Prsteny moci se v druhé řadě nečekaně vyšvihly. Obludný rozpočet je směřován kloudným směrem

Začněme silným tvrzením, které se po zbytku recenze budeme pokoušet obhájit: „Prsteny moci jsou v druhé řadě tak dobré, jak mohou realisticky být.“ Klíčové slovo je tu „realisticky“. Nebavíme se o nějakém platónském ideálu dokonalé Tolkienovy adaptace, ale o tomto projektu. O tom, čeho mohli tito tvůrci v tuto chvíli dosáhnout s dostupným materiálem, rozpočtem a současnými technickými prostředky. V tomto kontextu by druhá řada Prstenů moci nemohla být lepší.

Vše stojí na jednom přímočarém, zároveň ale obtížném rozhodnutí osekat všechny ostatní dějové linky na nezbytné minimum a soustředit drtivou většinu pozornosti na střet Celebrimbora (Charles Edwards) se Sauronem (Charlie Vickers) a na dění v budoucí Morii. Tedy ty aspekty, které na první sérii ocenilo nejvíce lidí.

Musíme si uvědomit, jak logisticky a čistě lidsky je pro každého tvůrce těžké si připustit, že několik větví příběhu, do jejichž vývoje vložil mnoho času, energie a peněz, nevede uspokojivým směrem a je nutné nekompromisně vyřazovat. Jevilo se tedy skoro nepředstavitelně, že by k tak výraznému posunu mohlo dojít. Ne že by to některý z filmařů potvrdil, při pohledu na vývoj druhé řady se ale zdá jasné, že tohle nemohl být původní plán.

Hrozila tu cesta rovnou do pekel – aktuální krach Star Wars není zapříčiněn tím, že tvůrci neposlouchají fandom, jak se traduje, ale naopak panickou hrůzou z reakcí tvrdého jádra. Po nevraživé reakci na Posledního z Jediů je série paralyzovaná a neschopná se vydat odvážnější a kloudnější cestou. Showrunneři Prstenů moci Patrick McKay a John D. Payne ale prokázali překvapivě velký cit na oddělení produktivní kritiky od té toxické. Je sice maličko nepřirozené, jak moc byly linky Númenoru a Ganda… pardon, „Cizince“ posunuty mimo zorný úhel, pro zážitek jde ale o skvělé rozhodnutí.

Protože není chvála, která by byla moc přehnaná ohledně střetu Celebrimbora a Saurona. Od úžasného hereckého ztvárnění kovářského mistra a jeho pokušitele po napětí příběhu, jenž směřuje k neodvratné katastrofě. Vidíme, jak Pán darů Annatar (za vyslovení tohoto jména musel Amazon Tolkienovým dědicům zaplatit samostatnou nemalou sumu) pomalu tahá za nitky a zneužívá slabost, jakou našel v duši své oběti. Celebrimbor přitom nevyznívá jako slaboch, Sauron je zkrátka mistr přetvářky a schopnosti přijít na to, co je největší tužbou každé bytosti. Je pak velmi uspokojivé sledovat, jak Celebrimbor Sauronovu past (bohužel příliš pozdě) přesto prokoukne právě s pomocí těch svých tendencí, které Sauron zneužíval. Tedy dokonalého citu pro detail, který elfovi umožní odkrýt Sauronovu nedokonalou iluzi.

Tvůrci si samozřejmě nemohli odpustit ani návrat do Morie, kde poprvé v praxi sledujeme, jak prsteny moci zasévají semínka nepochopení, rozkolu a budoucí zkázy. Owain Arthur jako princ Durin a Sophia Nomvete jako jeho manželka Disa byli miláčky publika minulé série a nejinak tomu bylo nyní. Linka Cizince na jeho pouti za nalezením svého účelu je asi nejslabší částí sezóny a ani vyhlížený střet s Tomem Bombadilem mnoho nezměnil. Přelévá se do ní největší nedostatek první řady, tedy potřeba budovat zbytečné záhady. Nedá se zbavit dojmu, že kdyby se identita Gandalfa potvrdila dříve než v jeho poslední scéně poslední epizody, mohl by jeho příběh být uspokojivější a lépe koncentrovaný.

