Režisér Ondříček o každodenních katastrofách, stovkách mrtvých a chlebu s máslem

Čím je pro vás Dukla 61? Je to katastrofický film, rodinný film na pozadí katastrofy, nebo historické drama?
První díl je rodinné drama, druhý spíš katastrofický film.

Co pro vás bylo rozhodující, když přišla nabídka Duklu 61 režírovat?
Přečetl jsem si synopsi a reagoval jsem spíš emocionálně než racionálně. Pamatuji si, že mě hluboce zasáhlo téma. V novinách čteme každý den o katastrofách a nehodách, kde umírají stovky lidí. Jíme u toho chleba s máslem a popíjíme kávu. Jsme naprosto imunní, emočně oploštělí. Tady jsem najednou viděl konkrétní lidi, jako bych je znal. Dojímali mě. To bylo
rozhodující. Zvláštní je, že i po natočení Dukly mám pocit, že jsem potkal nové přátele, i když to byly filmové postavy.

Jak chcete, aby film na diváky zapůsobil? Co je jeho poselství a hlavní myšlenka?
Chtěl bych, aby diváci sami pochopili hlavní myšlenku a poselství. Abych jim to nemusel sdělovat písemně v rozhovoru.

Po filmu Ve stínu je Dukla 61 další dobovkou, přičemž předchozí jmenovaný film nasadil laťku hodně vysoko. Jak se vám dařilo vytvořit atmosféru Havířova šedesátých let?
Film Ve stínu vznikal dlouho. Psali jsme ho několik let, točil se déle než oba díly Dukly dohromady a stříhal se skoro rok oproti třem měsícům Dukly. Prostředky byly nesrovnatelné. Přesto má Dukla díky nasazení celého štábu a určité naší umanutosti extrémně vysokou tzv. production value. Zní to namachrovaně, ale vážně je to tak.

Dukla 61 se logicky z velké části odehrává ve stísněných důlních prostorách. Jak těžké je pro režiséra a kameramana vyrovnat se s takovými podmínkami?
Bylo to opravdu nesmírně složité a komplikované natáčení. Třetí den jsme
točili 100 metrů pod zemí v chodbě asi kilometr dlouhé, dva metry vysoké a dva metry široké. Bylo tam 40 lidí štábu, kteří do sebe naráželi a mačkali se.
Na zemi seděl zkušený gripák s kamerou v ruce a zaslechl jsem, jak říká, že
nic extrémnějšího nezažil. To je kluk, který točí 300 dní v roce 15 let, všude
možně. Měli jsme asi 20 dní v dole před sebou. Tam jsem zapochyboval, jestli to zvládneme.

Byl pro vás jako pro rodilého Pražáka, který se navíc ve své dosavadní práci věnoval spíše ryze pražským generačním problémům, skok do hornické komunity 60. let kulturním šokem?
Přiznám se, že takovéto situace miluji. Nerad vstupuji dvakrát do stejné řeky.
Snažil jsem se pochopit kraj a místní lidi. Ty normální, jako jsou horníci, dělníci, lidi v tramvaji. Ty jsem se snažil poslouchat a oni mě inspirovali. Nechtěl jsem, aby Dukla byla intelektuálním filmem, který zahlcuje diváka informacemi. Chtěl jsem natočit silný, emotivní film, kde se doslova přeneseme do prostředí havířů v roce 1961. Chtěl jsem, aby to byl film co
nejopravdovější.

Marka Taclíka jste na filmové plátno poprvé přivedl vy ve filmu Jedna ruka netleská a pak se objevil i v dalších vašich snímcích. Byl i v Dukle vaší první volbou pro hlavní roli?
Ano a jsem za to moc rád.