Jeden německý život. Tvůrci představují portrét sekretářky Josepha Goebbelse

Autoři dokumentu Jeden německý život (2016), který aktuálně běží v českých kinech, stihli 105 letou Pomselovou před smrtí vyzpovídat. Přimělo je to k celé řadě otázek a paralel, což vyjádřili v následujícím textu.

Pro nás, kteří jsme vyrostli v mírumilovné, demokratické a prosperující Evropě, se svět, který formoval život Brunhilde Pomselové, zdá neskutečně vzdálený. Mnozí z nás se domnívají, že hrozby války a fašismu jsou už
dávno za námi a že není potřeba se vůči nim vymezovat. Stále se ale musíme ptát: Jak bych se zachoval já? Příběhy pachatelů a jejich obětí jsou většinou už dobře známé, přestože se zdá, že leckde ještě ne
dostatečně. Máme v úmyslu vyprávět příběh o stoupencích a zbohatlících, pokrytcích a lidech, kteří odvraceli zrak. Byli to právě oni, kterým záleželo pouze na jejich osudu, kdo krutou diktaturu podpírali. Tímto
filmem chceme ukázat, že válka a tyranie se neobjevují z ničeho nic, že společenské klima se může velice rychle změnit, že domnělé zlo nelze vždy rozpoznat a že musíme neustále zpochybňovat vlastní morální
postoje.

Ve filmu jsme měli jedinečnou možnost vytvořit portrét svědkyně, která pracovala v samotném centru nacistické mocenské struktury. Její (ne)činnost může posloužit jako zrcadlo a varování pro dnešní
společnost, tj. pro nás všechny. Podobnost se současnými událostmi je až neuvěřitelná. Nacházíme se na konci krize, která nebyla zcela zažehnána, a čelíme velkému počtu uprchlíků, což v mnoha ohledech znepokojuje lidi v bohatých západních zemích. Najednou se pravicová hesla stala společensky přijatelná, až na to, že se tentokrát ne jedna země, ale celý kontinent pohnul směrem doprava.

Brunhilde Pomsel byla sektretářka Josepha Goebbelse. Narodila se v roce 1911 a byla tudíž jedna z posledních žijících lidí, kteří pomyslně zažili celé 20. století. Jak k rozhovoru s ní došlo?
S Brunhilde Pomselovou jsme se setkali během příprav ohledně jiného tématu a okamžitě rozpoznali životní příležitost vytvořit portrét jednoho z posledních svědků, jenž byl aktivní součástí samotného centra aparátu
moci národních socialistů. Brzy bylo jasné, že Brunhilde v sobě skrývá veškerý potenciál potřebný pro příběh, který by se soustředil pouze na ni. Její věk byl jedním z faktorů, ačkoliv to obnášelo i dilema, jestli bude vůbec možné s ní film natočit. Během přípravných rozhovorů se rychle ukázalo, že má jasnou a bdělou mysl a že je také skvělou vypravěčkou. Pokud jde o její paměť, udivilo nás, kolik podrobností si dokázala vybavit.

Odkud jste začali?
Zaměřili jsme se na několik desetiletí, kdy se funkční společnost zcela vyšinula. V tom vidíme podobnosti s naší dobou. Ekonomická krize následovaná masovou nezaměstnaností způsobila, že se společnost rozpadla ve svých základech, a pouhých deset let poté vyústila v jednu z největších katastrof v dějinách lidstva. Doba, která tomu předcházela, je rovněž zajímavá. Brunhilde Pomselová mluví i o svém dětství, můžeme si tak udělat představu o tom, jakým způsobem byly děti tehdy vychovávány. Slepá poslušnost, odmítání jakkoliv zpochybňovat nařízení – tyto vzorce chování byly ovšem později zneužity. Brunhilde se dostala do blízkosti Goebbelse úplnou náhodou. Věříme jí v tom, že nepodporovala nacisty. Byla apolitická, což je ale ve své podstatě silné obvinění. Fakt, že byla tak blízko centru moci, z ní činí „spolucestující” a její odmítnutí rozebírat, o co šlo, její soustředěnost výhradně na vlastní život jsou obzvlášť zajímavé. Extrémní období podobná tomuto v lidech také odhalují jejich skutečné postoje.

