Druhá Hra na oliheň přišla o moment překvapení a sází na rozvleklost. Navázala ale se ctí
O tom, zda Hra na oliheň vůbec potřebuje další sezónou, spekulovala část diváků už od jejího schválení. Vážně musí takřka uzavřený příběh pokračovat? A nebude se jednat pouze o lacinou ždímačku „jedničky,“ která řekla vše podstatné? Netflix a producenti, kteří mezitím začali budovat značku Squid Game ve velkém i v reality show Hra na oliheň: Výzva, samozřejmě tolik otázek neměli a Hwang jim po chvilce kývnul. Po třech letech čekání je tedy seriál, jenž započal společně s Parazitem obří popularitu korejských počinů, znovu na scéně a příští rok ho bude naštěstí následovat třetí a zároveň poslední série. Hlavnímu tvůrci seriálu se pak do stejné řeky podařilo skočit až překvapivě sebejistě a zábavně.
Začínáme v podstatě tam, kde jsme minule skončili. Gi-hun odmítl nastoupit do letadla směřujícím k jeho rodině, ale místo toho se rozhodl, že najde tvůrce smrtících her a jejich krutou zábavu navždy zlikviduje, k čemuž využívá svou obří výhru. Když už se po letech zdá, že jeho snahy se nikdy nedočkají kýženého výsledku, narazí jeho lidé v metru na povědomého muže v obleku.
Gi-hun se konečně dostává na stopu nebezpečným lidem a získává nové spojence. Jenže pokud společně chtějí ostrov s nelítostnými dětskými hrami najít, musí se do ní opět přihlásit. Jeho počáteční plán ovšem nevychází, a tak se musí Gi-hun snažit hru zničit zevnitř a přesvědčit ostatní hráče o její zvrácenosti a nutnosti ji zastavit. Jenže dluhy zoufalých účastníků jsou obrovské a pohled na padající bankovky do obřího prasátka velmi lákavý. Vážně může mezi přibývajícími mrtvolami, lidským zoufalstvím i hamižností cokoliv změnit?
Znovu a ještě lépe?
Asi je fér si hned na začátku říct, že první řada rozhodně překonána nebyla, což však svým způsobem ani nebylo možné. Moment překvapení při prvotním seznámení s celkovým konceptem, jednotlivými hrami i následnými zvraty byl zkrátka tak nečekaný a velký, že podruhé už ho napodobit nešlo. Také onen satirický a protisystémový osten byl poprvé mnohem ostřejší a celkově působila první sezóna kompaktněji a uceleněji. I přesto je i dvojka zatraceně sebejistou a svižnou zábavou, jež dokáže diváka velmi rychle zaháčkovat a už ho nepustit.
Ano, dá se samozřejmě kritizovat fakt, že Dong-hyuk Hwang do jisté míry recykluje prvky a nejvýraznější aspekty první série. Tvrdit ovšem, že vidíme, podruhé to samé, by bylo trochu nefér. Právě Gi-hunova předchozí zkušenost i jeho nové poslání, kdy vidí vše ze zcela jiného úhlu pohledu, pomáhá scénáři i divákům nahlížet na zvrácenou hru i jednotlivé opakující se aspekty z odlišné perspektivy. V tom autorovi pomáhají také pozměněná pravidla, kdy mohou účastníci po každé hře hlasovat, zda chtějí v brutálních jatkách a hazardováním s životem svým i ostatních pokračovat. To dává tvůrci nové možnosti k tomu zkoumat nejen motivace jednotlivých aktérů, ale také se ještě více zaměřovat na reflexi moderní společnosti, zoufalství lidí na dně systému a boje morálky proti lidské hamižnosti. A do toho ještě přidává pár další trendy prvků v čele s influencery lákajícími své ovečky na zrádné kryptoměny či rádoby drsné rappery současné generace.
Hwang naštěstí všechny tyto motivy zabaluje do velmi efektního a poutavého celku, který divákovi snadno řekne vše podstatné a stále si zachovává své původní kouzlo. Stejně jako v případě předchůdce i zde platí, že jakmile se po nutném úvodu znovu podíváme do her, už vás seriál svým šikovným dramaturgickým vystavěním i poctivou seriálovou návykovostí jen tak nepustí. Autoři moc dobře vědí, jak ukončit díl, abyste si přeci jen ještě pustili ten další.
Divák se zkrátka chce do nelítostného světa zas a znova vracet, čemuž samozřejmě pomáhá neselhávající režie, ale také výtečné audiovizuální pojetí v čele s dětsky pestrobarevnými kulisami a již ikonickými kostýmy. Nové hry navíc nepostrádají napětí ani emoce a jsou stejně drsné a plné zvratů jako minule. Také v nových účastnících si každý snadno najde svého favorita a v některých případech jsou nováčci zajímavější a propracovanější než minulá várka odpadlíků. Nejvíce pozornosti ovšem samozřejmě opět poutá vývoj hlavního hrdiny a také výtečná práce s ústředním záporákem.
Prokletí druhých dílů
I přesto, že druhá řada šlape podobně jako ta první, nevyhnula se klasickému prokletí „prostředních“ dílů trilogie. Série proto v mnoha ohledech doplácí na to, že v podstatě nemá konec (za ten drasticky useknutý cliffhanger nebudou fandové vděční) a řada motivů a vedlejších zápletek se tu pouze připravuje na finální várku epizod, případně se natahuje natolik, aby jejich děj zbyl tvůrcům na obě řady. Hra na oliheň se tím zamotala do podobné pasti jako už letos např. čtvrtá Banda či druhý Rok draka – také u nich už tvůrci žili s vědomím, že mají schválenou i další sezónu a děj mezi obě série rozprostřeli tak, že ta letošní působila jako prolog k věcem příštím.
Do takových extrémů naštěstí Hwang se svým projektem nejde, i zde je ale v jistých částech cítit natahovanost a rozvleklost, kvůli níž se nepodařilo jisté charaktery dostatečně vytěžit a vlastně jen „čekají na střídačce“ do dalšího dějství (linie okolo policisty Jun-hoa se od poloviny prakticky nikam nepohne). Ve srovnávání s první řadou v jednotlivých prvcích nový příspěvek přeci jen pokulhává, zvraty už jsou často dosti průhledné a béčkové a finální epizoda je v rámci Gi-hunových rozhodnutích a logických lapsů přeci jen trošku diskutabilní.
Jenže i přesto se dá mise druhé Hry na oliheň rozhodně považovat za úspěšnou. Tento fenomén se totiž mohl snadno rozpadnout jako domeček z karet, i napodruhé je ovšem seriál extrémně návykovou a zábavnou záležitostí, která solidně pracuje s oním vkročením do stejné řeky a známé situace nám ukazuje z jiného pohledu. Ve své sondě do moderní společnosti jde v jistých aspektech ještě více do hloubky, postavy pořád skvěle fungují a materiál i přes mírnou recyklaci stále nepůsobí unaveně a opotřebovaně. I nová série i přes jisté scenáristické neduhy a berličky navíc ukrývá výrazné hry a momenty, které fanouškům jistě udělají radost.
Druhá Hra na oliheň sice doplácí na příběhové rozdělení na dvě série a některé postavy či zápletky by zasluhovaly více prostoru. Seriál ovšem neztratil nic ze své divácké atraktivity, drajvu a tvůrčího talentu servírovat nám jak brutální hry i snadno stravitelnou kritiku kapitalismu a současného světa. To vše v trendy diváckém balení, co baví od začátku do konce.