Příběh Lídy Baarové: Krása, pomíjivost a pošetilost. Velká iluze

Vy jste se s Lídou Baarovou potkala v roce 1995 v jejím rakouském exilu. Co tomu všemu předcházelo?
Tehdy se v České televizi vyráběl cyklus, který se jmenoval Lapidárium. Byl o různých významných místech nebo předmětech a já jsem se rozhodla dělat dokument o Velkém sále pražské Lucerny. Různě jsem obcházela pamětníky a někdo mi říkal, že bych měla rozhodně zajít za Lídou Baarovou, protože tam byla tehdy pečená vařená. Ani jsem nevěděla, kde vlastně žije, pak jsem zjistila, že v Salcburku, dostala jsem na ni číslo a zavolala jí. Trošku váhala.

Znala vás?
Vůbec, nic o mně nevěděla. Můj první dotaz byl, zda bychom si mohly popovídat o Lucerně. Když připustila, že ano, napadlo mě, že by to chtělo i udělat film o ní samotné. Tak jsem se domluvila s televizí a znovu jsem se paní Lídě ozvala. Chvíli zase váhala, ale nakonec svolila. Chtěla jsem udělat pár výpovědí o Lucerně, ten pořad měl mít asi dvacet minut, a pak co nejvíce mluvit o životě paní Lídy. Zašla jsem do knihovny Libri Prohibiti, půjčila si knížku, kterou dělala s Josefem Škvoreckým, a její životopis. Měla jsem pak pocit, že pojedu za nějakou románovou postavou, tak dramatické se mi to jevilo.

Jak to probíhalo, když jste se poprvé viděly?
V té době bylo všechno složitější, do Salcburku jsme jeli na čtyři dny a bez obhlídek. To bylo poprvé, kdy jsem šla k někomu točit, aniž bych ho předtím viděla. Tehdy sněžilo a my jsme přijeli asi o hodinu později, neměli jsme se jí pochopitelně jak ozvat a paní Lída nás přijala opravdu nevlídně. Byla hrozně protivná a v tu chvíli jsem si už říkala, že to asi bude pěkný nervák. Přinesla jsem jí kytici a velkou láhev Becherovky. Tu si přála, když jsem se jí ptala, co by chtěla dovézt z Prahy. Sedli jsme si ke stolečku a ona tu láhev hned otevřela a třesoucí se rukou se napila. Nám nenabídla nic a řekla, ať jdeme pryč. Druhý den jsme se tam vrátili a paní Lída měla bezvadnou náladu. A pak se to nějak střídalo. Hodně pila, hlavně italský fernet. To bylo její základní pití. A zároveň jedla velké množství prášků, které si nasypala do hrsti, spolkla je a zapila právě tím fernetem. Když jsem to viděla, říkala jsem si, že něco takového by mě zabilo. Poslední den ale byla nálada skvělá a při loučení jsem pak měla pocit, že mě snad adoptuje, že jsem jí tolik přirostla k srdci. Hodně mě objímala. Pak jsme si ještě dlouhou dobu telefonovaly. Za to natáčení se tam tak vystřídaly všechny nálady, co si lze představit. Od absolutní deprese po docela příjemný stav, kdy se paní Lída rozmluvila. Byla jsem poučena, že na Goebbelse se vůbec nemám ptát, že to nesnáší a že mě vyhodí. To mi řekli její přátelé. Zeptala jsem se jí až poslední den. Něco řekla, ale zas tak moc to rozvádět nechtěla.

Jak tam vůbec žila?
Paní Lída byla hodně osamělá. Měla v Salcburku přátele, nějakou emigrantskou rodinu. Byli to obchodníci s obuví a paní z rodiny byla její důvěrnicí. Jinak si ale myslím, že moc dalších přátel neměla. Jednak byla složitá osobnost a jednak žila s místním gynekologem, který byl dlouho ženatý. Takže spolu byli na zapřenou. Teprve, když umřela jeho žena, se vzali. Jenže on zemřel asi tři a půl roku poté a v Rakousku měla vdova nárok dědit asi až po čtyřech letech manželství. Jeho děti z prvního manželství ji neměly rády a soudily se s ní o dědictví. Zvedla se tam vlna nevole. Kolegové jejího zemřelého muže, kteří o ní ale dlouho věděli, pak zase sepsali něco na soud, aby jí přiřkl alespoň nějaký vdovský důchod. V určitých kruzích to rezonovalo.

Jak jste měla natáčení naplánované?
Měla jsem vymyšlenou spoustu situací. Že půjdeme nakoupit, že se podíváme k holiči, že půjdeme na procházku. Nic. Řekla nám, že jediné, co připustí, je to, že bude sedět doma na gauči. Ani to, že by nám uvařila kávu. Jakékoliv situace odmítla. Mám za to, že žila dost monotónně, chodila nakupovat a k holiči, občas za ní mohl přijet někdo z České republiky. Jinak to ale byla totální osamělost.

