Tereza Ramba pije jako o život. Zápisník alkoholičky je tak vyhrocený, až jen klouže po povrchu

Vzhledem ke známému a propagačními materiály podtrhovanému pozadí snímku vlastně víme, že film skončí happy endem – alespoň v tom smyslu, že se Duffková postaví na vlastní nohy a o svém boji se závislostí začne psát blog. To pochopitelně otupuje dramatický potenciál snímku, ačkoli téma alkoholismu mezi mladými matkami by i tak mohlo být zpracováno atraktivně a podnětně. V nejlepších momentech se tu však dostavuje spíše zmatenost, v těch horších přímo nuda jako důsledek předvídatelnosti.

V nelineárně vyprávěném a dynamicky stříhaném začátku sledujeme mladou ženu Míšu (ve zjevně obětavém podání Terezy Ramby), jak zahájí vztah s o poznání usedlejším a méně impulsivním Ondřejem, jehož jako obvykle velmi trefně hraje Miloslav König, mimochodem nějakým způsobem vypadající zhruba o deset let mlaději než v loňském Úsvitu.

Mladý pár začne bydlet ve vesnici za Prahou v horním patře domu Ondřejových rodičů, což se jemu pochopitelně líbí mnohem více nežli Míše. Dusná atmosféra se stupňuje poté, co Míša otěhotní a následně porodí, přičemž její rýpavá tchyně (Barbara Lukešová) neváhá každou chvíli přijít s nevyžádanou radou. A papučový patriarcha s tváří Miroslava Hanuše se k ničemu nevyjadřuje.

Míša navíc celé dny tráví sama zavřená v domě, jelikož Ondřej pracuje v Praze vždy až do večera. Nedozvíme se, co přesně dělá, a nevíme ani to, čím se dosud živila Míša, karty jsou však rozdané jasně – mladá a temperamentní žena opustila svůj mileniálský život v metropoli a nyní se musí spokojit s rolí izolované matky v nepříjemném, místy rovnou nepřátelském prostředí s tchyní a tchánem.

V podstatě se tedy nelze divit tomu, že jednoho večera sáhne po lahvi vína, jež představuje krátkodobý únik z neuspokojivé situace. Fyzická i emoční nepřítomnost manžela také ničemu nepomáhá, a tak Míša zůstává na svůj bobtnající problém sama. Dlouho si však odmítá připustit, že vůbec nějaký problém má a pohoršené pohledy ostatních svádí na jejich úzkoprsost a neschopnost ji pochopit.

Na samotná témata se tedy lze naladit, snímek je však prezentuje rozstřeleným stylem a často se uchyluje k nemotivovaným tvůrčím volbám. Během první čtvrthodiny zazní hned třikrát s mnoha filmy i reklamami spojená skladba What Difference A Day Makes od zpěvačky Dinah Washington, později ji však slyšíme už jen jednou a nikdo o ní přímo nemluví. Zaznívá v momentech, kdy Míša labužnicky propadá alkoholu, přičemž tyto okamžiky neironicky působí jako reklama na lihové nápoje; s výjimkou totožné závislosti Míšina otce (Martin Finger) se však nikdy nedozvíme, jak přesně se k problému s alkoholem dostala, nikdy se jí nedostaneme dostatečně pod kůži.

Občas se objeví nekoncepční zpomalovačky. Místy je vyprávění lineární a přehledné, v nahodilých momentech však přeskakuje v čase a není jasné, k čemu to vede. Na vysilující psychologickou drobnokresbu hlavní postavy se o ní dozvíme příliš málo informací a do hlavy jí nikdy nevidíme. Nepomohou ani videoklipově přestylizované snové scény, které přitom ostře kontrastují s jinak dominující snahou o realismus.

Výsledek působí dojmem, jako by se autoři zpočátku chtěli snažit o komplexní a ambivalentní obraz plíživých počátků závislosti a upozornění na trudný fakt, že po první léčebné detoxikaci organismu nemá člověk ani zdaleka vyhráno. Jak je ale u režiséra Dana Svátka zvykem, jednotlivé scény působí téměř exploatačně a namísto citlivého a postupného pronikání do jádra problému či mysli hlavní hrdinky sledujeme spíše přehlídku přepjatých výjevů snažících se evokovat dramatický pád na dno.

Přitom je ale třeba říct, že Míša v žádný moment nečelí zlomovým existenčním trablům a poté, co Ondřej odmítá přihlížet jejímu upíjení se v domě na vesnici, ji nechá upíjet se v důstojném pražském bytě. Kvůli skákání v čase ani nemůžeme přehledně sledovat vývoj závislosti a postupné utahování smyčky kolem hrdinčina krku, jež by se přitom nabízelo – namísto toho je celá střední část filmu vyplněná repetitivními momenty nereflektované intoxikace.

Hodinu a půl dlouhé vyprávění je sice členěno do pěti kapitol, jejichž názvy ambiciózně zmiňují mytologické řeky Acheron a Styx, vzhledem k částečné nelinearitě vyprávění se však reálně nejedná o nijak zpřehledňující prvek. O to doslovnější jsou některé záběry, například když Míša na svatbě s Ondřejem ukrývá sklenku prosecca za jeho zády. Naopak ke konci nejasností přibývá a vyloženě skokový průběh léčby či následná duševní obroda nepůsobí smysluplně a důvěryhodně.

Místy potěší použití hudby Jakuba Königa či Ondřeje Mikuly (známých též pod uměleckými pseudonymy Kittchen a Aid Kid) a sympatické je i zaměření na ženskou hrdinku, jelikož ve většině předchozích podobných děl (v čele s Úsměvy smutných mužů, za nimiž rovněž stál Dan Svátek) se rozebíral spíše alkoholismus mužů. Hlavní předností jsou však bezesporu herecké výkony v čele s Rambou – až je škoda, že herci nemohli hrát podle důslednějšího a konzistentnějšího scénáře zpracovaného umírněnějším či aspoň koherentnějším stylem.

Snímek Zápisník alkoholičky je od tohoto čtvrtka k vidění v kinech. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších českých dramat za posledních deset let.