Retro recenze: Vendeta - Ondřej Vetchý v životní a sebezničující roli?

Výchozí situace je banální. Čtrnáctileté Hance Pochmanové (Lucie Šteflová) bylo ublíženo. Policie případ odložila, viník se spravedlnosti směje do ksichtu a svět se nezúčastněně točí dál, což je něco, s čím se zoufalstvím zničený otec (Ondřej Vetchý) nehodlá smířit. Volí krok stejně šílený, jako v danou chvíli asi jediný možný - pomstu. Ačkoliv je ale Pochman člověk neobyčejně inteligentní a rozhodně nejedná v afektu, zůstává otázkou, zda dokáže uhlídat všechny nevyzpytatelné proměnné téhle vražedné mise. Ve hře jsou čtyři miliony korun, životy tří kluků (Ondřej Havel, Daniel Novák, Václav Vostárek), dva úplatní policisté (Igor Chmela, Marek Taclík) a jeden lesník (Oldřich Kaiser), který uprostřed liduprázdného vojenského prostoru podal pomocnou ruku někomu, o kom vůbec nic neví.

Jakkoliv je příběh ve své podstatě velmi prostý (kdyby na to přišlo, dal by se odvyprávět ve dvou větách) a jakkoliv se téměř celý odehrává během několika málo hodin jednoho jediného dne, jeho dávkování a rozvíjení je velmi rafinované. Debutující scenárista a režisér Miroslav Ondruš jednak zajímavým způsobem prolíná časové roviny a jednak chytře dávkuje pointy. Příběh tak neustále překvapuje svou proměnlivostí i nečekaným vývojem. Další výhodou filmu je, že zbytečně nepsychologizuje. Věci se dějí spíš fyzicky, než aby se o nich mluvilo, což je u českého filmu neobyčejně osvěžující. Třetím velkým kladem je vysoké tempo, které se daří Ondrušovi (a střihači Marku Opatrnému) držet bez větších zakolísání prakticky celých devadesát minut. A konečně příjemně překvapuje i režisérova práce s brutalitou a násilím. Nejsou ani zdaleka tak explicitní, jak být mohly, ale o to víc plazivější, přítomnější a působivější.

Těžko si představit lepšího představitele hlavní role, než jakého Ondruš našel v Ondřeji Vetchém. Právě on filmu dodal obrovské vnitřní napětí a tíhu. Divák díky Ondřejově sebezničujícímu výkonu téměř fyzicky cítí jeho obrovskou bolest, kterou prožívá. A díky jeho permanentnímu souboji se sebou samým, vlastními pochybnostmi i nečekanou slabostí, neví, jestli Pochman dokáže svou misi splnit, případně kde se zastaví. Pokud Ondřej Vetchý navzdory bezpočtu nominací stále ještě nemá Českého lva, tentokrát už by mu opravdu neměl uniknout! Tedy pokud nevyautuje dvěma nominacemi (letos bude ve hře i jeho výkon v Hřebejkově Nevinnosti) sám sebe a nebude se zase smát ten třetí vzadu.

Se superlativy ohledně životního výkonu před filmovou kamerou lze bez skrupulí operovat i u Igora Chmely - tak úplatnou a bezcharakterní policajtskou svini český film ještě neviděl. Chmela toho přitom dosáhl, aniž by se musel jakkoliv pitvořit či vnějškově nějak stylizovat. Slizkost jeho postavy vychází z pragmatičnosti jeho uvažování, z bezskrupulóznosti, s jakou jedná. Právě z té "obyčejné" hry na malou domů, kterou provozuje většina tohoto národa, doslova mrazí.

Tradičně přesný je Oldřich Kaiser a na malé ploše překvapivě velmi výraznou figuru dokázal vystavět i Marek Taclík. Horší je to už s omladinou. Miroslav Ondruš se rozhodl vsadit na herecké výkony, jakkoliv by bylo mnohem snazší najít typy, které by představovaly sami sebe. Ondřej Havel, Daniel Novák i Václav Vostárek přiznávají, že ve filmu šli tak trochu proti svému vlastnímu naturelu. Některým z nich se to daří lépe, jiným hůře, nový Viky Cabadaj tu ale nikde neční.

Stejně tak zůstává otázkou do diskuse, jestli by nebylo bývalo efektivnější v hudbě vsadit spíš na expresivnější zvukovou stopu, která by pot hrdinů násobila. Něco ve stylu "udýchané" Minulosti. Nebo naopak jestli nejít zcela proti obsahu jako svého času hudebně sladký až přeslazený a proto halucinační Spalovač mrtvol. Zdá se, že optimální byla varianta bé, což se nejlépe ukáže u závěrečné, melodicky jednoduché a čisté písničky Ivy Bittové, která má ostrost a pronikavost tenkých pletacích jehlic, nekompromisně nabodávajících celé vaše já.

Vendeta představuje jedno z nejpříjemnějších překvapení českého filmového roku 2011. Sebevědomý a zralý debut. Popření mantry, že naší kinematografii nejsou akční žánry vlastní a že je zbytečné se o ně pokoušet, protože vždycky vyzní spíš jako parodie. Nenechte si ji ujít. Je to pád do temnoty, dotek s absolutním zlem. A všechno přitom začalo tak...

Hodnocení: 85%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE