Veronika Khek Kubařová: O výměně vysvlečenýho deníku za běžecké boty

Bohužel moc ne a krutě se mi to vymstilo. Hned první den jsme totiž točili scénu, kdy běžím v jisté krizové situaci něco zachránit. V příběhu už mám něco natrénováno, takže běžím opravdu naplno, a navíc ještě do schodů. Jenže já jsem před natáčením tréninku opravdu moc nedala. Chtěla jsem, aby bylo uvěřitelné, že už opravdu dobře běhám, a tak jsem se před každým záběrem roztrénovala skákáním. A jako na potvoru jsme ten záběr točili nejméně desetkrát, protože se pořád něco kazilo. A mě najednou začaly vypínat nohy, padala jsem, a ještě týden potom jsem byla ráda, že vůbec chodím, pořád jsem zakopávala.

Naštěstí to časově vyšlo tak, že než to přešlo, točila jsem jen scény, kde jsem maximálně popocházela, a to se dalo vydržet. Ale z autobusu jsem vystupovala pozadu, protože jinak to nešlo. Všichni se mi samozřejmě smáli jako malí.

Strašně jsem si to užívala. Mám totiž ráda ženské kolektivy. A tenhle byl výjimečný. Zlata [Adamovskáa , Terka [Kostková], Jenůfa [Boková] – každá je něčím inspirativní a myslím, že jsme navázaly opravdu hezké přátelství.

Nikdy. Asi proto, že dokážou být citliví, a přitom na rozdíl od nás žen si dokážou udržet nadhled, dokážou do životních situací vnést humor, a navíc tam propašovat to, že nás mají rádi (smích).

Bude to znít možná jako klišé, ale na to, že se pobaví u filmu, který je laskavý, milý a hezky natočený. Poslední dobou se kolem nás objevuje až moc intelektualismu a tyhle „lehké“ žánry každý z nás potřebuje. Navíc je ten film o věcech, které ze svých životů všichni dobře známe, a bude fajn se jim v kině zasmát.