Jeho tři dcery a řeka žádoucích slz. Velebené drama o umírajícím otci se na Netflixu vyjímá

Nezúžíme-li diváckou cílovku ryze na zběhlé festivalové publikum, které i v Karlových Varech může každoročně vstřebávat silné existenciální majstrštyky včetně letošního Umírání, etalonem mezi filmovými pojednáními o blížícím se konci je z posledních let například výborný Otec s Anthonym Hopkinsem. Dialogový a členitě rámovaný příběh o starém muži s Alzheimerem se vymyká v tom, jak nás prostřednictvím střihu a časoprostorové (dez)iluze přenese rovnou do demencí sžírané mysli.

Jeho tři dcery, jimiž se letitý festivalový autor Azazel Jacobs zatím nejhlasitěji dovolává mainstreamové pozornosti, to berou z opačné perspektivy lidí, kteří se připravují na obávanou úlohu pozůstalých. Ta je v byrokratické společnosti také papírová a nejzásadovější Katie (Coon) řeší otcův nekrolog či zajištění jeho podpisu, jímž by úředně stvrdil své přání dožít v pohodlí domova a bez dalších zbytečných doktorských zásahů. Umírající už sotva vnímá své okolí a sestry s pomocí dvou speciálních pracovníků (jeden z nich se jmenuje Angel – „spíš anděl smrti,“ suše utrousí Katie) usilují o to, aby odešel bezbolestně.

Zatímco Katie a Christina (Olsen) dorazily z daleka od vlastních rodin, byt s tatínkem dlouhodobě obývá pouze svobodná a bezdětná Rachel (Lyonne). Tak trochu hipísačka ujíždějící na gamblingu a na marihuaně, s jejíž pomocí nově snáší poněkud napjaté soužití s jinak nepřítomnými sourozenci. I když je na pohled nejlhostejnější a odmítá se s ostatními střídat u otcova lože, její zpomalená recepce se ukáže být tou nejduchaplnější. To ona s tátou pobývala v předchozích měsících, kdy si jeho stav ještě přímo nežádal „rozlučkovou“ návštěvu zbylých dcer. To ona v bytě, který jí má posléze připadnout, poslouchá Katieno panovačné mudrcování či Christininy sladké řeči o vlastní dokonalé rodině.

Katie i Christina do obnoveného společného prostoru pochopitelně přivlečou barvité i temné odlesky vlastních samostatných životů. Pouze Rachel, která se obává pohledu na slabého a duševně odtrženého člověka, který ji vychoval, si ve stominutovém příběhu žije svým nekamuflovaným životem. Musí si pouze chodit zahulit ven, protože Katie ji za kouř v bytě nemocného peskuje. Především v interakci s ní se zbylé sestry dostanou k setřesení zprvu upjaté formálnosti, v níž se osobní zášť („Nehul to vevnitř kvůli mě“) převléká za ohleduplná pravidla („Nehul to kvůli němu“).

Rodinná sešlost tak nejdřív vyznívá obrovsky nuceně, ačkoli blahosklonná Christina se snaží udržovat přátelskou atmosféru a všem vštěpovat, že tu jsou kvůli tatínkovi. Jak moc to ale myslí vážně? Být starý a v pozici, kdy se musíte ve větší či menší míře spoléhat na péči potomků, bývá přirozenou součástí života. Jenže po světě rozlétaní potomci „mají své problémy,“ jak v jednu chvíli poznamená i Christina. A opatrování umírajícího rodiče či jakéhokoli příbuzného nebo blízkého člověka možná v hlavě z principu, z nahromaděných obav a emoční nepříjemnosti situace rozezní spíš varování před dalším problémem nežli láskyplné tendence.

Možná tak dorazíme až na poslední chvíli a jako Jeho tři dcery si vlastními projevy vzteku, drogové relaxace či snaživé ohleduplnosti zatajujeme, že jsme mohli udělat víc. Popřípadě v tom být víc pospolu jako rodina, která se v průběhu let, někdy i vinou jednotlivostí, jimž například v dětství ještě nepřikládáme takovou subjektivní váhu, drolí a rozvolňuje nejen na generační úrovni. Stejně jako tři sestry se pak můžeme emočně stmelit až ve chvíli, kdy úzkoprsý nekrolog a striktní služby u lůžka umírajícího zaměníme za nostalgické, humorné a klidně i přisprostlé vzpomínání a za společné navštívení dotyčného, nad nímž můžeme prolít žádoucí řeku slz.

Snímek není religiózní a duchovně ambivalentní jako Bergmanova konverzační díla včetně Scén z manželského života nebo Fanny a Alexandr. Občas se trochu opakuje a v závěru překvapí zvratem, který opustí preferovanou perspektivu symbolikou konečného osvícení a smíření skrze to, co by dcery chtěly na rozloučenou slyšet od tatínka, do jehož pokoje celou dobu nenahlédneme. Když však umírající osoba v záblesku magického realismu hovoří o dívce jménem Bliss (blaženost) a o tom, jak mu navždy ovlivnila život i přesto, že mu od mládí zdánlivě scházela, slzy jsou na místě. A vůbec ne jen ty smuteční.