Bill Plympton: Odmítl jsem milion od Disneyho, ale nelituju. Patřily by jim i moje myšlenky

Bill Plympton patří mezi nejvlivnější světové nezávislé animátory, jeho rukopis je rozpoznatelný na první pohled. I díky tomu, že se nebál spolupracovat s mainstreamem, takže byla jeho práce k vidění na MTV nebo v seriálu Simpsonovi. Právě navštívil liberecký Anifilm, kde velmi ochotně načrtával lidem na papír obrázky a dělil se s nimi o historky. Pár jich zazní také v tomto rozhovoru, kde mluvíme o tom, jaké to je začít kariéru ve čtyřiceti, odmítnout milion od Disneyho a pokoušet se překonávat sám sebe i coby sedmdesátník.

Filmovým animátorem jste se stal relativně pozdě, bylo vám skoro čtyřicet, když měla v roce 1987 premiéru Tvoje tvář. Mrzelo vás někdy, že jste nezačal dřív?
„Má to klady a zápory. Tou největší nevýhodou je, že mnou může vždy hlodat představa, jak by možná moje kariré vystartovala, kdybych začal hned po škole jako Tim Burton. Třeba bych byl dnes také superstar.

Výhodou je, že jsem měl čas se poznat, najít si svůj styl. A naučil jsem se vyprávět příběhy. Pracoval jsem totiž dlouho na komiksových panelech pro časopisy jako National Lampoon a Rolling Stone, kde jsem se naučil ekonomicky rozvrhnout a přednést příběh tak, aby byl efektní a srozumitelný. Když jsem s animací začal, byl jsem tedy v mnoha ohledech hotový. Věděl jsem, co dělám. Proto byl můj první film takový hit.“

Tvoje tvář je určitě ikonický animák, nejspíš vaše nejznámější práce. Trpíte tak trochu kletbou Orsona Wellese.
„Ano, rozhodně. Co dělat, když je můj první film tím nejznámějším? Člověk si musí být jistý sám sebou – musí umět pozorovat vlastní vývoj a vidět, jak se zlepšuje. Já vím, že jsem od Tvé tváře udělal řadu věcí, kde jsem předvedl víc. Když říkám ‚byl jsem hotový‘, myslím tím v porovnání s mladíky, co teprve vyjdou ze školy. Pořád se učím, zlepšuju a posouvám, i když vím, že budu vždycky v první řadě tím, kdo udělal Tvou tvář.
Když ji dnes vidím, říkám si, že bych takový film znovu udělat nechtěl, ani kdybych mohl, protože už jsem jinde. Nechtěl bych se opakovat a mám tolik nerealizovaných nápadů, k nimž se nikdy nestihnu dostat, až mě to trochu děsí. Vzpomínám na ni rád jako na dobrý start, ale není to pro mě vrchol.
V tuhle chvíli veškerou energii směřuji do dokončení Slide, to bude skvělý, zábavný, ale i trochu temný film, kde předvedu všechno, co umím. Bude to opravdu velké, sto minut, což jde proti všem mým zásadám. Vždycky říkám ‚hlavně to dělat co nejkratší a nejlevnější‘, a Slide přitom není ani krátký, ani levný film. Cítím přesto, že potřebuje všechen prostor. Ale kdo ví, třeba se ve střižně ještě bude krátit. Touhle dobou za rok už snad uvidíme, mělo by být hotovo.“

Stříhat hotový animák? To není běžné. Animace je přeci koncepčně hotová na začátku produkce.
„To je pravda, ale já nebudu lpět na pár dolarech za dokončenou animaci, pokud by to mělo výsledku uškodit. A konečný dojem je vždy jasný, až když vidíte kompletní výsledek.“

Máte už domluvenou distribuci?
„Ne! Plán je pustit to na festivalech jako Cannes, Toronto nebo Sundance a čekat. Možná se chytáte za hlavu, ale věřím, že už mám dost velké renomé, abych si to mohl dovolit. Vsázím na to, že až distributoři uvidí reakce publika, rádi se plácnou přes kapsu.
Je to samozřejmě riskantní postup, to musím vědět nejlépe. Můj komerčně nejúspěšnější film I Married a Strange Person měl na Sundance skvělé divácké reakce, ale distributoři zprvu k mému překvapení vůbec nereagovali, protože jim přišel moc temný, moc černohumorný. Zájemce jsem našel jen proto, že uprostřed jednoho jednání ke mně přišel náhodný týpek se skateboardem a začal vykládat o tom, jak byl nadšený. Pak se otočil, zmizel v nenávratnu a tahle jedna reakce přesvědčila distributora víc než plný sál nadšených diváků. Na tom filmu pak slušně vydělal, přitom ani nebyl schopný udělat racionální rozhodnutí. Někdy musí člověk doufat v kus štěstí. Snad to se Slide bude podobné.“