Když jste jí zpovídala, setkalo se to s vaší představou, kterou jste měla před natáčením?
Když jsem přečetla ty zmiňované knihy, vyšlo mi, že život není jednoznačný a že tam nemůžu jet s tím, že bych ji nějak předem ocejchovala. Naopak mi přišlo, že ten její život zrcadlil dvacáté století. To mi pořád běhalo v hlavě. Jak se dá herečka dohromady s mocným mužem, historie je plná takových příběhů. A zrovna v jejím případě měla tu smůlu, že se to odehrálo v tak vyhrocené chvíli a že zrovna ten chlap, který se stal jejím osudem, byl v tak vyhrocené pozici. Došlo to opravdu vysoko. I ten propad byl pak hluboký. Oba póly byly extrémní, to je na jejím životě zajímavé. Rozhodně jsem tam tak nejela s pocitem, že bych ji odsuzovala, ale zároveň to ani nebyl nejsympatičtější člověk pod sluncem.

V čem vám přišla výjimečná?
Ona byla opravdu výrazně krásná a fotogenická. Myslím, že je vidět, že její první filmy jsou trochu toporné, ale v těch pozdějších i docela dobře hraje. Kdybych měla definovat, co jsem cítila, tak mi z toho vychází osoba hodně spjatá s počátky filmu. Lída Baarová nastoupila do filmu v době, kdy to bylo nové médium a lidi nebyli uvyklí na kult hvězd a tak velkou slávu. Bylo to vše mnohonásobně větší, než co všichni zažili do té doby. Například divadelní herečky měly svůj okruh obdivovatelů, kteří se po představení zapřáhli do kočáru a vozili své hvězdy okolo divadla, ale to byl vrchol. Najednou se objevil fenomén filmu. Ta sláva se zmnohonásobila. Najednou to nebylo jedno divadlo, ale kina po celé zemi. Ta krása v tu chvíli zářila o mnoho víc. Lidé na to nebyli zvyklí, ani ti herci a herečky na to nebyli zvyklí. Myslím, že ona byla jednou z prvních obětí chybné sebeinterpretace. Najednou totiž začala sama sebe vnímat jako nějakou nedotknutelnou bohyni. Navíc byla v té době strašně mladá a nezralá. A že tu slávu nezvládla? Nebyla smířená sama se sebou. Nebyla ani pokorná. Byla na špatném místě ve špatnou chvíli. Také se jí to, že se zapletla s chlapem, který dělal hrozné věci, mnohokrát vrátilo. Sama to vysvětlovala tak, že to byl mocný a okouzlující muž s velkým charismatem.

Setkávala se ještě s někým z tvůrců, které znala?
Po nás tam natáčel ještě Otakar Vávra GEN (Galerie elity národa), pár záběrů jsme z toho použili, byla kupodivu při tom natáčení stejně oblečená. Viděla jsem ty denní práce. Je to tak, že Vávra tam několikrát za sebou otevře dveře, dá jí kytku, ona je taková natěšená, že přijde návštěva. Stop. Znova jí dá kytku. A zase znova. On ji vlastně režíruje a paní Lída je plná nadšení. Má to takovou zvláštní atmosféru. Jsem vděčná, že nám FEBIO dovolilo něco z toho GENu použít.

Vy jste také museli hodně hledat v tuzemských a zahraničních archivech, jak složité to bylo?
Trošku složité to bylo. České filmy Lídy Baarové jsou poměrně dostupné, z německých tady něco vyšlo. Věděli jsme, že extrémně důležitý je snímek Barkarola. To je její první německý film, na jehož natáčení se seznámila s Goebbelsem a Hitlerem.

Jaké je o ní povědomí v Německu, přece jenom její vztah s ženatým Goebbelsem tam asi nebyl moc medializován?
Mám pocit, že u nás je určitě známější. V Německu je to trošku v mlze. Rádi bychom ten film vzali i na zahraniční festivaly. Myslím, že je to univerzální příběh. Říkám si, že je to film o kráse, pošetilosti a pomíjivosti. Řekla bych, že pomíjivost je silné téma, že si člověk uvědomí, že v přítomném momentu něčím intenzivně žije, a proto něco obětuje. Ona do jisté míry obětovala rodinu, rodinné vztahy a podobně. A co je výsledkem? Sedí sama opuštěná v nějakém bytě, tam má na zemi krabici od bot, v ní pár starých a zažloutlých fotek. No a to je všechno. Neměla děti, řešili jsme s režisérem a střihačem Jakubem Hejnou, jestli je to téma. On vlastně nebyl problém co tam dát, ale co tam nedat. Říkala jsem si, že to, jestli potratila a pak je nemohla mít, nebylo zas tak podstatné. Výsledek je takový, že děti neměla. Ale diskutovali jsme o tom.

