Retro recenze: Perfect Days - Osamělá kadeřnická celebrita a dredatý zajíček v „nadupané“ komedii Alice Nellis

I kritici jsou jenom lidé, takže i oni někdy dokáží být zhrzení a zlí. To když jim jejich kůň provede něco, co oni sami nechtějí a neschvalují. Kdysi dávno to na vlastní kůži pocítil například Zdeněk Tyc. Když na samém sklonku 80. let natočil strhující černobílou baladu Vojtěch, řečený sirotek (1989), byl kritikou vzýván málem jako Bůh. Když si šest let na to dovolil natočit "obyčejnou" komedii UŽ (1995) o pasácích a děvkách z Karlína, jakkoliv to byla komedie hodně hravá a ironická, byl za to doslova a do písmene popraven. Plyšový lev za nejhorší film roku na sedm let přerušil jeho režijní kariéru a velmi výrazně otřásl celým jeho životem.

Tentokrát je na špalek natahován krk Alici Nellis. Kritika si ji po filmech Ene Bene (2000) a Výlet (2002) zamilovala jako "novou Chytilovou", méně asertivní, ale o to zajímavější analytičku nejrůznějších ženských trápení, jako upřímnou vyklízečku nejpodivnějších rodinných kostlivců... Její pohled nebyl zaujatě feministický, ale opravdově ženský, nebyl předem definovaný, ale do poslední chvíle zkoumavě pátravý a proto tak zajímavý. Teď si ovšem Nellis dovolila natočit "obyčejnou" komedii o bohatých lidech, kterým vlastně nic nechybí - a přesto nejsou šťastní. A supi se okamžitě slétli. Nemalá část kritiky ji obviňuje z maloměšťáctví, nejodpornějšího midcultu, reklamní vyprázdněnosti, smířeneckého pokrytectví a bůhví čeho ještě.

Není ale realita docela obyčejnější? Nesešly se tu - víceméně jen díky momentální shodě okolností - v jednu chvíli dva původně na sobě zcela nezávislé faktory?

Linie první. Ačkoliv se Alice Nellis svými osobními problémy nikde neprsí a na řadu otázek odpovídá spíš vyhýbavě než bolestínsky, její život byl v minulých letech nejspíš docela náročný až drsný. Nejdřív se asi pokoušela dlouho, bolestivě a nakonec marně otěhotnět, pak si prošla hodně složitou a náročnou cestou adopce dvou afrických dětí, pak se dva roky trápila s přípravou Lidic, až z toho všeho velmi vážně onemocněla a musela veškeré práce nechat. Nápad vrátit se k profesi po vší té tíze uplynulých let filmovou adaptací divadelní hry skotské autorky Liz Lochhead, kterou před deseti lety s úspěchem inscenovala na prknech pražského Divadla Na Zábradlí, se zdál celkem logický a rozumný.

Linie druhá. Producentský tandem Rudolf Biermann - Tomáš Hoffman plodil od prvního společného filmu, kterým byli Účastníci zájezdu, de facto jeden úspěšný film za druhým, potom se ale cosi porouchalo (nejspíš na trase Rudolf Biermann - Jiří Vejdělek) a Hofmann sám s Vejdělkem natočil megahit Ženy v pokušení (2010). A hned na to podobně ambiciózní Muže v naději (2011)! Zkušený producentský ohař a vlk v jednom Rudolf Biermann nechtěl zůstat pozadu, ve skotské hře zavetřil materiál víc než podobný Vejdělkovým hitům a jal se ho rychle zfilmovat, dokud má žíla o záletných ženách, nevěrných mužích a bezstarostných dětech svou hvězdnou chvilku. Mimochodem - odtud asi pramení i trapný český podtitul perfektních dnů "I ženy mají své dny", který zvláštním způsobem parazituje na úspěšné reklamní kampani likérky Božkov a dokonale zmizíkuje jakýkoliv nápad a vtip, nicméně hodně se blíží zavedeným Ženám v pokušení, o což šlo producentovi s distributorem asi ze všeho nejvíc. Na českém (ani světovém) rybníku to ostatně není nic nového, třeba po Snowboarďácích (2004) se s Experty (2006) a jinými teenagerovskými komediemi taky roztrhl pytel.

