Režisérka Adéla Komrzý o paliativní péči, odvaze pacientů a plnohodnotném závěru života

„Víte, prostředí paliativní péče je pro mě především o životě, vztazích, lásce, naději, důvěře, pravdě, rozhodování, blízkosti, empatii, laskavosti, radosti, dojetí, smíření. A dalo by se pokračovat. Fyzická bolest se dá tišit, jak se měří ‚umírání‘, to nevím. Jak říká pan doktor ve filmu: ‚Zkrátka člověk žije do momentu, než přijde smrt.‘ A jak říká paní doktorka ve filmu: ‚Závěr života, to je velkej kus života.‘ Bylo pro mě zajímavé v průběhu vzniku filmu převracet perspektivu, jak na život ve svém závěru nahlížet.

K samotnému natáčení mě však přivedla negativní zkušenost. V nemocnici mi odcházel velmi blízký člověk, ale nikdo o tom s námi nemluvil a nemluvili jsme o tom ani s ním. Jen se ‚něco‘ vznášelo ve vzduchu. To, že s námi ani s nemocným lékaři nemluvili na rovinu, to nám bralo čas prožít závěr života plnohodnotně. Po určitém čase vyrovnávání se se ztrátou a bezmocí jsem zjistila, že v nemocnicích v západních zemích umírá kolem 60 až 7 0% lidí, a že tedy naše zkušenost pravděpodobně nebude ojedinělá. Chtěla jsem natočit film o tom, jak je možné, že v 21. století není samozřejmé odejít důstojně. Vypadalo to na kritiku systému. Když vtom jsem potkala lékaře Ondřeje Kopeckého a paní doktorku Kateřinu Rusinovou, kteří zrovna ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí začali rozvíjet paliativní tým. V tu chvíli jsem si uvědomila, že lze jít i pozitivní cestou a ukázat, že i o závěru života, života s nevyléčitelnou nemocí, lze mluvit otevřeně, lidsky a tak, aby měl pacient možnost o své další životní trajektorii rozhodovat. To byl pro mě inspirativní přístup. V průběhu natáčení jsem tedy získala pozitivní zkušenost, která mi také dala odpovědi na hodně otázek. Za to vděčím lékařům i pacientům, které jsem mohla potkat. Doufám, že se nám některé z nich filmem podařilo přenést.“

„Samozřejmě to nebylo jednoduché a myslím, že na kameru si pořádně nezvykli nikdy. Věděla jsem, že vstupuji do velmi křehkého prostředí, a to především pro pacienty a jejich rodiny. Lékaři však chtěli podat zprávu o své práci a stejně tak pacienti a jejich rodiny, kteří se ve filmu objeví. Doufám, že jsem jejich důvěru nezklamala.“

„Stěžejní bylo chodit nejdříve na obhlídky bez kamery a seznámit se s prostředím, především pak s lékaři a zdravotníky, nabýt vzájemně důvěru. Pak jsem měla také sepsaný osobní dopis pro pacienty, ve kterém jsem vysvětlovala svůj záměr.“

„Bude to znít jako klišé, ale jsem vědoměji ukotvená v přítomnosti. Zároveň si v prostředí nemocnice začnete poměrně rychle rovnat životní priority a pociťovat vděk za to, co a koho máte kolem sebe. Opravdu vidět, slyšet, cítit. Změnilo mě i vědomí toho, že nemoci do života nechodí vždy kauzálně. Někdy pro ně zkrátka není vysvětlení, příčina.“

„Zažila. Byl to moment na úplném začátku natáčení, kdy jsem sama držela kameru a připadala jsem si v dané situaci nepatřičně. Také jsem z nemocničního prostředí neměla tolik zkušeností. Lékař mě tehdy podpořil a v natáčení jsme pokračovali. Myslím, že i takové momenty k natáčení dokumentu patří.“

„Pro pacienty a jejich blízké, kteří se ve filmu objeví, bylo motivací vědomí, že díky zaznamenání části jejich životního příběhu vznikne filmová zpráva o práci paliativního týmu a že třeba pomůže i dalším, kteří by tuto péči někdy potřebovali. Nesmírně si vážím jejich odvahy a důvěry, kterou do mě vložili.“

„Ano, je to veliký posun. Měla jsem možnost vidět, jak paliativní tým roste. Nejprve se scházel v seminární místnosti, později nemocnice přidělila prostory a vznikla ambulance a zatím posledním velkým krokem bylo založení 1. kliniky paliativní medicíny. Přednostkou je MUDr. Kateřina Rusinová a primářem doktor Kopecký. Součástí týmu jsou i další lékaři, sestry, psycholog, kaplanka, sociální pracovnice, fyzioterapeutka a další. Také bych ráda zmínila vrchní sestru Zuzanu Kadlecovou, která nám s koordinací natáčení hodně pomohla a povzbuzovala nás. Přestože paliativní tým ve Všeobecné nemocnici dělá velké kroky kupředu a proráží tak cestu i dalším, ne ve všech nemocnicích je paliativní péče dostupná. V Čechách máme zhruba 200 nemocnic a paliativní týmy jsou zatím více či méně rozvinuty pouze ve 40 z nich. Je tedy co dohánět, aby na ni mohli dosáhnout všichni, kdo ji budou potřebovat. Velký smysl má pak samotná výuka mediků, kteří mají o paliativní medicínu zájem.“

„Ano, také mě podpora distributora Falcon těší a moc si jí vážím. Projekce s následnými diskusemi podpořil i Nadační fond Abakus, díky němuž mohou lékaři cestovat do regionů a debatovat s tamním odborným i laickým publikem. A fungují opravdu skvěle. Je vidět, že o téma je veliký zájem a že je ve společnosti silná potřeba bavit se o tématech současné medicíny. Zároveň i sdílet osobní zkušenosti. Mít možnost se vzájemně uslyšet. Mám z toho radost. O projekcích a aktualitách s filmem spojených informujeme na našich stránkách na Facebooku a Instagramu.“

„Samozřejmě se nabízí odpovědět: finance. A to na hlubší strukturální úrovni, určitě ano. Ale z mé zkušenosti je možné zlepšovat na každodenní úrovni komunikaci tak, že to nestojí ani peníze, ani čas. Třeba se pacienta zeptat, jak se mu daří. Projevit o něj zájem a vědomí, že do ordinace nepřišel pouze chodící nemocný orgán, ale člověk.“

„Natáčela jsem talentové zkoušky na Akademii výtvarných umění. Do procesu jsem přizvala Tomáše Bojara a vznikl, myslím, velmi radostný film, který se na půdorysu přijímaček na uměleckou školu zamýšlí nad tím, na jakých hodnotách stojí současné umění a jakou roli má v současném světě. Další témata jsou zatím ve vývoji.“