Jste nezávislý animátor, ale na své masterclass jste mluvil velmi pozitivně o mainstreamové animaci, hlavně o Disneym. Člověk by možná čekal spíš vymezení se.
„Mám rád všechnu animaci! Disney, Pixar, Sony – dělají skvělé filmy! Disney byl pro mě velkým vzorem. Navíc v době, kdy jsem začínal, byl v krizi a působil naopak tak trochu jako otloukánek, neznám ho tedy jen jako dnešního giganta. Jednu dobu jsem pro Disneyho málem pracoval, nabídli mi milionovou zakázku. Když jsem se ale dozvěděl, že by jim patřilo doslova vše, co nakreslím, co kde řeknu i co si kde pomyslím, musel jsem odmítnout. Rád bych pro ně pracoval během dne a po večerech si dělal své projekty, ale tak nefungují. Z jejich úhlu pohledu to chápu, i když v tom módu nedokážu sám operovat. Zvolil jsem tedy vlastní cestu. Nezbohatl jsem na ní, ale dělá mě šťastným. Podle reakcí mého publika se zdá, že s mojí volbou souhlasí.“

Nikdy nelitujete?
„Není proč litovat, zvlášť dnes, kdy se animátorům tak rozšiřují obzory a otevírá se tolik distribučních kanálů. Dělat animaci je dnes levnější než dřív a hodit ji na internet a dostat se k milionům diváků bez obřích nákladů, to je požehnání! Mám pocit, že každý v mém okolí teď s laptopem v klíně pracuje na celovečerním animáku. Jednou se možná učebnice budou do dneška vracet jako ke zlomovému okamžiku, k zlaté éře animovaného filmu!“

Na tolik optimismu nejsem zvyklý, v Evropě animátoři hlavně žehrají na monopol počítačové animace.
„Podívejte se ale na to, kolik dávají streamovací platformy šance kresbě. A podívejte se na anime nebo na nadšení z nových plastelínových filmů Nicka Parka. Máme prostor pro mnoho různých technik. Ano, počítače jsou dnes velké, ale ne každý si může dovolit s nimi dělat a ne každý chce, takže alternativy budou existovat vždy. A vždy pro ně budou i diváci. Jen holt nesmíte čekat, že z vás bude milionář.“

Když už opakovaně zmiňujete peníze, byl jsem trochu překvapený, s jakou razancí tu prodáváte své kresby a DVD. Myslel bych, že to nemáte zapotřebí, že přeci člověk jako vy s tolika ikonickými obrazy v portfoliu „má hotovo“.
„To si opravdu jen myslíte! Nikdy jsem nebyl bohatý a pandemie pro mě byla ekonomicky velká rána. Musel jsem pozastavit i práci na Slide, protože mi zkrátka došly peníze. Nebylo kde pouštět mé filmy ani kde přednášet. Obchody, kde se prodává merchendising, byly dlouho zavřené. Zkrátka to nebylo veselé. Nad vodou mě držela hlavně hudební videa a reklamy, udělal jsem třeba jednu pro Nike. Taky jsem trochu pracoval na Simpsonech. Matta Groeninga znám od jeho dětství, proto jsem od něj dostal na zpracování několik gaučových gagů a obecně spolu máme skvělý vztah.

Nemůžu tedy říct, že bych umíral hlady, nicméně když chci pracovat na svém filmu, musím využít každou příležitost. Protože to je můj život, to je můj cíl, a kdybych měl přijít o střechu nad hlavou, sednu si do parku a budu kreslit.“

Alespoň se zdá, že si kontakt s lidmi upřímně užíváte.
„Ano, kontakt s publikem je pro mě velmi důležitý. Prodej mých kreseb je pak klíčový aspekt. A to nejen kvůli penězům, ale když člověku dám do ruky své unikátní dílo a přijmu od něj odměnu, je to ten nejosobnější možný kontakt mezi umělcem a publikem. Jsem vždycky mile překvapený, kolik lidí mi tuhle nejvyšší pochvalu udělí – prodej individuálních kreseb je v tuhle chvíli jeden z mých největších zdrojů příjmu. Prodávám do galerií i do obýváků a vždycky jsem vděčný. Hodnota mého umění dokonce roste, což je skvělé, protože poptávku rozhodně uspokojím. Kreslím klidně dvanáct hodin denně, mám doma krabice s nějakým půlmilionem listů pokresleného papíru, který je zájemcům k dispozici. Tyhle kresby jsou taková moje pojistka, kdybych najednou potřeboval velkou sumu.