Tady oslovme puristy, kteří si stěžují, že Gandalf by měl do Středozemě doputovat až o několik tisíc let později: Přestaňte. Ale okamžitě! Mainstreamová adaptace Tolkiena vyžaduje manipulaci s časovou osou. Nemůže předložit vyprávění, v němž od sebe události dělí milénia. Nevyhnutelná komprese a reorganizace nejsou důkazem neúcty k Tolkienovu odkazu, ale nezbytností.

Tvůrci zas a znova dokazují obrovskou péči o literární odkaz, jak ilustrují i komplikovaná jednání s Tolkienovými dědici ohledně užívání nepřístupných částí příběhu (viz užití Sauronova pokušitelského jména Annatar). Kdyby se scenáristé o Tolkiena nezajímali, nevynakládali by tolik nadstandardní snahy. Prsteny moci nejsou o nic méně věrné, než byl Peter Jackson. Jediné, co dělají, je, že se snaží z předlohy, která není koncipovaná jako koherentní audiovizuální narativ, právě jej vykřesat. I když předkládání rozdílů mezi Tolkienem a jeho adaptací je jistě zajímavé, jedná se skutečně jen o „zajímavost“. Nejde o produktivní kritiku ani analýzu díla a zaslepuje nás jak vůči jeho skutečným slabinám, tak, co hůř, jeho silným stránkám.

Scenáristé navíc dokazují i dobrý cit na doplnění příběhu vlastní invencí. Jedna z dalších skvělých částí druhé řady je vývoj Adara (přeobsazený Sam Hazeldine) a jeho skřetí armády, který poprvé trochu polidšťuje Sauronovy budoucí služebníky. Je velmi dobře známé, že Tolkien coby katolík věřící v nesmrtelnou čistotu duše byl v pozdější fázi svého života velmi nespokojený s vlastním užitím nenapravitelných zlých bytostí, jež mohou naši hrdinové kosit po stovkách. Sám neměl čas se s touto výzvou vypořádat a netušíme, jak by to udělal.

Prsteny moci ale přicházejí s velmi zajímavým řešením, kdy ukazují, že v období interregna mezi pádem předchozího temného pána Morgotha a nástupem Saurona existovala malá šance, že by skřeti neskončili opět na straně zla, ale odklidili se někam do neobydlené části Středozemě a hleděli si svého. K opaku je dohnaly, jak jinak, Sauronovy lži, ale také nenávist ze strany elfů a přesvědčení, že nemají, na koho jiného se obrátit. Do příběhu to nakonec zapadá velmi nenásilně a chytře, dodává to další vrstvu tragičnosti.

Znamená to, že Prsteny moci jsou zachráněny? Že se na třetí řadu můžeme těšit tentokrát s nadšením? Pochybnost samozřejmě vyvolává, že Celebrimbor je nyní mrtvý a právě to, co drželo druhou řadu pohromadě, je nenávratně pryč. Jeho místo nyní musí zabrat trio Galadriel (Morfydd Clark), Elrond (Robert Aramayo) a Gil-Galad (Benjamin Walker). Dokážou to? I oni byli v druhé sérii upozadění, nicméně vždy, když se objevili, činili tak v rezonujících a smysluplných scénách. Nezbývá než doufat, že si třetí řada uchová svou soustředěnost, což z principu zajistí, že kterákoliv linka se dostane do popředí, bude fungovat stejně dobře.

Chvále technického zpracování jsme se věnovali v předchozích textech, přesto nejde opomenout, jak skvěle tvůrci využívají svůj nestoudný rozpočet. Obzvlášť těší, že vše, co je možné dělat s pomocí analogových triků, není odbýváno na počítači. A to v mnohem větší míře, než vás možná napadá. Sociální sítě obletělo video, kde se tvůrci chlubili tím, že působivý záběr, v němž se Sauronova květnatá iluze mění v drastické záběry války, vznikl prakticky, s pomocí důsledné choreografie a hrátek s osvětlením. Drtivou většinu publika nejspíš ani nenapadne, že by se tento komplikovaný okamžik dělal v dnešní době fyzicky a opět to dokazuje maximální péči věnovanou téhle produkci. Vrcholu to pak dosahuje v bitevních scénách. Je zkrátka radost Prsteny moci sledovat a poslouchat, nyní již nejen pro poctivé řemeslo, ale i příběh, který se konečně našel. Snad to tak vydrží i v dalších řadách.

Prohlédněte si žebříček nejlepších seriálů roku 2024 podle databáze Kinoboxu.