Konec světa stojí na melancholii. Okupace pohledem Miroslava Krobota a jeho vnuka klame tělem

Ačkoli lze Sucho a Krajinu ve stínu považovat za dva zcela odlišné snímky, některé jejich postupy a přístupy se v Konci světa paradoxně setkávají. Krajina ve stínu sledovala obyvatelstvo jedné pohraniční vesnice, jež si během 30. až 50. let minulého století muselo opakovaně ujasňovat vlastní identitu. Kdo je Čech, Rakušan, Němec? A kdo kolaboruje s nacisty či komunisty? Silné téma a místy nekompromisní zpracování vedlo k zisku sedmi Českých lvů, ačkoli se divák v neukotveném panoptiku figurek a jejich epizodických tragédií snadno ztrácel.

Oproti tomu Sucho na patetickou linku zdaleka tolik netlačilo. Na schematickém příběhu moderního Romea a Julie se Sláma pokoušel načrtnout různé přístupy k přírodě a využívání jejího bohatství. Rozvláčné, meandrující a místy až meditativní vyprávění se od hlavních postav nebálo na dlouhé minuty vzdálit a nechávalo se unášet často asociativní logikou vyprávění.

Podobně jako v případě Krajiny ve stínu je Konec světa především Arsenjevovým dílem, k němuž se Sláma dostal až posléze. Pro scenáristu šlo o velmi osobní téma, využil totiž vlastních vzpomínek na oba dědečky (z nichž se ve filmu stala jedna postava) i trávení letních prázdnin v Jizerských horách. Fascinace vzpomínkami a celkově magickým obdobím dětství je z novinky velmi patrná, se vším kladným i záporným, co k tomu patří.

Hlavními postavami jsou zhruba desetiletý Tonda (Vojtěch Veverka) a jeho dědeček v podání Miroslava Krobota. Ti spolu zůstanou na horské chalupě poté, co Tondovi rodiče (Daniel Fischer a Magdaléna Borová) a starší bratr odjedou za strýčkem do Paříže. Chlapec kvůli častému zánětu plic musí raději zůstat doma s dědou, který o cestování nechce slyšet.

Postupně se dozvídáme, že dědeček pochází z ruské aristokratické rodiny, mezi jeho předky byl i básník Michail Jurjevič Lermontov. Tento původ se však podepsal na tom, že během historických veletočů první poloviny 20. století musel čelit komunistickému převzetí moci v Rusku i prchat z nacistických koncentračních táborů, přičemž po válce jej českoslovenští komunisté coby příslušníka bývalé šlechty perzekuovali znovu. A ani v 60. letech nemá klid, jelikož Češi jsou vůči člověku s ruským původem z pochopitelných důvodů spíše podezíraví.

To se ještě znásobí ve chvíli, kdy zhruba po třetinu stopáže trvající expozici přijedou ruské tanky a nastane srpnová okupace. „Děti, zkuste si zapamatovat, co teď prožíváte. Třeba vám to jednou pomůže pochopit, kdo jste a co je v životě důležité,“ vybízí dosud spíše strohá učitelka své žáky první školní den po vpádu sovětských vojsk. Tondova rodina zůstává v Paříži a vymýšlí další postup, zatímco chlapec společně se svým o něco starším kamarádem Honzou (Josef Slavík) podniká neúspěšné pokusy o únik do západní Evropy. Dědeček společně s dalšími figurami jizerskohorských Pasek (včetně rovněž ostrakizovaného sudetského Němce) dumá, jak se k nastalé situaci postavit, vrací se mu vzpomínky na dřívější útrapy a zároveň nechce zůstat zcela osamocený.

Snímek se místy uchýlí k fantazijním motivům, většinu času se však drží nohama na zemi. Několikrát jsme svědky stínového divadla, ať už záměrně hraného, anebo vytvořeného dramatickým dějem za okny, což upomíná na určitou pomíjivost a matnost reality, již můžeme vnímat skoro až jako hru. S tím souvisí i pozdější motiv psychiatrické léčebny, který tuto instituci připodobňuje k titulnímu konci světa v podobě normalizačního Československa, v němž také spoustě lidem nezbylo nic jiného než se chlácholit představou brzkého osvobození.

Režijní vedení je v některých momentech sebejistě poetické, jiné volby však působí poněkud omšele a na hranici kýče. A podobně rozporuplný je celý výsledek. Podle tvrzení Bohdana Slámy na tiskové konference po projekci je stopáž dvou a čtvrt hodin obhájená (a v podstatě vynucená) množstvím náročných témat, jimž se snímek věnuje.

A jak je snad patrné z předchozích odstavců, načrtnutých motivů je opravdu spousta. Nelze se však ubránit myšlenkám, kolik z nich je opravdu dotažených do uspokojivého konce. Kolik jich říká něco nového k roku 1968 anebo kolik jich vypovídá něco o současnosti? Závěrečná snaha uchopit unikavost je tak poměrně symptomatická a vyjadřuje touhu celého snímku říct prostřednictvím něčeho velmi osobního cosi obecně platného a přesahového. Nedá se ale říct, že by se to jednoznačně podařilo.

Dramedii Konec světa můžete nyní vidět v kinech. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších českých retro filmů.