Hororový hit Longlegs nabízí spoustu temné zábavy. Zběsilost Nicolase Cage ale přebíjí smysl

Krátká odpověď je jednoduchá: ano. Jak už to v podobných případech bývá, snímek rozhodně nabízí určité nesamozřejmé kvality, které jej od zbytku žánrového pelotonu odlišují, přesto je jednohlasné zbožštění režiséra a scenáristy Osgooda Perkinse (mimochodem syna Anthonyho Perkinse, slavné tváře Normana Batese z Hitchcockova Psycha) poněkud přehnané.

Po velmi atmosférickém prologu ze 70. let se ocitáme o dvě dekády později a sledujeme mladou agentku FBI Lee Harker. Herečka Maika Monroe, známá hlavně z nápaditého hororu Neutečeš, ji ztvárňuje jako zakřiknutou, sociálně poněkud nepřizpůsobivou, zároveň však inteligentní a schopnou vyšetřovatelku, jež je navíc zřejmě obdařena jasnovideckými schopnostmi.

Ty by se podle úvahy jejího šéfa Cartera (Blair Underwood) mohly hodit v dlouho se táhnoucím, stále nevyřešeném případu sériového vraha známého jako Longlegs. Ten nechává zašifrované dopisy na místech činu, kde neznámým způsobem donutil už mnoho otců od rodin k tomu, aby brutálně povraždili své blízké a nakonec i sebe samotné.

Pomocí intuice a sledování stop, u nichž si navzdory logice dosavadní vyšetřovatelé FBI vylámali zuby, se Lee začne k tajemnému vrahovi dostávat stále blíže. Ačkoli ho i my v některých nahodilých momentkách z jeho života vidíme, ani tradičně zběsilý výkon k nepoznání namaskovaného (avšak podle hlasu rozpoznatelného) Nicolase Cage nám mnoho vodítek k pochopení této postavy nenabídne. Aby těch nejasností nebylo málo, Lee ještě vedle snahy vyřešit podivné vraždy musí i urovnávat vztah se svou odcizenou a samotářskou matkou (Alicia Witt).

Úvodní citát z textu písně Get It On od glam rockové kapely T. Rex nenavozuje pouze atmosféru 70. let, do nichž se na začátku vracíme. Skladba se totiž vyznačuje temnou, sexuální podstatou zaobalenou v neurčitých až nonsensuálních slovních spojeních, kvůli nimž nejde píseň jednoznačně označit za lascivní či vulgární.

Podobně je celý Perkinsův film protkán sexualitou, traumaty, satanismem a dalšími tíživými tématy, kolem nichž však jen neurčitě krouží. To podstatné zamlčuje a nechává publikum dotvářet pomyslnou skládačku. Na tom by nebylo nic špatného, naopak – nedořečenost bývá považována za jeden z prvků odlišujících skutečné umělecké dílo od snadno sežvýkatelného polotovaru, který všechny emoce i myšlenky divákovi na první dobrou naservíruje.

Potíž je však v tom, že Perkinsův scénář nechává až příliš bílých míst na to, aby z výsledku šlo seskládat smysluplný příběh, zároveň však explicitně pojmenuje množství detailů znesnadňujících ryze mysteriózní či magicko-realistické interpretace.

Většina naznačených motivů tudíž působí stylově a napínavě v rámci dané scény, avšak s postupující stopáží nedochází k jejich smysluplnému a divácky uspokojivému propojování. Jaké se skrývá tajemství za hrdinčinými téměř jasnovideckými schopnostmi a proč se s nimi pracuje tak nahodile, jako by se předtuchy objevovaly pouze v momentech, kdy to vyžaduje scénář? A co přesně lze vyvodit z úzkostlivého rámování hlavní postavy do středu obrazu? V podobném duchu by šlo pokračovat ještě dlouho, kvůli riziku spoilerování však raději přestaneme. Podstatné je, že zpočátku velmi lákavé stylistické či narativní prvky postupem času působí spíše samoúčelně a nedopracovaně.

Hojná přirovnání k Mlčení jehňátek především ukazují, jak dobře se režisérovi Jonathanu Demmemu a scenáristovi Tedu Tallymu podařilo před více než třemi dekádami navozovat atmosféru děsu a úzkosti a zároveň i posouvat detektivní pátrání. Právě v tom Perkinsův scénář selhává nejvýrazněji, neboť samotné vyšetřování probíhá nahodile, skokově, chaoticky a spíše než o vysoké úrovni dovedností hrdinky Lee svědčí o šokující neschopnosti všech ostatních mužů zákona.

Snímek tedy jako policejní procedurál rozhodně nefunguje, přitom se však jako detektivka více než polovinu stopáže tváří. Žánrové vzorce však nejsou promyšleně podvraceny či variovány, spíše Perkinsovi umožnily nástřel vyprávění, na něž mohl navěsit spoustu svých znepokojivých nápadů. Dohromady se tím však nic nosného nevytváří, což nepřímo přiznávají i sami tvůrci tím, že v poslední třetině musí přijít doslovné vysvětlení, co se tu tedy vlastně odehrává.

Z některých rozhovorů, které Perkins poslední dobou absolvoval, si lze udělat dojem, že tvůrce míchal spoustu izolovaně dobrých a podnětných idejí, jež jsou na výsledku vidět, avšak lze úspěšně pochybovat o tom, že měl i nějaký bytelný zastřešující plán, jak s nimi naložit. Dostaneme tedy trochu sedmdesátek, trochu devadesátek, příměs satanství plus biblické citace, odkazy na Sedm, Zodiaka či Akta X a tak dále…

Tyto nástřely však opravdu stojí za to a na úrovni jednotlivých scén se filmu opravdu daří navodit nepříjemnou, bezútěšnou atmosféru, o jaké si může většina hororové konkurence nechat zdát. Lekačky zde sice nechybí, divácký zážitek na nich ale rozhodně nestojí. Na tísnivé beznaději, již je divák v tomto fikčním světě vystaven, však ano. A zjevně to leckomu k vyloženě uspokojivému dojmu z celého snímku stačit může.

Snímek Longlegs můžete od tohoto čtvrtka vidět v našich kinech. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších hororů posledních deseti let.