Kate Winslet září coby Lee v dramatu o druhé světové. To už dneska ale nestačí

Lee je drama o novinářce a novinařině. Samozřejmě tedy v takové podobě, jakou veřejnost snese, tedy historického filmu o výrazné osobnosti, která byla aktivní někdy před tři čtvrtě stoletím. Její konání je tedy od nás odděleno tlustou a nepropustnou zdí a může být rámováno jako přímočaré hrdinství či čelení velkým a jasně pojmenovatelným etickým otázkám.

Když se z novináře stane tento typ nekomplikovaného filmového hrdiny (zdravíme Vlny), veřejnost mu je ochotná fandit, zatímco skuteční novináři z masa a kostí jsou oblíbeným strašákem a původcem všeho zla tím víc, čím poctivěji se pokouší dělat svojí práci. Ale to je jen jeden z důvodů, proč je Lee před vším ostatním poněkud mrtvolným dramatem, na němž není skoro nic vyloženě „špatně“, jen se zkrátka ztrácí v davu.

Ale dobře: Kdo je Lee Miller? Na to se snaží koncem 70. let přijít i mladý muž (Josh O'Connor), který naproti ní sedí v její rezidenci a vede s ní interview. Postarší, ale stále ostrá žena ho zasypává jednou uštěpačně cynickou poznámkou za druhou. Byla taková vždy, nebo za to může její trauma z druhé světové války, během níž bořila tabu a jako fotoreportérka se dostávala na místa, od nichž měly být ženy izolovány? Ať už první válečná linie, nebo čerstvě osvobozené Dachau, výjevy z těchto míst provázejí člověka navždy.

Jak ale zjišťujeme ihned, když se vrátíme na začátek třicátých let, americká světoběžnice Lee byla tvrdou osobností dávno před vypuknutím války, kterou zpočátku tráví v Londýně. Ve svém okruhu přátel z umělecké a novinářské branže se bývalá modelka, nyní aspirující fotografka, prezentuje jako uzavřená, nepřístupná a nezranitelná. Nerada slyší, co může a nemůže dělat, a její čerstvé manželství s galerijním kurátorem a malířem Rolandem Penrosem (Alexander Skarsgård), ač samo idylické, ji z principu zneklidňuje. Dává smysl, že všechny ambice, aspirace a pochyby pro ni kulminují protlačením se na přední linii, kde se její vnitřní svět střetá s mašinerií likvidující jakoukoliv individualitu.

Snímek stojí na ramenou Kate Winset v hlavní roli a nejlepší je tehdy, když jí režisérka Ellen Kuras dá prostor prostě být na scéně a dělat věci. Jinak se jedná o až příliš přímočarý film, jenž v některých momentech skutečně působí, jako by přicestoval časem. Hlavně ve „feministických“ scénách, kdy nad Winslet stojí nějaký nepřístupný úředník a řve na ní: „Tohle ženy nesmí dělat! Tohle ženy nikdy nebudou smět dělat! Muhahaha!!!“ Aby nedošlo k nedorozumění, Miller rozhodně bořila genderové normy a je v pořádku na to upozorňovat. 130 let vývoje filmového jazyka nám ale přeci jen dalo víc možností než ty nejprimitivnější způsoby, jak toho dosáhnout a jež působí místy skoro jako parodie.

Víceméně totéž platí pro způsob, jakým zobrazit hrůzy války a její následky. Tyto scény jsou působivé, i když velmi neobjevné. Velmi zvláštní situace nastává jen, když hrdinka v osvobozeném městě tápe, kam mohli zmizet všichni nepřátelé režimu od židů přes komunisty po homosexuály. Představa, že by tahle privilegovaná žena, jež má vynikající kontakty napříč elitami a sama se pohybuje v médiích, nevěděla v roce 1945 o koncentračních táborech, je vpravdě absurdní.

Vždy, když se někdo začne ohánět tím, že krom samotných pachatelů lidé netušili, co se v Německu děje, jde tuhle tezi shodit ze stolu i něčím tak banálním, jako že o koncentračních táborech mluví už Humphrey Bogart v Casablance z roku 1942. Rozměr zločinu mohl být nejasný, ale povědomí o tom, že Němci někde mimo zbytek společnosti shromažďují „ty druhé“, kde jsou (přinejmenším) vystavovaní brutálním nuceným pracím, byl dobře známý a Lee Miller je poslední postava, u níž by šlo vysvětlit tak zásadní neznalost. Tvůrci se k tomu samozřejmě uchylují proto, aby byla následující výprava do Dachau tím více hrůzostrašná, jedná se o zoufalou vypravěčskou berličku. A je to vskutku maximální lenost, k níž by se schopný filmař vážně neměl uchylovat.

Pokud by to ale nestačilo, řekněme si ještě o závěrečném twistu. Protože ano, tvůrci cítili potřebu dát tomuhle vyprávění dějový zvrat. Takže pozor, spoilery! Na konci se ukáže, že Lee Miller je už dávno mrtvá a mladý novinář je jejím odcizeným synem, který se prohrabuje pozůstalostí a na půdě nachází polozapomenuté portfolio své matky (až díky jeho následné snaze se z Miller stane velké jméno fotožurnalistiky). Takže veškeré scény se starou Winslet byly jakási halucinace/fantazie o konečném smíření, které nikdy nenastalo.

To je příšerný nápad, který místo toho, aby dovolil doznít předchozím scénám z Dachau, strhává pozornost k bizarnímu dějovému posunu, jenž v kině viditelně část publika zmátl. A proč, proboha? Pokud vyprávění rámuje sebe samo jako pomyslnou cestu za smířením syna a matky, nedává podoba flashbacků a jejich zaměření smysl. A pokud se máme nechat vést děním v minulosti, nedává smysl rámující příběh. Jedná se o další z nouze ctnost, kterou se tvůrci snaží vyždímat ještě o kus víc emocí, a čím víc se snaží, tím míň se jim to daří.

Možná vás tedy překvapí relativně slušné hodnocení. Opravdu jde dojít k nadprůměrnému zážitku, když jediný zmíněný klad byl výkon Winslet? Abychom byli fér, zmíněné chyby mohou pokazit výsledný dojem, ale sledování je samo o sbě snesitelnější. Ano, zvrat na konci je mírně řečeno pochybný, ale než přijde, sledujeme celkem kompetentně realizované drama. Neukazuje nám toho moc „nového“, ale Winslet je jednou z těch hereček, jež zvládnou povýšit své postavy a vytvořit zdání hloubky nad rámec scénáře. Nakonec sice zjistíme, že jsme se nic zvlášť podnětného nedozvěděli, při sledování nám však Winslet neustále dávala naději, že se tak brzy stane a ze všech pohozených motivů něco vyplyne.

Celkově se to má s Lee jako s válečnou biografií stejně jako v případě vztahu aktuální druhé Díry a antikapitalistické alegorie: Ve vakuu je to jakž takž funkční, selhává to hlavně v kontextu toho, o kolik lepších variant existuje. Zmínit jde Garlandovu Občanskou válku, která má své problémy, ale je nápaditější. Málokteré téma lidských dějin je tak umělecky pokryté jako druhá světová válka a její následky a tenhle film nedělá o mnoho víc než to, co od něj čekáte.

Podívejte se na žebříček nejlepších válečných filmů podle databáze Kinoboxu.