Lenka Kny: "V současnosti velká část populace až hystericky řeší zdravý životní styl"
Proč jste se pustila po filmu Přijde letos Ježíšek? do další romantické zimní komedie?
Můj první film Stínu neutečeš byl drsné drama a tehdy jsem si po festivalovém období řekla, proč vlastně lidi trápit těžkým životem ještě v kině? Někdy se člověk přece potřebuje nechat příběhem romanticky pohladit. Proto jsem jako druhý film natočila Ježíška. A díky němu mě v Karlových Varech jedna slovenská televize oslovila, zda nenatočím zase takový milý vánoční film. Měla jsem zrovna s Lucií Konášovou rozpracovanou zimní pohádku, ale finančně hodně náročnou, když Hana Cielová přišla právě s tímto námětem. A protože zimu a hory miluju stejně jako ona - Hanky rodina má dokonce chatu ve Vysokých Tatrách, zasadily jsme příběh do vysokohorského prostředí. Námět mě inspiroval i k možnosti dotknout se díky hlavním postavám dnešních, skoro až hystericky řešených témat kolem zdravého životního stylu a singl rodičovství. Ale nebojte, není to sociální studie, drželi jsme se „zadání“ s příběhem se zasmát i dojmout, a věřím, že film potěší i mužskou populaci, přece jen chlapi a hory jdou dost dobře dohromady.
Jak jste s Hanou Cielovou spolupracovaly na scénáři?
První verze scénáře, našeho zimního a i vánočního příběhu - pracovní název filmu byl Vánoce budou!, vznikala paradoxně jednoho horkého léta. Hana byla zrovna u moře a já na chalupě pod borovicemi, a tak se nám scény ve vichřici, mlze, dvacetistupňových mrazech a závějích na vrcholu hor psaly báječně. No a realita byla nakonec drsná. Vše, co jsme si ve scénáři vymyslely, jsme se štábem a herci zažili na vlastní kůži, a vzpomínáme na těžké natáčení doteď. Ale na plátně vypadají některé atmosféry jako naprostá pohodička.
Natáčet tolik exteriéru ve vysokých horách asi nebylo jednoduché.
Měli jsme exkluzivní možnost točit v reálném prostředí na vrcholku Chopku jak interiéry, tak exteriéry. Když postavy vybíhaly z horské chaty, tak opravdu do minus sedmnácti a vichřice, a vracely se zpět do chaty, kde se v reálných chodbách a pokojích příběh točil. Když vysvitlo slunce, přestali jsme okamžitě respektovat natáčecí plán a šli jsme točit obrazy, ve kterých jsme potřebovali slunce a jiskřivý sníh. Samozřejmě, že na Chopku nevydrží počasí déle než půlhodinu, takže jakmile bylo vše připraveno, zatáhlo se a začala vánice. Myslím, že kdokoli někdy točil film závislý na počasí, ví, o jakém pekle mluvím. Do práce jsme každý den jezdili dvěma lanovkami a pak jsme tahali zařízení přes sjezdovku k lanovce, která byla vlastně taková malá tramvaj, kam se nás kvůli úspoře času narvalo všech sedmatřicet členů štábu, často i s herci. Když se končilo natáčení a potřebovali jsme ještě půl hodiny pracovat, dostala se k nám zpráva, že se žene vichřice a my se rychle musíme přesunout na lanovku, která nás doveze dolů - protože z bezpečnostních důvodů žádná už dolů nepojede. Risk, napětí zima… tohle natáčení se nám zarylo pod kůži stejně jako mráz a vítr.
Vychází příběh filmu z vašich osobních zkušeností nebo ze zkušeností vašeho blízkého okolí?
V současnosti velká část populace až hystericky řeší zdravý životní styl, biopotraviny, veganství, vitariánství. Předháníme se, kdo objeví zajímavější biokavárnu, kdo si pěstuje sám své sedmikrásky na salát. Trochu z toho jsem přenesla na hlavní hrdinku, která je podle námětu Hany Cielové pravým opakem ústředního mužského hrdiny Richarda. Přiznám se, že se tak trochu víc ztotožňuji s ním a jeho slaninkou a pivkem. Mám moc ráda hory a sníh, takže mi nedělalo potíže se při psaní verzí scénáře přenášet do sněhových závějí a vánice. A Hana se inspirovala Tatrami, protože tam odmalička jezdila lyžovat - jejich rodina tam má malou chatu. Bylo to pro ni inspirací pro mužské zázemí, se kterým se naše městská hrdinka z biokavárny potká.