Zajímal vás spíše rozsah a proces sebereflexe, který se odehrává v člověku s takovým zázemím a zkušeností, anebo zachycení detailů a vzpomínek z centra moci?
Pro nás to nikdy nebyla otázka Brunhildiny osobní viny nebo neviny. Daleko více nás zajímal univerzálnější problém osobní zodpovědnosti a morálky. Rozhodně jsme neměli v úmyslu odhalit a na kousky rozložit nenapravitelného tvrdohlavce. To by bylo příliš snadné. Zaujala nás jedinečná možnost setkat se s někým, kdo v sobě spojuje historicky důležité milníky jako druhou světovou válku, nacistický režim, práci s Goebbelsem, osud ruského válečného zajatce... a to vše až do současnosti. Naší cílem nebylo zkoumat její vinu nebo ji odhalit jako nacistku. Chtěli jsme konfrontovat diváka s otázkou, jak rychle se dokáží lidé do něčeho zaplést. Průběh pozdní sebereflexe pro nás není tak důležitý. Více nás zajímá otázka, kdy nastává okamžik, kdy by se měla společnost jako celek ozvat a jednat.

Brunhilde Pomselová byla velmi inteligentní a sympatická žena. Sledujete její osud a nevyhnutelně se blížíte k okamžiku, kdy si budete muset říci: já bych pravděpodobně skončil jako ona. Nedokážete se vymanit z jejího
úhlu pohledu. Vedla zkrátka úplně obyčejný život. I když můžete doufat, že byste se v takové situaci zachovali jinak, nikdy si nemůžete být jisti, co byste skutečně udělali. Brunhilde Pomsel byla upřímná a důvěryhodná. Její vyprávění to dokazuje. Nesnaží se věci přikrášlovat a nedává najevo žádnou falešnou lítost, což podobní pamětníci dělají až příliš často. Vědí totiž, co se od nich očekává. Brunhilde Pomsle na druhou stranu byla vždy autentická a důvěryhodná.

První, co vidíme, než začne Brunhilde Pomselpví mluvit, je extrémní detail její tváře a hlavy. Velmi soustředěné záběry, které odhalují texturu pórů a jemné chmýří na stoleté kůži podobně jako krajinu. Proč?
Naším cílem bylo na jednu stranu vytvořit současný dokument, ale spojit ho také s mimořádným filmově estetickým přístupem. Brunhilde Pomselová měla ohromně fascinující tvář, která odráží 100 let života, tvář, kterou
můžete pozorovat hodně dlouho. Nejde jen o povrch, je v ní něco vnitřně lidského, prvotního a archaického, pud, který je mnohem hlubší...

Divák vnímá scény, jako by byly vytrženy z prostoru a času. K příběhu B. Pomselové jsme přistoupili ze subjektivního pohledu, bez jakékoliv objektivizace. Pokud chcete uchopit její příběh, musíte být připraveni
poslouchat a porozumět nuancím a rozporům. Kvůli tomu bylo potřeba vytvořit zvláštní prostor, ve kterém je divák konfrontovaný s jejím příběhem, aniž by byl jakkoliv rušen.

Je důvodem pro strohý kontrast černé a bílé také pokus vytvořit vizuální protiváhu zmíněné obsahové složce filmu?
Příběh Brunhilde Pomsel je nadčasový a skutečnost, že je natočený černobíle, tuto nadčasovost podtrhuje. Tato záměrná kinematografická redukce dovoluje, aby obsah a emoce vystoupily do popředí a aby upoutaly
a soustředily naši pozornost. V černobílé verzi nám film umožňuje snadno se napojit na minulost. Vzpomínky Brunhilde Pomselové oživují: Vše bylo dlouho zapomenuté nebo pohřbené v podvědomí mysli a po celou tu dobu potlačované. Život pod nacistickou nadvládou. Černá a bílá metaforicky podtrhují její vzpomínky a vytvářejí hladký přechod k archivnímu filmovému materiálu. Chtěli jsme rozhodně reflektovat i rozpory a protiklady v její osobnosti. 

