Herečka Martha Issová o andělu strážném, 36 letých babičkách a smrti kvůli lidskému selhání

Věděla jste něco o dukelské tragédii předtím, než jste si přečetla scénář?
Přiznám se, že než jsem přečetla scénář k Dukle 61, neměla jsem o té tragédii ani tušení. Myslím, že to souvisí mimo jiné s tím, že komunistickou stranou ovládaný tisk v té době zametal podobné záležitosti pod koberec, protože nebylo v jeho zájmu o takových věcech informovat. I proto jsem ráda, že Dukla vznikla.

Co pražskou holku nejvíce překvapilo na příběhu z drsného hornického regionu?
Máte sice pravdu, ale pražská holka se narodila rodičům, kteří v Ostravě prožili poměrně zásadních osm let svého mladého života, protože moje maminka šla po studiích na DAMU do angažmá Divadla Petra Bezruče. Táta sice dodělával školu a posléze pracoval v Praze, ale trávil tam s ní také hodně času. A protože to byla doba pro ně formující a v Ostravě začátkem 70. let se toho dělo mnoho zajímavého, byl ten kraj součástí i mého života, protože se o tom čase doma hodně mluvilo a jezdila k nám do Prahy spousta ostravských kámošů. Takže se dá říct, že s tím městem jsem odjakživa nějak spojená. Díky tomu jsem měla i určitou představu o havířích v té době, protože byli nedílnou součástí toho všeho. Žádnou selanku jsem si rozhodně nepředstavovala.

Ve filmu mluvíte v severomoravském nářečí. Jak jste se s tím popasovala? A obecně – jak moc nářečí formuje postavu?
Já mám tyhle úkoly strašně ráda. Naučit se mluvit nebo hýbat nebo projevovat jako někdo úplně jiný. A zvlášť co se týče jazyka, je to pro mne zábavné, protože mám celkem dobrý hudební sluch, a je to pro mne výzva dokázat si plně osvojit mluvu, kterou člověk nikdy předtím nepoužíval. Navíc v případě Dukly nade mnou bděl nějaký anděl strážný, který mě měsíc před natáčením dovedl k paní Zdeně Miklušové, mamince herce Roberta Mikluše, který v Dukle také hraje. Ta, jak jsem zjistila, je rozená Ostravačka s překrásným přízvukem a čistě ostravskou duší, manželka bývalého havíře, který pracoval přímo na Dukle. Seznámily jsme se po představení, které jsme v Ostravě hráli s Dejvickým divadlem, a Zdena nás protáhla noční Ostravou. Někdy kolem čtvrté ráno mi bylo jasné, že nikdo jiný mě ostravsky mluvit lépe nenaučí, a to se také stalo! Pracovaly jsme na tom pilně a Zdena byla tvrdá, ale vynikající učitelka. A byla i mou velkou inspirací pro postavu Marie. Patří jí můj veliký dík!

Poprvé - pokud se nepletu - jste si zahrála roli matky, navíc matky dospělého syna, což při vašem věku a dívčí vizáži může diváky překvapit. Jakou matkou je vaše filmová Marie?
Matku určitě poprvé nehraji, už jich mám za sebou několik, ale je pravda, že je to poprvé, kdy hraju matku čtyř dětí, z nichž ten nejstarší je dospělý člověk. Ale v té době na tom nebylo nic zvláštního, ženy mého věku, tedy šestatřicetileté, byly už běžně i babičkami. Moje maminka porodila staršího bratra, když ji bylo dvacet čtyři, a měla nad postelí napsáno: stará prvorodička. Jinak Marie je matka praktická, úsporná, drsná, a ačkoli to tak leckdy nevypadá, velmi milující.

Co pro vás bylo herecky nejsložitější? Nářečí, kostýmy nebo kontext příběhu?
Nejsložitější bylo zamaskovat a ke konci natáčení i se nasoukat do kostýmu se zvětšujícím se těhotenským bříškem. Co se nářečí týče, bylo to složité, ale jak jsem už řekla, mám tyhle úkoly ráda a přála bych si jich dostávat mnohem víc!

Co je pro vás hlavním sdělením, chcete-li poselstvím filmu?
Nejlepší je, když si to sdělení najde každý sám. Tak alespoň vnímám smysl umění, že každý v tom vidí něco jiného, co na něj působí. Pro mne je na tom silné, že je to příběh lidí, kteří skutečně žili a zemřeli kvůli lidskému selhání. Navíc se o tom ještě nijak moc nemluvilo, a tak mám pocit, že tím filmem můžeme přinést klid jejich duším i srdcím těch, kteří tu po nich zůstali.

V čem jsou výhody a nevýhody, režíruje-li vás váš životní partner?
Když mi David (Ondříček, poznámka redakce) tu roli nabídl, měla jsem ohromnou radost, ale zároveň jsem cítila velkou odpovědnost a bála jsem se, aby mě při práci nesvazovala. Ten pocit ze mě spadl první den natáčení. Práce s Davidem mě nesmírně těšila, bavila a inspirovala. Je to můj nejoblíbenější režisér.