Retro recenze: Ve stínu je prvotřídní filmařina, ale...
Od filmu s tak velkým rozpočtem a mezinárodní účastí se navíc očekává delegace na zahraničního Oscara. Snímek Ve stínu (2012) by proto měl obstát nejen u obeznámeného tuzemského publika. Povedlo se? Ne tak docela. Na vině je především scénář, který Marek Epstein nesčíslněkrát upravoval.
Kapitán Hakl (Ivan Trojan) se v komunistickém Československu první poloviny 50. let minulého století zabývá objasňováním krádeží a ostatní kriminální činnosti. Ve svém šedém obleku, s nezbytným kloboukem a cigaretou tak trochu připomíná detektiva z knih "americké drsné školy". S tím rozdílem, že nezřízeně neholduje alkoholu a nevyžívá se v násilí. V bytě na něj navíc místo zanedbané domácnosti a nevypočitatelné milenky čeká syn v objetí oddané manželky.
Chybějí i tolik využívané vnitřní monology, které v literatuře i filmech noir pomáhají nahlédnout do myšlenkových pochodů jejich nositele. S novodobým filmem noir proto nepočítejte. Ve stínu totiž Hakl nebojuje jenom proti několika padouchům, ale rovnou s celým totalitním zřízením.
Trailer:
Snímek se v poměrně pomalém tempu odvíjí od zdánlivě banální loupeže, během níž kasař (Norbert Lichý) jedné bezútěšné noci odcizí drahocenné šperky. Ty se nějakým řízením vyšších (estébáckých) sil najdou v jednom z bytů Židovské obce v Praze. Nemůže chybět tajuplný předmět doličný, v tomto případě kožený náprstek, kterým si Miroslav Krobot maskuje chybějící kus prstu. Spolu s dalšími židovskými soukmenovci jde přičiněním důkladného Haklova pátrání do temných zákoutí estébáckých vyšetřoven a následně před soud, který vynese tresty smrti. Že by odkaz na nechvalně známý antisionistický proces se Slánským?
O několik dní později, nedlouho před měnovou reformou 1. června 1953, se odehraje loupežné poštovní přepadení. Hakl je ovšem z vyšetřování případu odvolán a nahrazen Státní bezpečností. Případ přebírá major Zenke (Sebastian Koch), nová důležitá postava na scéně. Nikoli však pejorativně záporná. Haklovo svědomí ovšem velí jednat na vlastní pěst a přijít prapodivným praktikám StB na kloub. Což bude mít nejen pro něj nedozírné následky.
Tolik k ději. Ten sice na první "pohled" vypadá kdovíjak složitě, ale při sledování první poloviny filmu, která oplývá pomalejším tempem a nepříliš tíživou atmosférou, vám to ani nepřijde. Co se tvůrcům Ve stínu nedá upřít je až jakýsi nenucený um vtáhnout do doby, atmosféry a genia loci počátku 50. let (tramvaje v horní části Václavského náměstí, závodní jídelna v Bubenči, ulice samotné i interiéry bytů). Ondříček nepodlehl velikášství, které skýtá velkorysý finanční rozpočet. Ulice "nepřetékají" všemožnými rekvizitami a dobovou propagandou. Jejich šedost a vyprázdněnost poukazuje na tíhu a bezútěšnost doby.
Výborně vybraní jsou i jednotliví aktéři, a nejen ti hlavní. Do "parády" si je vzali maskéři a kostyméři, pročež se třeba jinde tak trochu vysmívanému Marku Taclíkovi, který ztvárnil jednoho z estébáků, rozhodně smát nebudete. Jenom ty české herecké "hvězdy" v komparsu, podobně jako třeba v případě Habermannova mlýnu (2010), u tuzemského diváka vyvolají nepatřičný úsměv na rtech. Tady ovšem přivřeme obě oči, film půjde na světové přehlídky, což by mohlo některým hercům pomoci dosáhnout na zajímavá angažmá.
Jedna z mála věcí, která se snímku dá vedle scénáře vytknout, je hudba. Není sice tak prvoplánová a emotivně vyděračská jako v Lidicích (2011), místy k tomu ovšem nemá daleko. A nemluvím tu jen o závěrečných titulcích, které jsou uvozeny dedikací obětem politických procesů v 50. letech.
Nové Životy těch druhých (2006) se nekonají. Vinou také proto, že Ve stínu prostě nemá podobný "přesah". Kapitán Hakl v podání Ivana Trojana je, co se hereckého ztvárnění týče, uvěřitelný na sto procent. Scenáristé mu ovšem měli napsat propracovanější text. To i ten na první pohled roztrživý Emil v podání Marka Daniela v Protektoru (2009) je ve výsledku méně naivní než Hakl. Ten ještě v roce 1953 coby de facto prorežimní kapitán bezpečnosti netuší, čeho všeho je StB schopna.