět. Posledních deset let jsem pro producenty přepsal třináct filmů, v titulkách mě však nenajdete.

Ne zcela, to už by byla oficiální pozice. Já tomu říkám editace. Jedná se hlavně o to, když nějaký začínající štáb dostane příležitost, ale je třeba projekt trochu zeštíhlit. Scénář si říká o padesát natáčecích dnů, ale já z nich musím udělat 36. Moje úpravy tedy vedou ke zjednodušení logistiky celé akce tak, aby byla zachovaná hodnota textu. Tohle je úkol, s nímž bude mít talentovaný mladý scenárista nevyhnutelně problém, zatímco já jako člověk, který si prošel stovkami produkci, snáz přijdu na to, jak natáčení zjednodušit. Sjednotit dvě postavy do jedné, přesunout scénu ze čtyř lokací na jedno místo… Opět nemůžu jmenovat filmy, na nichž jsem takto pracoval. Můžu však říct, že jeden mladý režisér, jenž byl v tomto ohledu bezradný, během jednoho takového procesu velmi rychle vyrostl. Je skvělé vidět někoho, kdo se tak rychle učí – pak víte, že má šanci uspět.

Ozvu se jen velmi zřídka. Kdo to nezažil, ten si neumí ani představit, jak náročné je udržet pohromadě filmovou produkci. Jakmile točíte za méně než dva miliony dolarů, máte ještě relativní svobodu, ale to už dnes dělá jen málokdo. A s každým dalším půlmilionem přichází někdo, kdo vám dýchá na záda. Když máte dvacet milionů, obklopuje vás už celý dav kontrolorů, z nichž každý má své požadavky. Abych do toho vstupoval ještě já coby herec ve vedlejší roli se svými radami… To by bylo vážně nevhodné. Starám se o svou vlastní roli, i to však jen v rozumné míře. Nejsem umělec, nejsem vypravěč. Můj úkol je odvést práci podle zakázky.

Režiséři to mají vážně těžké. Vší energií usilují o hit. A jakmile se ho dočkají, musí být jejich další film ještě větším hitem. Někdy máte možnost jednou selhat a začít od nuly, ale jakmile dva filmy po sobě propadnou, jste odepsaný.

Když Paul točil ve své domovské Evropě, vytýkali mu, že je moc americký. Tak vyrazil do USA, kde byla vítaná naopak jeho evropská senzitivita. Samozřejmě však jen tak dlouho, dokud na něm producenti mohli vydělat. Když po čtyřech pěti filmech přestal dělat obrovské hity, začaly být najednou jeho filmy „moc evropské“. Tak se vrátil do Evropy. Paul je typ člověka, který nemůže nedělat filmy. Kdyby nemohl točit, nemohl by žít. Je to absolutní filmař, který neztrácí nic ze své ostrosti.

Pamatuju si na projekci Elle v Los Angeles a na vzrušenou náladu po jejím skončení – žánrový film plný napětí, přitom nekompromisní, s nepříjemným a komplikovaným tématem, v němž nám Paul vymáchá obličej. Při sledování nemůžete být v klidu, nemůžete si udržet odstup. Moje žena se na mě podívala s hrůzou v očích: „Co se, kurva, děje?!“ „To je prostě Paul,“ mohl jsem jenom říct. Byli jsme z toho u vytržení. Paul je Marcel Duchamp naší doby. Obnažuje před námi vztah umělce, jeho díla a publika.

Hvězdná pěchota je úžasný příklad.

Přesně tak. Po premiéře za mnou přišlo několik lidí, kteří se nevěřícně ptali: „Kdy se z Verhoevena stal nácek?“ Předloha měla pověst fašistické militaristické propagandy, a to plným právem. Heinlein byl velmi zakomplexovaný člověk, který se v soukromí oblékal do ženských šatů, ale tak se za to styděl, že si to kompenzoval svým militarismem a nenávistí vůči všem, kteří na rozdíl od něj svou jinakost neskrývali. Hvězdná pěchota je každopádně dílem plně odevzdaným nenávisti vůči všemu „cizímu“ a „jinému“ a Paul se rozhodl ji adaptovat doslova. Tak důsledně, aby, doufejme, během sledování přítomná absurdní zloba každému došla.

Jedná se o satiru, v níž nikdo nevystoupí před publikum a nepředá mu klíč, spoléhá se na inteligenci každého člověka. Což nevyhnutelně vede k tomu, že někteří dílo nepochopí. Buď si myslí, že to Paul myslí vážně, a jsou zhrození, v horším případě jim na tom nepřijde nic divného a s filmem souzní. Osobně nechápu, jak je možné to nepochopit. Nikdy z hlavy nedostanu scénu, v níž telepat oznámí davu, že poražená hmyzí královna cítí strach a bolest, načež následuje nadšený pokřik přítomných. Jedná se o úžasné podobenství fanatismu a dehumanizace.

Samozřejmě jsem chtěl s Paulem nejdřív mluvit. To ho trochu popudilo, je v tomto ohledu poněkud konfrontační: „Co chceš, copak mi po tom všem vážně ještě nevěříš? Dobře, máš jednu otázku. To je víc, než kolik dávám jiným vedlejším hercům, o víc si smí říkat jen protagonisti.“ S Paulem umí být legrace. Tak říkám, že tu máme pronáckovskou superpravičáckou předlohu. Co s tím chce, probůh, dělat? Odpověděl mi: „Já v tom filmu vytvořím úžasný, dokonalý, nádherný svět, kde jsou si všichni občané rovní. Jsou v něm jen krásní, mladí a zdraví lidé, kteří sdílejí hodnoty a míří za stejným cílem. Ale jediné, co v tom světě můžeš dělat, je zabíjet brouky.“ A tím mě přesvědčil.

Vaše spolupráce s Verhoevenem mohla být ještě užší – málem jste ztvárnil RoboCopa.

Je to přes 35 let, byl jsem tehdy ve vrcholné kondici, vážil jsem nějakých pětaosmdesát kilo a byl velmi fit. Ve skutečnosti jsem byl tak moc fit, že právě kvůli tomu jsem o roli přišel – měl jsem tak mohutná ramena, že by můj kovový kostým vypadal směšně. Peter Weller byl taky fit, ale takovým tím vytáhlým způsobem. Navíc se tou dobou zrovna postil kvůli jiné roli. Bylo tedy snadné ho zavřít do správně tvarované plechové skořápky. Samozřejmě si s tou rolí skvěle poradil.

Od té doby jsem opakovaně přežil rakovinu a nabral dvojnásobek váhy, což vám při hledání rolí rozhodně nepomáhá. Ale s Paulem jsme pořád v kontaktu a pořád něco chystáme. Nejsme blízcí přátelé, to by bylo přehnané tvrzení, ale respektujeme se. V posledních pěti letech jsme se do toho obzvlášť opřeli – chtěl, abych mu hrál Speera v jeho dalším připravovaném dramatu z období druhé světové války. Už jsem se na roli připravoval, načetl jsem řadu historických materiálů, nepodařilo se mu však sehnat dost prostředků, aby mohl vše realizovat podle svých představ. Tenhle projekt tedy padl, navíc přišel covid. Přesto myslím a doufám, že nás ještě alespoň jeden film čeká. Rozhodně si to nenechám ujít.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.