Z VR už se vám žaludek nezvedne. Tedy snad. Technologii pomohla pandemie a už se v ní našli i umělci

Jsou obory, které pandemie položila na kolena. Jiné díky ní zažily vzedmutí. Patří mezi ně virtuální realita neboli VR. Cena technologie se výrazně snížila a lidé, uzavření ve svých pokojích, zatoužili octnout se uprostřed jiného prostředí. Prodeje šly tedy nahoru a s nimi i nabídka obsahu.

Mark Zuckerberg se navíc rozhodl, že nás ve VR do pár let uvězní všechny, takže můžeme postupně čekat rostoucí tlak, abychom si vlastní „headset" pořídili také. VR ale není jen o komerci, mohou se v ní projevovat i umělci – právě tento aspekt monitoruje i sekce Anifilmu, jejímž dramaturgem je Ondřej Moravec. Ten pro Kinobox vysvětlil současný status nového média.

Moravec v první řadě vysvětluje, že VR se již dostala do fáze, kdy je relativně přístupná běžným konzumentům: „Vývoj je jistě rychlý, ale vývojáři zároveň počítají s tím, že musí být schopní nastavit nějaký komerčně uplatnitelný standard, který budou moct sledovat a uplatnit běžní výrobci i spotřebitelé. Podobně je tomu ostatně u videoher.“

Aktuální trend ve VR ve skutečnosti míří k co největšímu zjednodušení. Vznikají dokonce méně komplexní produkty, aby headset nemusel být fyzicky napojený na počítač a vystačil si s vlastním výkonem. Minimalizace komponentů je obecným trendem – vznikl už například sken, který sleduje holou ruku a není tedy potřeba držet v ruce žádný ovladač ani mít nasazenou rukavici se senzory.

Jde o to zbavit se dojmu složitosti a nepřístupnosti. „Ta technologie lidi pořád dost odrazuje. Pandemie a klesající ceny sice s prodejem dost pohnuly, takže už dnes není tak výjimečné mít vlastní headset doma, rozhodně to ale pořád není samozřejmost. Z toho pak těžíme my na festivalech, protože lidi jsou zvědaví na to, co nemají doma, ale už o tom tolik slyšeli,“ řekl dramaturg. Počet lidí, kteří už se ptají, co si mají pustit doma, ale přesto podle Moravce roste.

Velký vliv na vývoj má facebooková Meta Marka Zuckerberga, která koupila Oculus, předního vývojáře VR setů, a bude se snažit nalákat na její produkty nové zákazníky. „V Česku jsme nárůst prodeje pozorovali méně než ve zbytku světa, je to ale jen otázkou času. Naše festivalové headsety nyní stojí deset tisíc za kus. To už není suma, která by byla zcela nereálná. Je to jako nový telefon,“ řekl Moravec.

Mezi velké problémy VR patří, že si s ní veřejnost stále často spojuje fyzický odpor, závratě a žaludek obrácený naruby. „Máme tu jeden čtyřicetiminutový film s přestávkou uprostřed a lidé ho většinou usledují. Jen ke konci už jsou poněkud unavení,“ vysvětluje Moravec. Technologie je dost daleko, takže je pro oči mnohem šetrnější, přesto pro mnohé jde pořád ještě o náročný a vyčerpávající zážitek.

Není ještě zcela jasné, jestli jde o věc zvyku nebo o objektivního vyčerpání. „Je dobré nebýt ve VR déle než půl hodiny v kuse, pak je dobré si chvíli odpočinout,“ radí Moravec. „Já uvnitř vydržím mnohem déle a cítím se v pohodě. Měli jsme tu ale porotkyni, která v tom nebyla zběhlá a dostala se do stavu, kdy v průběhu hodinového představení nebyla schopná sledovat dál. Když jsem s ní mluvil, zjistil jsem, že se jí běžně dělá špatně v autě a nesnáší výšky – lidé s podobnou citlivostí mohou mít skutečně problémy. S žaludkem, bolestí hlavy nebo s pocitem závratě. Jejich počet se ale snižuje. Odhadl bych ho v tuhle chvíli tak na pět procent,“ dodal.

