Retro recenze: Útok na Bílý dům - téměř dokonalá Smrtonosná past

Na začátku je třeba podotknout, že se mi Pád Bílého domu vesměs líbil (viz moje recenze). Hlavní hrdina byl kožený a pronášel strojeně hlášky. Digitální pojetí bylo na hraně snesitelnosti a scénář minutu od minuty hloupější. Ale jak došlo na kontaktní akci, předváděl hrdina nekompromisní hody, které žádného fanouška Jacka Bauera nemohly nechat chladným. Útok na Bílý dům má sice podobnou zápletku, výsledek je přesto zcela odlišný.

Pokud měl být Pád v Bílém době moderním drsným techno thrillerem, Útok na Bíly dům je přiznaný návrat do minulosti. Kdyby někdo přišel a tvrdil vám, že jde o nějakou akční klasiku z osmdesátých let, neuvěřili byste mu to jen kvůli tváři Channingu Tatuma. Jinak je tu všechno, co jsme kdysi v žánru milovali - záporák s morálním kodexem a se zajímavými poskoky, vtipné - ale ne komediální přehrávající - vedlejší postavy (například průvodce Bílým domem, který ničení veškerých artefaktů těžce nese), sympatický hlavní hrdina trpící samomluvou, jmenující se John a pobíhající v nátělníku (může být odkaz na Johna McClane větší?) a k tomu tuna poctivé akce a nadhledu.

Útok na Bílý dům je těžké nějak objektivně hodnotit. Měřítko pocitu uspokojení se totiž do velké míry odvíjí od toho, zda 1) jste divácky vyrůstali na osmdesátkových akčňácích a jestli 2) vás láska k nim stále nepustila. Kdo vnímá Reaganovu filmovou éru za přežitek a Smrtonosná past je pro něj "ten starý film s Willisem", pak ho film nejspíš příliš nezaujme. V opačném případě se připravte na filmařsky neuvěřitelně důslednou poctu, která je sice zjemněná přístupností PG-13, ale to je jediná vada na žánrové kráse.

Překvapením je i to, že jindy formálně nenažraný Emmerich zvolnil a 99% času sází na souboje muže proti muži. Vše "velkolepé" je vidět v trailerech a film toho o moc víc nenabízí. Kdo chce digitální orgie, ten musí zvolit něco jiného z filmografie německého režiséra. Touhu po destrukcích tentokrát vystřídala ochota sloužit příběhu.

Je ohromná škoda, že Útok na Bíly dům nevznikl dříve kdy by šlo o zaručený hit, případně že tvůrci nevyužili zápletku pro Smrtonosnou past, v níž by Tatum hrál McClaneova syna. Hodil by se na to dokonale.

Dle mého hodnocení lehce odhadnete, že mi Emmerichova nostalgická hra kápla do noty a jako celek mi sedla o poznání více, než Fuquův útok na oválnou pracovnu. Nemalý podíl na tom má i to, že zdejší scénář nepůsobí tak fousatě a prezident v podání Jamieho Foxxe je ochotný nevyjednávat i ve chvíli, kdy má zbraň u hlavy jedenáctiletá holčička. A to se vždycky počítá.

V mém osobním žebříčku se Útok na Bílý důmstal dost možná tím nejlepším nástupcem Smrtonosné pasti a upřímně mě mrzí, že v rámci tržeb nakonec Tatum s Butlerem prohrál. Ale tak člověk nemůže mít všechno.

Hodnocení: 85%