Co nedělám, jsou granty, vládní peníze. Necítím, že to je pro mě. Musíte vyplnit všechny ty formuláře, trefovat se do vkusu všem těm lidem. A já dělám komedie, takže filmy bez sdělení. Granty se většinou dávají filmům s přesahem, politickým cílem, popřípadě věcem, které jsou technologicky nebo myšlenkově nové. Já chci jen, aby se lidé u mých věcí smáli. Navíc chci své filmy vlastnit, držet copyright, což by mnohé veřejné instituce nepřipustily.“

Opravdu nestojíte o víc než lidi rozesmát?
„Žádné komplikované emoce. Když běží můj film, mám ucho na dveřích sálu, abych slyšel smích. To je jediné, co mě zajímá. A jakmile smích neslyším, opravdu se mě to dotýká. Cítím se, jako bych selhal.
Pracuji na principu asociací – celá série Guard Dog vznikla proto, že jsem šel po ulici a viděl psa štěkat na ptáka. Říkal jsem si, co si ten pes myslí, jaké nebezpečí může takový pták pro jeho páníčka představovat? A jak daleko může jeho ochranitelský instinkt dojít? Je to velmi jednoduchý princip, který se skvěle uplatňuje v New York City, protože to je město nekonečně přeplněné podněty a bizarními figurkami, které se vám míhají před očima.“

Já se s tím prostě nemůžu smířit. Žádné symboly? Žádné „přesahy“? Ani v celovečerních filmech? A co když je tam někdo i tak uvidí?
„V celovečerních možná maličko, ale nikdy to není můj cíl. Když chci říct, že korupce je špatná, tak v mém animáku prostě vidíte, jak někdo dělá korupci a jak to je špatné – nehledám pro to metaforické vyjádření. Ostatní mohou dělat, jak uznají za vhodné, a analyzovat mé dílo od rána do noci. Leckdy si jejich výklady užívám a o svojí práci se ledasco dozvím, ale já tenhle proces nesdílím a nemám ho při tvorbě na mysli.“

Můžu pro vaši animaci použít slovo „karikatura?“
„Ano, vždy říkám, že animace je umění karikatury. A nejde jen o tváře – těla, budovy, objekty. Vše se mění v karikaturu, když to animátor interpretuje a přes stylizaci dojde ke zveličení toho aspektu, na který se soustředí.“

Jaký je tedy váš přístup k etice karikatury? V reálném světě se snažíme neredukovat své vnímání, snažíme se odolat ztotožňování druhých s jedním přívlastkem či jednou vlastností. Karikatura to má přesně naopak.
„Ano, tak to je v pořádku. To je princip humoru. Když říkáte vtip, potřebujete nějaké základní body, jimž je snadné rozumět, potřebujete premisu. Někdy chcete říct vtip, kde vystupuje tlustý člověk, tak prostě nakreslíte postavu definovanou výhradně její tloušťkou. Tak to má být.
Nevím, jak je to u vás, ale v USA teď žijeme v době, kdy lidé ztrácí smysl pro humor. Viděl jste, co se stalo na Oscarech? Will Smith praštil Chrise Rocka, protože nedokázal přijmout vtip. Dnes zkrátka hodně lidí nechce, aby o nich ostatní vtipkovali. Když to přijmeme, budeme žít ve společnosti bez humoru.“

Nevěříte, že existuje „špatný humor“ a že nějaký typ vtipů je lepší neříkat? A nevyvíjí se váš pohled na to s časem?
„Jsou vtipy, které neříkám – vtipy o znásilnění, vtipy o potratech. Nepřijdou mi vtipné. To si ale musí každý určit sám.