Podle Moravce jsou v tuhle chvíli nejvýraznější ty filmy, které pracují s hloubkou, protože ta je pro novou platformu specifická a unikátní. Nedělají to ale všichni: „Mohli bychom se dohadovat, jestli samotný film vůbec našel svůj jednotný jazyk, přitom jeho rozptyl je mnohem menší. VR má celý další rozměr, takže bude umělcům trvat dlouho, než jeho možnosti naplno prozkoumají. Přesto už určitě existují kuchařky a ozkoušené recepty, které tvůrcům napovídají, co je dobré dělat, a čemu je naopak lepší se vyhnout.“

Anifilm se soustředí na VR filmy. Tento segment tvorby, který objíždí festivaly, ale není úplně reprezentativním vzorkem VR. Moravec upozorňuje, že velký kus VR produkce jde různých trenažérů v průmyslu, simulátory využívá i armáda. Ve VR se dá naplánovat třeba vojenská mise. Neexistuje VR industry srovnatelný s institucí kinematografie – VR není jednotnou kulturou provázaných vztahů ani distribučních a produkčních kanálů, ale technologií, kterou využívají různé subjekty velmi odlišným způsobem. Jedním z nich jsou umělci.

Ti k VR přicházejí často z prostředí animace a počítačových her. Už proto, že způsob výroby VR se v mnoha ohledech překrývá s jejich zkušeností. VR zatím stále nejlépe funguje v animovaném rozhraní. Samozřejmě už najdeme i hrané VR filmy, tvoří ale menšinu. „Podle mé zkušenosti se VR tvůrci často rekrutují i z řad novinářů, kteří rozvíjejí svou touhu podat o něčem svědectví. Odvětví XR artu, založené na vtažení a poskytnutí co nejúplnější imerze, je s VR technologií pevně spjaté,“ vysvětluje Moravec.

Umělci pak mají k zafinancování svého projektu podobné kanály jako filmaři – především různé audiovizuální, dříve filmové granty. Ty se už v mnoha zemích jako Německo, Francie či Dánsko přizpůsobily vývoji technologie a spolu s dalšími novými platformami podporují i VR. „I český filmový fond by se snad měl transformovat ve fond audiovizuální, jen se to nakonec ukazuje být těžší, než se zprvu zdálo. Je tu vize, ale na její úplné naplnění si ještě chvíli počkáme,“ zmiňuje Moravec.

Rozpočet VR filmu může být různý. Samotný Ondřej Moravec má právě za sebou produkci prvního vlastního VR filmu Tmání, které ho přišlo na 300 – 400 tisíc eur. Půjde o pětadvacetiminutový interaktivní animovaný dokument.

„Tmání je můj osobní příběh o vyrovnávání se s depresí,“ říká Moravec. „Během výroby jsem mimo jiné řešil, že tu diváka stavím do krajně nepříjemné pozice a přenáším na něj negativní emoce, které mohou v prostoru VR působit nezvykle intenzivním způsobem. Troufám si to dělat jen proto, že mým konečným cílem je předat pozitivní poselství, že tyhle stavy jde překonat. Myslím, že VR musí ještě víc než film řešit různá content warning a dopředu upozorňovat diváky na obsah, který může nějakým způsobem vyvolat trauma,“ upozorňuje autor.

Moravec není první, kdo prosřednictvím VR komunikuje o různých mentálních stavech a potížích: „Dává smysl, že umělci vidí VR set, který si publikum nasazuje na hlavu, a napadne je využít ho k tomu, aby druhé tak trochu uzamkli uvnitř vlastní mysli. Poslední dva roky bychom takových filmů několik našli. Podobného rázu je třeba i Limbotopia, kterou máme nyní v katalogu Anifilmu.“

VR technologie již zvládla otevřít několik diskuzí o filmařské etice, diváckém voyeurismu a vpádu do osobního prostoru jednotlivců i kultur. „To je zajímavá otázka, protože výroba VR z principu není jiná, než když je na místě člověk s normální kamerou. Co se týče samotné tvorby, nejde o větší nebo menší problém než u filmu a fotografie. Přesto máme tendenci to řešit víc, protože vše sledujeme zvnitřku situace,“ podotýká Moravec.

Na Anifilmu byl k vidění například kontroverzní projekt Samsara, který staví diváky do pozice různých lidí, z nichž někteří si prochází utrpeními a jiní je naopak druhým činí. „Jednou jste v pozici otrokáře, pak uprchlíka, různě se převtělujete, dokud neskončíte jako jakási vesmírná entita. Jedna porotkyně mi říkala, že se chvíli cítila až nepříjemně a připadalo jí celkem opovážlivé diváky do těchto krajních pozic tlačit. Což je skvělý předmět k diskuzi,“ zdůraznil dramaturg.

Moravec každopádně věří, že VR se stane plnohodnotnou platformou: „Je to takový hybrid, její místo ještě není pevně stanovené. Tohle médium nabírá trochu z her, trochu z kinematografie a trochu z divadla. Návštěvníci se nás často ptají, jestli je tohle budoucnost filmu, jestli se zcela přesune na tuhle platformu. Na to říkám, že jen těžko, že půjde o stejnou alternativu, jakou byla televize vůči kinu a monitor vůči obrazovce – všechny tyhle věci mohou existovat zároveň.“