Vladimír Polívka: "Jsem celý život pod vlivem žen a jsem ochotný to přiznat"

To je pravda. Buď běžím, nebo jsem zadýchaný, což je docela dobrý komediální motiv. Takže doufám, že jsem celý film jenom neprodýchal, ale že jsem tam i něco odehrál (smích).

Moc. Je to příjemné nejen pro tělo, ale hlavně se u toho okysličuje mozek a Vy už po pár desítkách metrů vypnete, mozek se rozjede úplně jinak než obvykle, vidíte všechno z většího nadhledu… Myslím si, že kdyby se spousta lidí místo toho, aby se začali hádat, šla proběhnout, tak by byly vztahy klidnější.

Asi se to stát mohlo. Ale nebylo to tak časté, protože filmový běh neznamená, že uběhnete kilometr, ale že běžíte ve více úsecích maximálně padesát metrů, takže sotva se vám ty myšlenky rozjedou, musíte zastavit a začít hrát (smích).

Já jsem mezi ženami vyrostl. Mezi různými typy žen a důsledkem toho asi dodnes nedokážu říct, že bych měl nějaký "svůj" typ (smích). Vlastně se dá říct, že jsem celý život pod jejich vlivem a jsem ochotný to dobrovolně přiznat. A navíc mě to s přibývajícími roky baví stále víc… A samotné natáčení, nebo tedy spíš ty pauzy mezi ním… Holky když netočí, když se nemusí koncentrovat na roli, tak to jede. Ony si to nastartujou během vteřiny. Jedna něco řekne, druhá se přidá, další se napojí. Vlastně musím říct, že jsem si v tomhle ohledu při natáčení docela užil, protože jsem mohl jen poslouchat, nemusel jsem mluvit, nakonec bych se ke slovu asi ani nedostal (smích).

To, co holky nechtějí pustit, to zůstane vždycky za zavřenými dveřmi. Bude mi třicet, takže nemám ještě úplně veliké zkušenosti, ale nováček v tomhle "světě" taky už nejsem, nicméně mohu říct, že jsem si zostřoval své dosavadní informace o ženách anebo naopak zabrušoval ty dosud nezabroušené hrany informací o nich.

My už se tomu smějeme, že nás pořád někdo dává dohromady, takže už jsme si prošli nejedním vztahem, dá se říct.

Váš Vojta je tak trochu dušínovská role. Jste…

Nejsem. Ale o to víc mě bavilo do té postavy vnášet určitý rozpor v jeho vztahu k postavě Jenůfy. Protože to chvíli vypadá, že on jí pomáhá vyrovnat se s určitou životní situací, ale protože on je vlastně v tom samém srabu, nakonec je to Jenůfa, kdo "uklízí" mě.

Mám podobnou životní konotaci a tuhle osobní rovinu jsem do té role promítl. On totiž člověk, když se rozejde, začne časem tomu druhému všechno odpouštět. Zapomíná na to špatné a má tendenci se vracet. Což se nevyplácí.

Je to takový nenápadný gag… mým parťákem při natáčení byl totiž pes. Nic malého, taková střední velikost. Byl to zkušený filmařský pes, ale stejně, i tak žádné zvíře neudělá přesně to, co po něm chcete. Já s ním ve filmu běhám a mám ho přivázaného na vodítku k pasu. Ale neměli jsme sladěnou rychlost, takže mě ten pes neustále táhnul, a vždycky když zatáhl, já jsem šel pasem dopředu, ale musel jsem hrát, že běžím normálně. Když se na to diváci zaměří, tak na mnoha místech uvidí, jak si pes běží svoji, škube se mnou a já hraju, že se vůbec nic neděje.

Na hezkou, dobře napsanou romantickou komedii. A taky na to, že když na ni půjdete se svými partnery nebo kamarády, strávíte příjemný čas. A ještě se pobavíte tím, jak všechny ty věci, které v životě normálně řešíte, řeší někdo jiný, a třeba se můžete nechat inspirovat tím, jako to ne/dělat.