Samozřejmě jsem se v mládí dopustil pár bot, kterým zpětně sám nemůžu uvěřit. Když jsem byl na vysoké, patřil jsem mezi takové ty hlasité mladé kluky, co věří, že se může opravdu všechno a nic není tabu. Chodili jsme tou dobou do hospody Blitz Bier a nenapadlo nás nic lepšího, než si na její počest nechat udělat trička Blitz Krieg, na kterých byla i svastika. Jednou jsem si to tričko vzal do školy a všiml si mě učitel z Norska, který sám bojoval v protinacistickém odboji. A to byl mazec! Myslel si, že jsem nacista. Tenkrát jsem to vůbec nechápal, neuvědomoval jsem si, co může taková věc pro lidi znamenat, zvlášť pro ty, kteří válku přímo zažili a viděli všechna ta zvěrstva na vlastní oči. Nevěděl jsem dost o historii Norska, vlastně o historii ničeho. Dávno už vím, že to byla špatná a hloupá věc. Přišel jsem o vztah s jinak skvělým učitelem, už mě nikdy neměl rád.

Nemám ale problém dělat si legraci z politiků a ze společnosti obecně. Dělat si legraci ze společnosti, to je moje. Udělal jsem sérii skečů Trump Bites, kde jsem Trumpa a Putina mimo jiné zobrazil jako milence. Bylo to v době, kdy Trump Putina velmi podporoval. Nejdřív se strhla vlna kritiky ze strany jeho příznivců, dočkal jsem se výhrůžek násilím, včetně smrti. A pak se do mě pustili gayové, co si to dovoluju používat je jako urážku. Myslím, že lidé ze všech stran politiky a společnosti jsou v tomto ohledu stejní. Doufám, že tohle období brzy skončí, že to je jenom taková móda, ale po jejím opadnutí se sami sobě budeme zase umět smát.“

Chápu, že když se k něčemu vyjadřuje „dav“, jde nevyhnutelně o hlasitý křik. Na druhou stranu humor, jako všechno, musí být přístupný kritice. Komici přece nejsou zbavení zodpovědnosti za svoje slova.
„Jistě, ale pro mě je důležité hlavně zachování svobody slova. Bez ní se každá společnost promění v Rusko. To přece nechceme.“

Věřím vám, že jste chtěl urazit Trumpa s Putinem způsobem, jakým lidé jako oni budou dotčení, nic jiného. Bavili jsme se ale o vrtkavosti interpretace. Máte jistotu, že vládnete dost silnou autoritou nad publikem, abyste se vyhnul nechtěnému výkladu, že homosexualita je směšná, nedůstojná a ponižující? Umím si představit, že to je pro umělce frustrující, ale není třeba brát to v potaz?
„Jenže co bych potom mohl dělat? Nemůžu se zabývat něčím, co nemám pod kontrolou. Nemůžu se zabývat každou zákeřnou myšlenkou, kterou někdo bude při sledování mých filmů mít. Mám ve filmu zápornou tlustou postavu – využije to někdo k zesměšňování tlustých lidí? Urazí se nějaký tlustý člověk? Na to nemůžu myslet.“

Jak sledujete současnou animaci?
„Měl bych mnohem víc! Kvůli pandemii jsem teď zcela vypadl z rytmu, protože právě festivaly poskytují nejlepší příležitost, jak dohnat resty. Teď jsem tedy na Anifilmu viděl čtrnáct soutěžních filmů, což bylo velmi podnětné a pro mě osobně důležité. Až se vrátím domů, bude to zase práce, práce a práce. Vím, že bych nemusel nikam chodit, mám na dosah Netflix, Cartoon Network, ale já radši sedím a čmářu si.

I proto nemám tým kreslířů, každé políčko na obraze je má kresba. Samozřejmě, že už dnes dobarvujeme a kombinujeme pomocí počítače, vždy ale vycházíme z mého materiálu. Když jsem v minulosti zkoušel pracovat s týmem, nevypadalo to zkrátka jako z mé ruky.“

Nakonec se ještě zeptám – inspiroval vás při tvorbě Tvé tváře Švankmajer?
„Švankmajer mě inspiroval k mnoha pozdějším nápadům, zrovna v I Married a Strange Person něco najdete, ale ne k Tvé tváři. Jednoduše proto, že jsem ho tehdy ještě neznal. Nikdy jsem nebyl na festivalu animovaných filmů, nebylo tedy, kde bych mohl jeho práci vidět. Jakmile jsem se s ním seznámil, tu podobnost jsem viděl, ale to je náhoda. Tvář je velmi základní objekt a práce na její deformaci se nabízí sama. Asi i proto jsem se tehdy setkal s tak silnou odezvou. Podařilo se mi najít něco univerzálního.“