Retro recenze: Lidice - Ohromila a dojala svět. Největší tragédie moderních českých dějin

Legendární český režisér Martin Frič chtěl tragédii Lidic zpracovat jako svůj majstrštyk. Miloš Forman, jehož oba rodiče zahynuli v koncentračních táborech, chtěl celé téma pojednat provokativním způsobem jako propagandistický nacistický film. Lidice ale byly zakleté. Mimo jiné i proto, že se po válce staly mocným nástrojem propagandy. Ostatně stačí si vzpomenout na film Sokolovo režiséra Otakara Vávry, v němž lidičtí muži před popravčí četou křičí: „Ať žije komunistická strana!“

Pověst zakletého projektu provázela Lidice i loni, kdy kvůli zdravotním problémům musela od filmu doslova pár měsíců před první klapkou odstoupit režisérka Alice Nellis (Výlet, Tajnosti). Nevděčné role náhradníka, který přebíral film takřka kompletně připravený někým jiným, se nakonec ujal Petr Nikolaev (Báječná léta pod psa, ...a bude hůř). Ve štábu i obsazení provedl opravdu jen velmi málo změn (například kameramana Vladimíra Smutného nahradil Antonio Riestra, Marthu Issovou v roli Aničky Veronika Kubařová) a zahájil mission: impossible. Proč nemožnou? 1) I 69 let od vyhlazení obce jde pořád o velmi citlivé téma, které se hluboce dotýká spousty lidí, 2) Lidice v sobě skrývají tolik neuvěřitelných a silných příběhů, že je velmi těžké upřednostňovat jeden před druhým a celek udržovat v nějakých proporcích, 3) Neexistuje v Česku obec, kde by filmaři mohli bourat a pálit, jak se jim zlíbí (kdeže jsou doby starého vystěhovaného Mostu, kde se natočil v 70. a 80. letech nejeden válečný film), tudíž ke slovu se musejí dostat všelijaké triky a fígle.

Scenárista Zdeněk Mahler, jehož podpis najdeme pod takovými skvosty české kinematografie, jakými jsou Svatba jako řemen, Nebeští jezdci či Božská Ema, režisér Petr Nikolaev i producent a střihač Adam Dvořák (Bobule, 2Bobule) ale všemi nástrahami propluli se ctí. Natočili působivý film bez výrazně slabších míst, který lze v zásadě rozdělit na tři části.

V první se věnujeme otázce viny, trestu a odpuštění. František Šíma (Karel Roden) zabil. Nešťastnou náhodou, v sebeobraně, ale zabil. A byl pravomocně odsouzen k odnětí svobody. Mezitím ovšem začíná 2. světová válka, doba se stává stále těžší a mladší Šímův syn Karel (Ondřej Novák) cítí, že jedinou šancí pro všechny zúčastněné je cesta ke smíření a odpuštění.

Ve druhé části, která vrcholí vypálením Lidic, vystupuje do popředí příběh nenapravitelného sukničkáře Václava Fialy (Marek Adamczyk), který se velmi nepříjemně zaplete do jedné zdánlivě milosrdné lži.

A třetí část představuje epilog - ti, co přežili, hledají důvod a sílu žít dál.

Jak se proměňují témata a hlavní hrdinové, proměňuje se i styl vyprávění. První část ze všeho nevíc připomíná klasický film - zápletkou i způsobem vyprávění. Druhá část vrcholí apokalypsou, která je ovšem líčena s překvapivou, téměř dokumentární věcností. Žádné citové výlevy a vyděrčské ždímání slz, snad až úzkostlivý důraz na fakta a nic než fakta. Třetí část je pak rozvolněným prostorem, který se pokouší diváka donutit, aby se vcítil do situace těch, co přežili. Všechny tři části pak umně propojuje Dvořákův střih - část epilogu vsune na samý začátek, německou systematičnost a preciznost při vypalování vesnice rozbije jednou efektně nastříhanou a hudbou patřičně podbarvenou emotivní scénou, na začátek závěrečných titulků si přichystá ještě jednu emotivní pecku. Film tak působí kompaktně jako fáze lidského života či ještě spíš lidského (sebe)poznávání.

Mimochodem, je zajímavé porovnávat Mahlerův scénář, se kterým vyhrál svého času Cenu Sazky, s výsledným tvarem. Velmi výrazně byla osekána řada vedlejších dějových linií, např. vztah farské Toničky (Sabina Remundová) s četníkem Vlčkem (Roman Luknár), holičská živnost invalidního trafikanta Gusty (Ondřej Malý), rodinné zázemí říšského protektora Reinharda Heydricha (Detlef Bothe), činnost dvou nejvýkonnějších esesáků Böhmeho (Thomas Zielinski) a Geschkeho (Jakub Zindulka) atd. Nejspíš kvůli realizační obtížnosti či finanční nákladnosti vypadly i některé další scény, například ta se svěšováním zvonu z lidického kostela. Obraz života na vsi i v celé tehdejší společnosti je tak užší a možná i poněkud plochý, což je určitě škoda, ale ničemu podstatnějšímu to nepřekáží, ostatně už tak má film dvě hodiny.

Osobně mě mnohem víc mrzí ztráta lidského rozměru ve chvílích nejdůležitějších - kdy lidičtí muži, ženy a jejich děti čelí nevídané akci fašistů. Co si mysleli? Jak reagovali? O čem spolu mluvili? Čím se utěšovali? Kdo komu pomáhal a kdo naopak jednal zkratkovitě a třeba i zle? Kdy a kdo poznal, že jde o totální likvidaci všeho? Jakkoliv mám řeč obrazu velmi rád, v dané chvíli jsem jako divák chtěl být spíš s lidmi zavřenými ve sklepě a ve škole, než fascinovaně hledět na vyrovnané řady kanystrů či čehokoliv jiného. Ostych tvůrců před nejbolestnější lidskou tragédii je sice na jedné straně chvályhodný, stejně jako neochota jakkoliv umělecky parazitovat na nejhlubším utrpení, na straně druhé - právě o tom Lidice přece jsou a měly být.

Film v podstatě nemá žadného hlavního hrdinu, většina herců se musela spokojit s velmi omezeným prostorem svých postav, hlídat si ho a pečlivě s ním hospodařit. Někomu se to vedlo lépe, jinému hůř. K těm prvním rozhodně patří Zuzana Bydžovská. Ačkoliv jsem na její slzy na filmovém plátně v poslední době skoro už alergický, tady musím hluboce smeknout - její Anežka je dojemná i statečná, silná i bezbranná, nezapomenutelná. Ondřejovi Novákovi sluší plachost, s jakou se snaží dát dohromady horu s Mohamedem, aniž by bylo jasné, kdo je kdo. Jan Budař si vyloženě užívá protřelého kasaře Petišku. Karel Roden je jako František sveřepě zaťatý a s bolestí přímo fyzickou překonává svou neschopnost dávat najevo cit, soucit a lásku. A když už se mu to téměř podaří, všechno se změní, aniž by dlouho chápal proč vlastně.

Lidice jsou film, který se ctí dostál svému tématu. Dokáže strhnout, rozplakat i zatřást něčím, čemu se říká národní uvědomění. Všem, kdo pomáhali tento snímek vydupat ze země téměř 70 let po té, patří velké uznání a dík. Důstojně splatili jeden velký dluh české kinematografie vůči moderní české historii. Lidice lze jako film opravdu doporučit každému.

Hodnocení: 85 %