Ve snímku jsou kromě Pomselové také dobové archivní záběry. Proč?
Už od začátku jsme měli jasno v tom, že nechceme natočit film, který by se skládal pouze z rozhovorů. Archivní materiál měl být vždy součástí filmu. Správně se rozhodnout v otázce vyběru byla ovšem výzva. Během příprav jsme si uvědomili, že určitý materiál byl už použit. Pro potřeby televize bylo již velké množství materiálu sestříháno, přepracováno, zasazeno do jiného kontextu, dodatečně kolorováno nebo opatřeno hudbou.

K našemu překvapení jsme došli k objevu, jak těžké je dostat se k materiálu v jeho originální podobě. Pustili jsme se do spolupráce s Americkým muzeem holokaustu ve Washingtonu a Filmovým a videoarchivem Stevena Spielberga, který nashromáždil velké množství soukromé dokumentace.
Práce se Spielbergovým archivem byla opravdové štěstí. Zde uložený materiál byl totiž dostupný v originální podobě, na rozdíl od jiných, které jsou dnes upraveny v souladu s tím, jak je široká veřejnost zvyklá vnímat
obraz. Síla, která z nich vyzařuje, je zcela odlišná. Filmy z této doby byly vždy rafinovaně inscenované a zobrazované události zcela řízené pro oko kamery. Dalším cílem bylo stimulovat divákovo vnímání.

Goebbelsovy citáty vytvářejí třetí strukturní prvek, jakou plní funkci?
Měli jsme v úmyslu zapojit i Goebbelse, ale jen ve velmi vzdálené podobě. Proto jsme se rozhodli takříkajíc neukázat ďábla přímo. Veškerý o něm dostupný materiál je hrozná propaganda. Goebbelse ve filmu ukážeme jen jednou, v docela netypickém prostředí, kde hraje elegantního společenského muže, sofistikovaného gentlemana s vytříbených vkusem v romantických Benátkách. Mimoto se s ním setkáváme pouze jednou v audionahrávce na černém celuloidu, když prohlašuje nacistická hesla. V šeru kina jeho
invektiva dosahuje až alarmujících rozměrů: jde o nechvalně známý projev ve Sportovním paláci. Citace plnily funkci, i pokud jde o strukturu. Řada z nich pocházejí z jeho deníku, který byl publikován teprve před několika lety. Je to poučné, i když docela skličující čtení, a potvrzuje to, co nám řekla Pomselová, to jest že byl neuvěřitelně marnivý a používal svůj deník k prezentaci sebe sama v tom nejlepším světle. Je zajímavé pozorovat, jak to velké divadlo, které sehrával, důsledně vyvěralo z hlubin jeho osobnosti.

Řekla vám toho Brumhilde Pomselová o Goebbelsovi hodně?
Bylo možné ji přimět mluvit o Goebbelsovi. Vzhledem k tomu, že nikdy nemluvila o událostech, které zahrnovali i třetí stranu, měli jsme k dispozici jen osobní setkání. A takových historek bylo hodně. Pro nás ale představovaly problém. U nich hrozilo, že z nich spíše poznáte Josepha Goebbelse než samotnou Brumhildu, čemuž jsme se chtěli vyhnout. Jednou z výzev bylo zapojit Goebbelse, aniž by dostal příliš prostoru. Nechtěli jsme uvíznout v pasti propagandy. Velké množství archivního materiálu, který
Goebbels sám zdařile inscenoval, je všeobecně známé. Rozhodně bychom mu neradi ve filmu poskytli něco na způsob posmrtného propagandistického vystoupení.