Recenze: Jednotka intenzivního života upozorňuje, že člověk není jen položkou v nemocniční kartotéce. Jeho bytí má mít smysl, kvalitu a důstojnost

Všeobecná fakultní nemocnice v Praze. Zdravotní sestra sleduje monitor, z jehož obrazovky a zvukových signálů je patrné, že právě vyhasl jeden lidský život. Sestra zaznamenává čas úmrtí, personál balí tělo do bílého pytle. Další člověk hovoří po telefonu s pozůstalými. Jedna z přítomných mediček sklopí zrak, druhá neví, kam s očima. Úvodní scény dokumentárního filmu Jednotka intenzivního života poukazují na do detailů promyšlené postupy nemocničního prostředí, důslednou metodologii, z níž se však kamsi vytratil zájem o to nejdůležitější: pacienta, člověka.

Paliatr Ondřej Kopecký vede skupinku mediků po nemocničním patře, nastiňuje jim stav jednoho z (iluzorních?) pacientů, chce po studentech vědět, jak by se zachovali v situaci, kdy člověku se zápalem plic a rakovinou přestane bít srdce. Budou resuscitovat? Jaký život asi takový člověk bude následně mít? V odpovědích dojde i na eutanazii. Ústředním tématem je fakt, že ten, kdo o životě či smrti rozhodne, je lékař přítomný v dané chvíli po boku pacienta.

V následné debatě Ondřej Kopecký připouští, že medicína sice umí prodloužit člověku život, ale otázkou je, zda to dělá „dobře“. Důležitá je totiž jeho kvalita (k tomu odkazuje název filmu, který je protikladem k „jednotce intenzivní péče“). A kolem onoho slova „dobře“ se následně točí celý dokument.

Paliativní péče je medicínský obor poskytující podporu lidem se závažným onemocněním, což nicméně neznamená, že se musí jednat o osoby s krátkodobým horizontem života. Protagonisté dokumentu Ondřej Kopecký a Kateřina Rusinová jsou tuzemskými zakladateli oboru, kterým se po několikaletém úsilí letos podařilo založit první Kliniku paliativní medicíny v České republice. To znamená, že se kromě praktických–rutinních záležitostí zajímáte o to, jak se pacient cítí, jaká má přání a jak by si svůj život (který se často krátí) představoval. Ze strany paliatra stačí často prohodit vlídné slovo, decentně se zeptat. Vysílená tvář mladého onkologického pacienta se rozzáří, když se dozví, že se bude moci vrátit domů za dětmi a do nemocnice bude docházet jen na chemoterapii.

„To je nádherný,“ dodává mladý muž a utírá si slzy z očí. Paliatrička Kateřina dodává: „Všechny informace o chemoterapii dostal, ale to, co ho trápí, na to nejsme zvyklí se ptát. A od toho je zde paliatr."

Adéla Komrzý sleduje v nejnovějším dokumentu několik pacientů, s nimiž paliatři Kateřina a Ondřej komunikují. Vždycky jde o unikátní osobnosti s rozdílným vnímáním sebe sama a názorem na životní perspektivu. Ondřej: „Když si s vámi takhle povídám, je to v pořádku, netrápím vás?“ „Vůbec,“ odpovídá žena, které náhle ubyly síly a vzpomíná na zesnulého manžela, jehož měla moc ráda... "V létě jsem ještě zvládla zasadit velkej záhon kytek, zasadit okurky, sklidit víno... Já jsem fyzik, a tak uvažuju hmotně, víte. Já jsem nikdy nebyla věřící, ale mám sestřenici, a ta má manžela, to je bigotní katolík. Přesto si rozumíme. Já mam svoji víru taky, že člověk věří v něco, co je mu blízký."

Jiný důvěrný rozhovor probíhá odlišně. Ondřej: „My jako lékaři jsme schopný život prodlužovat, ale co byste si přála vy?“ „Zavřít oči.“

Adéla Komrzý natáčela snímek několik let metodou observace. Ve výsledném filmu kombinuje statické záběry kamery se švenky, užívá citlivý střih, zvuky, ruchy a citlivě vybranou hudbou. Režisérka do dění nezasahuje, spíš čeká na situace interakcí a konfrontací, na nichž ilustruje zvolené téma a jeho komplexnost.

Řada scén je velmi intimních a emočně silných (všechna čest těm, kteří svolili k natáčení), ale nejen nutně smutných. Když kupříkladu paliatr Ondřej postarší fyzičce sdělí, že je katolík, ale jeho žena protestantka, pacientka propukne v upřímný smích. O smrti zde nikdo z přítomných ani moc nemluví, ani nepřemýšlí. V hlavních rolích se představují lidé, jejich rozdílné povahy a přístupy, jak se vypořádat s ne/mocí. Jeden věří ve zlepšení, druhý bere svůj stav jako fakt, třetí chce využít každé minuty k tomu, aby byl se svými dětmi, jedna z přítomných se rozhodne vdát...

Dokument Adély Komrzý je zkrátka věrný svému názvu, jde skutečně o intenzivní záležitost, ačkoliv se odehrává za zdmi nepříliš vábné nemocniční budovy.

Hodnocení: 85 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE.