"Ideologie ničí mezilidské vztahy a likvidují hodnoty," tvrdí režisér Bohdan Sláma

Je to příběh lidí v malé pohraniční vesnici, do jejichž životů po letech sousedského soužití najednou zasáhne válka a nacismus a po válce pak komunismus. Obyčejní lidé najednou čelí dějinám, které se přes ně převalí, a ideologiím. Právě ideologie ničí mezilidské vztahy a likvidují hodnoty, na kterých je postaveno lidské společenství.

Přes to, že se Krajina ve stínu odehrává před mnoha lety a jde o historický film, je v něm řada situací a skutečností, které mají co říct i dnešnímu divákovi. To mě na filmu hodně zajímalo. Nebezpečí, že člověk přestane ctít hodnoty jako je morálka a etika a začne uvažovat o světě ideologicky, se týká i doby, ve které žijeme dneska. Tak si myslím, že Krajina ve stínu je vlastně docela aktuální.

Jsem sice hlavně filmový autor, ale nikdy jsem svou tvorbu nevnímal tak striktně, že musím psát scénáře a pak z nich točit filmy. Scénář Krajiny ve stínu mě jednoznačně zaujal svým příběhem a konkrétní situací. Film má široké časové rozpětí, nicméně u jeho zrodu stála vražda čtrnácti lidí během divokého odsunu Němců těsně po válce. Věděl jsem, že se takové věci děly, ale dopodrobna jsem tento případ neznal.

Jakmile jsem si přečetl scénář, natočit jsem to musel. Po jeho přečtení jsem byl totiž konsternován. Byl jsem v šoku, jak je možné, že se takto zachová soused k sousedovi. Jak je možné, že dojde k takovému masakru mezi lidmi, kteří se znají celý život. I během natáčení jsme si všichni kladli otázku, jak je možné, že se z obyčejných lidí stanou vrazi.

Pocházím z Opavy a Opava byla před válkou ze 70 procent německé město, kde okolo byly české i německé vesnice. Takže já sám jsem si od dětství kladl otázku, jak je možné, že tam žádní Němci nezbyli. Vlastně jsem nikdy úplně nepochopil, proč došlo k jejich vyhánění. Vyrůstal jsem na komunistickém dějepise, kde to bylo uváděno jako akt spravedlnosti. To ale nebyla spravedlnost, ale pomsta. A naší zemi to strašlivě ublížilo. A tady se dostáváme k tomu, co já jsem zažíval. Rozpadlé opuštěné vesnice v Sudetech, které opustili jejich hospodáři a natáhli se tam lidé ze všech koutů republiky, kteří neuměli na těch polích hospodařit. Takže jsem v dětství zažíval spoustu opuštěných domů, a to se mi teď při natáčení trochu vracelo. Ty vymlácené, opuštěné a znetvořené domy.

Pro mě má filmová surovina v sobě stále něco jedinečného, co prostě není překonatelné. Klasický film má větší hloubku ostrosti a některé struktury zachytí filmový pás lépe než videokamera. Moje přání bylo natáčet klasicky s tím, že zvuk je dělán postsynchronem. Hledal jsem stylizované momenty, jak ten film natočit, aby byl obrazově působivý a zároveň realistický a přesvědčivý. Proto jsem se rozhodl pro klasiku. Černobílý film se dnes považuje za stylizaci a já potřeboval udělat velké stylizační kroky k tomu, abychom se dostali k opravdovému výrazu. Prostě jsem to nechtěl natáčet jako televizní inscenaci.

Také jsme natáčeli na cinemascope. Já jsem si ten film představoval tak, že se budu snažit v maximální míře natáčet s kolektivním hrdinou. Na scéně jsem chtěl mít dvacet, třicet, čtyřicet postav, a když se podíváte na jakýkoli western, kde hraje prostor, kde hraje víc postav najednou, tak cinemascope je na to ideální nástroj.

Samozřejmě, že rozdíl je. S obsazováním jsme začali už rok a půl dopředu a zkoušeli jsme. Zkoušeli jsme ty nejtěžší scény, abychom se dostali k postavám co nejblíž. Měl jsem herce, kteří jsou zvyklí pracovat na svých rolích do nejmenších detailů. Měli jsme dopředu základní koncepci záběrů, ale spousta věcí pak vzniká improvizovaně domýšlením, až podle toho v jaké jsou pozici postavy sobě navzájem.

Mně jde především o to, aby scéna působila živě, aby nebyla předurčená všemi mými pokyny. Zásadní věci, které dávají záběru tempo a čas, byly domluvené, ale v jednotlivých scénách je řada mikromomentů, jež dávají filmu pravdivost. A znovu se vracíme k natáčení na cinemascope, které umožní zachytit spoustu drobných momentů, které divák může potom uvidět na plátně. To by při dnešním běžném způsobu snímání možné nebylo. Když si představíte renesanční obraz, na kterém je velká skupiny lidí a vše je zkomponováno dohromady, tak to je způsob, jakým jsme my pracovali. Snažili jsme se vytvářet kolektivní situace, portrét více postav.

Bylo to těžké, protože jsme omezili život vesnice, ale naštěstí byli sousedé stateční a všechno jsme to zvládli. I když není nic příjemného, když se vám po návsi motá sto lidí, auta, husy, kulomety a všechno ostatní. Vesnice to ale přežila vcelku bez šrámů.

Skvěle. Já už je mám vyzkoušené z několika svých projektů. Už mám mezi nimi vytipované herce. V jižních Čechách je velká komediantská tradice, přes dálnici jsou Cerhonice a tam jsou Stroupežnického Naši furianti. Já tam točil skoro všechny svoje filmy, vím, že lidé se nebojí, že se zapojí do natáčení a to já mám strašně rád.

Těžce. Vše to velmi prožívám. Jsem tam se svými postavami, ale zároveň si k tomu musím zachovávat jakýsi cynický postoj, protože musím všechny ještě podněcovat k větší akci. Pro mě to často znamená sáhnout si na dno svých psychických možností. Neustále jsem si představoval, co se dál stane a co se vůbec stává v těchto okamžicích, kdy se otevřou kanály, kdy přestanou platit pravidla, kdy najednou krutost vyleze na povrch. Krutost je banální a ošklivá.

Já musím říct, že jsem měl opravdu skvělé herce, kteří chápali svou situaci a nebáli se jí zhostit. Co já bych sám zmohl jako režisér? Zde to bylo hodně na mých hercích. Oni si to museli všechno prožít. Oni když leží na dně hrobu a začne na ně padat hlína, tak si opravdu zažívají své. To byly věci, ze kterých jsme byli všichni přešlí, protože jsme se identifikovali s oběťmi, kterým se to opravdu stalo. A herci, kteří hráli tu krutost, tak se zase museli identifikovat s lidskou zlobou, takže to nebylo nic jednoduchého pro nikoho. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se z tohoto natáčení úplně vzpamatoval. Moje psychika tím určitě utrpěla.

Horší by ale bylo, kdybychom o těchto věcech nemluvili. Kdybychom vše přikryli a jen si říkali, jak jsme úžasní. Na vzpomínkové akci k událostem, které stály u vzniku filmu, zazněla krásná věc: Historie musí být pořád otevřená a my se pořád musíme dívat dozadu, abychom se byli schopni dívat dopředu. Aspoň kousek.

Já jsem samozřejmě velice zvědavý, jak budou diváci reagovat, snažil jsem se na příběh dívat hodně současným pohledem. Během zkoušek a natáčení jsme si častokrát všichni kladli otázku, jak je možné, že se z obyčejného člověka stane vrah? A v každé scéně jsme hledali momenty toho, co předchází následujícím věcem. A vždycky jsou to etická selhání. Etika jsou zkušenosti a principy našich předků, jak se chovat. Kultura, ve které žijeme, je založena na etice. V momentě, kdy se začne porušovat a přestane se ctít morálka, tak se rozpadnou lidské vztahy.

V poli otázek etiky se naše situace zase až tak moc nemění. Bez ohledu na historii či současnost. Doufejme, že se nedožijeme tak strašlivých situací, které se dějí v tom filmu, protože by se asi také ukázalo, jak kdo bude jednat. A to je permanentní otázka, kdo si udrží etický postoj a kdo ne, kdo podlehne situaci.