Nová Vrána je nudnou zbytečností. Ukazuje, jak vypadá naprosté nepochopení předlohy

Nová Vrána je bez debat jedním z největších propadáků roku. Už trailery vzbudily velkou nedůvěru ve fanoušcích, kteří ji aktuálně dali najevo velmi špatnou návštěvností – snímek s rozpočtem okolo 50 milionů dolarů neutržil za první víkend ve Spojených státech ani 5 milionů. Je evidentní, že natočit remake Vrány byl stejný nesmysl jako vznik devadesátkových nepodařených sequelů. Tvůrci v čele s Rupertem Sandersem sice řekli, že netočili remake, ale v podstatě nový pohled na komiks Jamese O'Barra. Jenže snaha o nový směr, který se velmi záhy změní ve slepou uličku, nedokáže uniknout srovnávání jak s původním filmem, tak kultovní předlohou. A v obou případech nová verze absolutně selhává.

Základ je na první pohled stejný. Věčně ponurý a traumaty sužovaný mladík Eric Draven je společně se svou láskou Shelly brutálně zavražděn. Jeho milá totiž byla přítomna děsivé události, kterou se mocní lidé snaží ututlat, a tak po ní už nějaký čas pátrají. Eric sice zemře, jenže smrt to byla obzvláště tragická a jeho duše by v říši mrtvých nedošla pokoje, a tak dostane šanci vstát z mrtvých a pomstít se těm, co si to zaslouží. Stojí proti němu ale mocný nepřítel s tváří Dannyho Hustona, jenž má sám styky s podsvětím.

Samozřejmě nemám nic proti tomu, když se tvůrce rozhodne vzít adorovanou látku a podívat se na ni trochu jinak, měl by však být schopen stále aspoň trochu vystihnout hlavní devízy původního materiálu. Jenže zde režisér a scenáristé prakticky strhali z Vrány její nejsilnější prvky i hlavní motivy a snažili se je nahradit sentimentem a zamilovaným příběhem ústřední dvojice. Tyto prvky však nejen že ve snímku brutálně nefungují a jsou zde v podstatě navíc, ale hlavně naplno ukazují, jak moc tvůrci nepochopili předlohu či jedinečné pouto mezi komiksy a Proyasovým dílem.

Síla původní Vrány spočívala nejen v jedinečném vizuálu Alexe Proyase a z něj vycházející atmosféry, ale také ve skvělém vystižení podstaty předlohy od Jamese O'Barra, který se na stránkách komiksu vyrovnával s tragickou smrtí své přítelkyně, což je zároveň ústřední motiv celé Vrány. Filmová adaptace byla ovlivněna tragickou smrtí hlavního představitele Brandona Leeho, což se na auře snímku také velmi podepsalo. Čímž samozřejmě nechceme říct, že v zákulisí Vrány musí kvůli správnému efektu vždy někdo umřít, právě tyto události ovšem vedly k naprostému propojení obou formátů, pochopení předlohy a doručení podívané, jejíž efekt nejde replikovat. A nejde opakovat obzvláště v případě, když slavný příběh převádíte na plátno tak prázdným a rutinním způsobem jako Sanders.

Ten sice začínal svou kariéru obstojnou fantasy Sněhurka a lovec, jeho další štace ale dávají tušit, že tenkrát měli zkrátka producenti projekt pevně v rukách. Už jeho hraná adaptace anime Ghost in the Shell v podstatě stála na hezkých, leč vyprázdněných obrázcích, jimž chyběla jakákoliv duše, emoce či aspoň zdánlivé pochopení originálu. A Vrána tyto chyby v podstatě jedna ku jedné opakuje.

Sandersovi se daří vytvořit jakž takž funkční vizuál, v čemž mu pomáhají i často dobře vybrané pražské kulisy, kde se snímek natáčel. Silný motiv s vyrovnáváním se se smrtí blízkého se ovšem vytrácí, což jen podtrhuje banální a nedotažený závěr. Stejně tak se v nové verzi ztrácí podstata titulního charakteru, člověka uvězněného mezi životem a smrtí, a vytváří se z něj většinu času nesympatický a ubulený hrdina, k němuž si divák celou dobu nenajde cestu.

Což je paradox, protože právě o větší propojení s ústřední dvojicí se Sanders v prvních 40 minutách, kdy se více věnuje jejich romantickému vztahu, evidentně snaží. Jenže hlavně v tom nakonec nejvíce selhává. Zatímco u Proyase jsme si velkou lásku Erica se Shelly mohli hezky domyslet a s informacemi se chytře šetřilo, zde dostáváme dvojici rádoby emočně rozervaných hrdinů, kteří si tetují na tělo úsměvná hesla, neustále jen chlastají či berou drogy, dělají naprosto nelogické kroky a člověk nemá moc důvodů, proč jim fandit.

Nová Vrána je tak ve výsledku prázdnou, sterilní a nudnou podívanou, která nemá fanouškům komiksu ani ostatním divákům moc co nabídnout. Místo atmosférického kousku o ztrátě blízkého tu máme béčkovou cestu za pomstou, která sází na jedno klišé za druhým a předkládá nám řadu šablonovitých postaviček. Sázka na temnotu tu působí strojeně a v některých situacích je hnaná tak moc na sílu, až je v důsledku úsměvná a nesmyslná.

Charisma Billa Skarsgårda je tu pak takřka umláceno plytkým scénářem a brutální akce i krvavé finále v opeře sice potěší, i podobné pasáže jsme však viděli zrežírované daleko lépe. Jediné, co může tuzemské diváky zabavit, jsou pražské lokace a přítomnost známých českých tváří v čele se záporákem Karlem Dobrým, Darijou Pavlovičovou a vtipnou roličkou Jana Budaře. Jinak se ovšem na tuto předělávku asi velmi rychle zapomene.

Podívejte se na žebříček nejlepších komiksových filmů podle databáze Kinoboxu.