Jak moc jste museli „cenzurovat“ sami sebe, respektive materiál, který jste natočili?
Nechali jsme tam jedno napití z láhve s alkoholem, i když záběrů bylo více. Výhrada byla, že ubírají na důvěryhodnosti jak jí, tak tomu, co říká. Celé té skrumáži scén, je tam ještě jedna silná se zapalováním filtru cigarety, té jsme říkali „všechno špatně“.

Myslíte si, že se může projevit určitá averze vůči Baarové?
Vůbec mě to dřív nenapadlo. Napojila jsem se na její osud, který vnímám jako kontroverzní, ale že by mě nějak odpuzovala, to vůbec ne. Ale myslím si, že to tak možná bude. Že se objeví spousta dotazů, jestli to tedy byla kolaborantka nebo ne. Taková jednoznačná označení. Poptávka po černobílých vyjádřeních, které v tomto příběhu ale podle mně vůbec nefungují. Život paní Lídy byl podle mě příliš složitý na to, aby mohly být vynášeny jednoznačné soudy. Veřejné mínění bylo odsuzující hned po válce. Chytli ji Američané, byla šestnáct měsíců ve vazbě. Už v té době to byl nepřítel národa. Její sestra Zorka to odnesla tím, že ji vyhodili z Vinohradského divadla, že mezi slušnými českými herci nemá co dělat. Ona pak spáchala sebevraždu. A potom samozřejmě rok 1948. Paní Lída utekla za hranice a asi se to ještě rozvinulo. No a proto jsme tam dali záběr na Václavské náměstí v době protektorátu plné československých občanů, kteří hajlují při hymně. Ti potom na Baarovou křičeli, že je kolaborantka. Ty věci opravdu nejsou černobílé.

Může se objevit argument, proč tam nemáte žádnou třetí stranu, nějakého historika a podobně.
Nikdy jsem o tom neuvažovala, tohle je vyprávění příběhu. Není to můj styl. Takový ten modus životopisných dokumentů, kde se někdo další vyjadřuje k vyprávěnému příběhu, tak po tom jsem netoužila. Chtěla jsem, aby náš film měl trošku parametry hraného filmu. Proto ve Zkáze krásou používáme hrané filmy tak, že ilustrují její osobní peripetie a celou situaci. Ani na chvíli mě nenapadlo, že tam bude sedět nějaká hlava a komentovat to. Někdo se může tázat, co si má vlastně myslet. Názory na Baarovou jsou rozdílné. Přečetla jsem spoustu knih, vyloženě negativní má třeba Zdeňka Procházková. Svatopluk Beneš ji naopak měl rád a byl k ní vlídný a obdivoval ji. Dívala jsem se na staré filmy, člověk se trochu dostane do nálady doby. My jsme se s Jakubem Hejnou snažili, abychom tam dostali takovou tu dobovou atmosféru, třeba místo, kde se objeví herecké zkoušky, ve kterých je vidět, jak se mladé holky snaží dostat k filmu. Staví se Barrandov, terasy a pak se film zase znárodní. Filmové plesy, všechno se odehrává v honosné Lucerně. Naše snaha byla, aby to celé bylo zasazeno do kontextu. Jakub Hejna do toho vnesl opravdu moc, například scéna se ztraceným briliantem, kterou celý film otevíráme, byl jeho nápad. Je to naše společné dílo.

Chtěla jste se k Baarové ještě vrátit?
Měla jsem ideu po dokončení televizního filmu v roce 1995, že bych se domluvila s jednou producentskou společností, že bychom mohli s paní Lídou ještě něco natočit. Oni do toho nakonec nechtěli jít a já bohužel neměla takové finance, abych si mohla dovolit tam jet se štábem sama na vlastní náklady. Dneska bych to udělala, protože je to jednodušší. Tehdy jsme byli rodinou s malými dětmi a docela chudí. Lituji, že jsem se jí na některé věci nezeptala, zvlášť když jsme se rozloučili v takové náladě. Náš film je takové vyprávění o jednom velmi dramatickém životě s použitím archivních materiálů. I můj materiál už je de facto archiv. Nic se nedá dotočit. Je to celé takový pokus o něco jiného než jsem dosud dělala. Práce s archivem je ohromně zajímavá a přináší nekonečné možnosti. Zkáza krásou je příběh dvacátého století. Krása, pomíjivost a pošetilost. Velká iluze. Trošku o tom, že člověk se nemůže zbavit toho, co udělal, že prostě má nějakou odpovědnost. Pak je tam téma pokání. Tedy, myslím si, že v případě paní Lídy zas až tak velké nebylo. Dovedu si představit, že mohlo být větší.

2. světová válka ve filmu