Jak jste skládala herecký ansámbl?
Najít herce, kterým bychom věřili, že jsou to drsní horští chlapi, trochu sexy a ještě uvnitř citliví a schopni romantické lásky, je nelehké, stejně tak, jako potkat takové chlapíky v reálném životě. Takže obsadit hlavní mužské role bylo stejně tak těžké. Ale podařilo se! Martinovi Dejdarovi s Markem Němcem postavy skvěle sedly. Navíc oba umějí lyžovat, jezdit na snowboardu a bravurně ovládat skútr. A jsou uvěřitelní v postavách, kde hrají bratry Richarda a Miša. Hlavní ženskou postavu, protihráčku, která bude mít dobrou chemii s Martinem a Markem a bude vtipná, uvěřitelná a citlivá, jsem obsazovala snadněji, protože Anička Polívková splňovala všechny tyto parametry, navíc je skvělá herečka, a role jako by byla napsaná jí přímo na tělo. Točily jsme s Aničkou již jeden film, tak byl předpoklad, že určitá důvěra mezi námi je a můžeme se spolu pustit i do tak náročného vysokohorského natáčení. Ale samozřejmě, že jsem se potkala při castingu s dalšími skvělými herečkami, ale Anička s Martinem a Markem jako by přímo vystoupili ze scénáře.
A jak se vám podařilo přemluvit k účasti na filmu Janu Preissovou?
Když jsem psala první verzi scénáře, už jsem si na Janu myslela pro postavu maminky Janinky a na Janu Krausovou pro roli tety Ely. Věděla jsem, že paní Preissová nehrála dlouhé roky ve filmu, ale nějak jsem se své představy nedokázala vzdát, a tak mi naše castingová Zdenka Munzarová sjednala schůzku. Byla jsem hodně nervózní, když jsem se měla s Janou Preissovou poprvé osobně setkat po představení v Národním divadle. Přinesla jsem jí scénář a chvíli jsme si povídaly. Jana je velmi citlivá a křehká žena a zároveň silná a vtipná, prostě osobnost. Sešly jsme se pak ještě jednou a Janě se líbilo, že je film o rodině, která drží pohromadě, cení si vztahů a má pozitivní přístup k životu, a zároveň je postava Janinky trochu svérázný velitel rodiny. A poté, co nevyšlo původní obsazení Janinčina manžela Josefem Abrhámem, který se aktuálně necítil zdravotně fit, našli jsme Aničce jiného tatínka - jejího reálného otce Bolka Polívku. Vzniklo tak exkluzivní herecké spojení, protože Anička si ve filmu s tátou zahrála coby jeho dcera poprvé. Navíc Jana Preissová s Bolkem Polívkou vytvořili úplně jinou dynamiku a stali se z nich skvělí manželé, kteří si jeden druhého navzájem dobírají a stále se i po čtyřiceti letech manželství mají rádi. Ironickou Bolkovu sestru, tetu Elu, ztělesňuje Jana Krausová a myslím, že si ji docela užila.
Jak jste hledala dětské herce?
Dětské role Zuzu a Mikuláška jsme nejdřív vybírali klasickou cestou hledáním v divadelních kroužcích, castingových agenturách i zvaním dětí našich kamarádů. Ale osud si stejně vše zařídí, jak chce a jak má být, takže se stalo toto: při obhlídkách hledání horské chaty tady v Čechách v Jizerkách nás po jedné krásné chatě provázel pan správce. Zrovna za ním přišla dcera ze školy a za chvíli přiběhla její mladší sestřička... no ano! Dceru správce chaty nám hraje dcera správce chaty Emmička Voksová, která má neuvěřitelný talent, cit pro situaci a dialog a měla i průpravu z dramaťáku. A klučíka Mikuláška jsem měla při jednom castingu hned. Přišel malý zrzavý a vnímavý kluk a věděla jsem hned, že je to on! A představte si, že Toník Holoubek neuměl ani lyžovat, takže jsme měli bonus navíc, který jsme podle scénáře potřebovali. Pak jsem jen trnula, aby si tahle parta sedla a měla chemii, kterou jsme potřebovali. A oni měli!