Snímek Perfect Days - I ženy mají své dny je tak ze všeho nejvíc asi reakcí na momentální diváckou poptávku než čímkoliv jiným, proto bych s jeho významnějším řazením do kontextu tvorby Alice Nellis zatím počkal. Třeba může mít jednou stejný význam pro její filmografii jako Čokoládoví čmuchalové (1985) pro filmografii Jiřího Menzela.

Ale - odtrženo od dobových i režisérčiných konotací - jaký je to tedy vlastně film? Slušná, na české poměry dokonce velmi slušná romantická komedie. Vtipná, svižná, znalá ironie života, která vás dostane přesně na těch věcech, o nichž jste si mysleli, že se vás nikdy, ale opravdu nikdy nebudou týkat. Celebritní kadeřnici Erice (Ivana Chýlková po devíti letech znovu v hlavní roli) začínají nebezpečně tikat biologické hodiny. Zatímco se pokouší poněkud ponižujícím způsobem otěhotnět prostřednictvím homosexuálního kamaráda Richarda (Ondřej Sokol), neplánovaně se zaplete s Adamem (sympaticky dospělácký Vojtěch Kotek), dlouho utajovaným synem své nejlepší kamarádky a švagrové (opět utrápená Zuzana Bydžovská). Teprve když se do toho dokonale zamotáte a všechno nakonec praskne, můžete vstát v duchu těch nejlepších komedií jako Fénix z popela.

Příběh má drajv a švih angloamerického vyprávění a humoru, proto se ho Nellis snaží vyvést z českého provincialismu do univerzálního prostoru "napapané" evropské společnosti. Zatímco v úvodních sekvencích nešetří ikonickými záběry Paříže, po návratu Eriky domů se ani jednou neobjeví žádná z dominant Prahy. Příběh se prostě může dít stejně tak v Edinburghu, Drážďanech, Praze či Vídni. Horních deset tisíc tu neřeší žádné materiální problémy, jen vztahové, což ale neznamená, že to nemůžou být problémy opravdu bolavé.

Právě tady se asi hodí srovnávat novinku Alice Nellis se zatím posledním filmem Jiřího Vejdělka. Zatímco Vejdělek ždímá v Mužích v naději reklamní pohlednicovost téměř z každého záběru, Nellis se snaží být především u svých hrdinů. Zatímco Vejdělek vztahy uzluje a rozplétá často víc než krkolomným způsobem, Lochheadová s Nellis si vystačí s fází života, kterou všichni dobře známe - nic jako na potvoru nejde směrem, kterým bychom zrovna chtěli a potřebovali! Zatímco si Nellis udržuje nadhled pohádky pro dospělé, Vejdělek se nám snaží namluvit, že navzdory všem bláznivinám takhle nějak život opravdu funguje. A že po všech těch naschválech a příkořích osudu nakonec ve filmu přece jen vyjde slunce? A čekali byste od komedie snad něco jiného?!?

Pokud Perfect Days v ničem nepřepisují filmové dějiny a "jen" se snaží dostát pravidlům zvoleného žánru, v jednom českou kinematografii přece jen o pořádný kus dál posouvají. Poprvé v českém filmu je tu homosexuál líčen jako sebevědomý, nezamindrákovaný člověk, který se svojí orientací nijak nazápasí, dokonce si z ní dokáže dělat neodolatelným způsobem legraci. Vivat a bravo, Ondřej Sokol!

Vzato kolem a kolem Perfect Days se náramně hodí do žánrově překvapivě pestrého českého filmového roku 2011. Vzniklo tu slušné psychologické drama (Nevinnost), pozoruhodný artový kousek (Osmdesát dopisů), divácký velkofilm (Lidice), odvážný thriller (Vendeta), nekompromisní sociální drama (Poupata), vydařená pankáčská provokace (Nic proti ničemu), ambiciózní společenská roadmovie (Rodina je základ státu) a také jedna venkoncem příjemná romantická komedie. Zdaleka nejen o čtyřicátnici bruslící na hodně tenkém ledě.

Hodnocení: 65 %