Jiří Adamec: "Práce režiséra nekončí poslední klapkou, nesete si své neposlušné dítě domů a uléháte s ním"

Ne, tenhle svátek jsem nikdy neslavil a odmítal jsem ho slavit. Přišel mi uměle a jen komerčně importovaný, ale jak léta plynou, až tak marný mi svátek zamilovaných teď už nepřipadá. Možná čím méně se mě týká, tím více se mi líbí.

Myslím, že moc ne, spíš technicky než fakticky. A pokud ano, pak nejvíc tempem. V práci pro televizi není de facto na nic čas, když točíte film, předpokládá se, že na place tvoříte. Mít vše jasné předem, přicházet s jasnou připravenou vizí, třeba i včetně postavení kamery, to se u filmu jaksi nečeká… nepředpokládá… a překvapuje to. Já jsem celý život pracoval především pro televizi v televizních podmínkách. A i když jsem točil na film, v produkci ve Filmovém studiu na Barrandově, třeba seriál Sanitka, byl to „jenom“ film pro televizi a ta práce měla zcela jiné finanční i všechny další parametry. Kdo sebou neuměl mrsknout, neměl šanci na úspěch. Tak jsem se to už tenkrát musel naučit.

Nevěřím příliš na „soudobá témata“, kinematografie se za padesát let velmi posunula k zábavě, čas Ingmara Bergmana je nenávratně pryč. Dnes je třeba, aby především diváci do kina přišli, a ti většinou nechodí do kina proto, aby spolu s tvůrcem hledali odpovědi na tíživé životní existenciální otázky. Chtějí se pobavit, potěšit, odpočinout si… je to tak dobře? Nevím, ale je to prostě tak.

Nemyslím si, že bych v sedmdesáti letech mohl ještě něco objevit nebo se něčím nechat překvapit. Zdá se mi, že jsem už potkal vše a že je nejvyšší čas, abych poznané uplatnil, pokud o to ještě vůbec někdo stojí.

Samozřejmě, že každý režisér, který celý život vyrábí pořady pro jeden večer, byť i pro miliony lidí, kteří se na jeho dílo dívají najednou, touží natočit něco, co jednou bude uloženo do filmového archivu. Točil jsem pro televizi de facto všechno a všechny žánry, realizoval jsem i několik představení v divadle, velkém i komorním, a na konci kariéry se ze mě stal i režisér filmový. Fajn. Ale kdyby se to nestalo, asi bych nijak nehořekoval. Prostě jsem měl štěstí, že do mě na Václavském náměstí vrazil Jaromír Hanzlík a já věděl, jak mu pomoct realizovat jeho první filmový scénář. Asi byla naše srážka na Václaváku prospěšná pro oba. Doufám…

Odjakživa toužím natočit filmový muzikál. Jsem kdysi velmi dávno dítě odkojené Starci na chmelu, které jsem miloval a celý život jsem si potichu a v koutku snil o tom, že tenhle žánr by mě hodně bavil. A když jsem se stal režisérem, o to víc. Jenže nejspíš je na to pro mě osobně pozdě.

To musí scenárista, o tom režisér rozhoduje jen malinko. Samozřejmě, že i Jaromír napsal košatější příběh, než jaký nakonec ukážeme divákům v kinech. Natočili jsme mnoho scén, které se ve střižně ukázaly zbytnými, a byť nám krvácelo srdce, protože byly pěkné a třeba i vtipné, musely ven. Jakmile se film v kinech převalí přes devadesátou minutu, diváky začíná bolet zadek, je jen málo filmů, které se dají vydržet v delší stopáži. Jsou takové, ale je jich velmi málo. Bohužel i my jsme museli zklamat některé výtečné kolegy herce, kteří pro nás v létě zahráli pro ně samé „nevhodné“ malé role, a my jsme je nakonec z filmu ještě k tomu museli vyndat. Opravdu bylo těžké jim to říci, ale diváci jsou ještě o kousek důležitější.

Myslím, že Jaromír mluvil nikoliv o scénách, ale o tématech. Právě skutečnost, že především televizní obrazovky, ale i kina jsou plná zločinců, policajtů, střílení, krve, kvílení brzd, zvuku policejních sirén a vyšetřování, byla důvodem, proč sedl a začal psát.

I režisér je občas zcela normální člověk, ale moje žena je určitě jiného názoru, ta by jistě tvrdila, že režisér je vždy zase jen režisér. Ale do kina i já chodím rád především na pohodové filmy. Jsem sice vychovaný na intelektuální světové kinematografii minulého století, ale už ani já bych si nekoupil vstupenku na film typu Lesní jahody. I pro mě to je minulost.

Nevím, jestli se o naší spolupráci dá hovořit jako o pravidelné, před Sanitkou jsme spolu nepracovali ani jednou, po Sanitce de facto celá léta zase nic. Až jsme se potkali, sice jsme do sebe v tomhle případě přímo nevrazili, ale při tom setkání mě napadlo, že by Jaromír mohl hrát v Pojišťovně štěstí. To bylo naše setkání číslo 2. A potom jsme do sebe vrazili na tom Václaváku… A čím může režisérovi imponovat Jaromír Hanzlík? Že má talent jako pánbůh. Jaromír Hanzlík zdvihl hozenou rukavici, a když nepřicházela pro něho přijatelná témata, napsal si scénář sám.

Já jsem nikdy nenapsal scénář, protože to, myslím, neumím. A vyzkoušet si psaní scénáře by mě stálo mnoho času, který jsem nikdy neměl. Zaplať bůh jsem byl celé desítky let jako režisér vytěžován na sto padesát procent.

Zcela naopak. Pokud herec nehraje ve filmu nebo v seriálu zásadní roli, jen tím dílem profrčí. Zatímco režisér si ho celý nádherně prožije. Co může být krásnějšího? Umím každý kousek svého filmu zpaměti, uměl jsem zpaměti i celé díly svých seriálů. Ona totiž každodenní práce režiséra nekončí poslední klapkou na place, nesete si své neposlušné dítě domů, uléháte s ním, nemůžete kvůli němu spát a probouzíte se kvůli němu s bolavou hlavou. Ale je to krásné, dokonce úžasné! Neumím si představit prožít svůj život jinak. Děkuji bohu, že mě to v téhle intenzitě potkalo.

Ano, scénář Jaromíra Hanzlíka se mi líbil. Velmi, mluvil mi z duše. Uměl jsem si ho představit natočený.

Přijďte se na Léto s gentlemanem potěšit, chceme vás pohladit po duši. A přijďte se podívat, co všechno se v lásce a s láskou může stát, když ji zapomenete živit a hýčkat.

Já osobně bych si nepřál nic víc než slyšet větu, kterou by jedna kamarádka řekla druhé: Vem Jardu/Pepu/Frantu/Jirku… a běžte se spolu do kina podívat na Léto s gentlemanem. My jsme to viděli a stojí to za to…