Umírání na mnoho způsobů. O přesnější mrazivou dekonstrukci filmové rodiny nezakopnete

Rozdělení příběhu do kapitol evokuje životní stádia předělovaná význačnými událostmi i měnícím se pohledem na svět, který utváří věčně komplikované lidské vztahy. Nejvíc to pocítíme na linii úspěšného dirigenta Toma, jehož smrt otce trpícího Parkinsonem po delší době přivede k vážně nemocné matce. U smutečního stolu nemá očekávanou váhu ztráta bližního, nýbrž výjimečně upřímný rozhovor obou pozůstalých, kteří neumí vyjadřovat očekávané emoce. Matka i syn si vzájemně přiznají, že se vlastně nikdy neměli moc rádi, o čemž snímek Matthiase Glasnera polemizuje s nebývalou odtažitostí.

Postavám, které k sobě mají daleko a nenachází podněty k smířlivému sblížení, kapitoly rovněž propůjčují vlastní perspektivu. Publikum se nicméně emočně angažuje jen složitě, jelikož dějová absence vstřícnosti a empatie má velmi depresivní percepční účinek. Umírajícím rodičům nikdo nepomůže, jelikož vlastně není s čím – otec o sobě neví a matka si uvědomuje, že „nikdy neměla tak krásný život, aby stál za další trápení.“ Tom si zkouší pěstovat svůj vyšší smysl, který nalez v péči o bývalou přítelkyni Liv a její novorozeně, jehož pravý otec má kromě biologických nároků jen nepatrný osobní vklad. Nenaplněná láska jej ovšem trápí a ke dnu ho stahuje také nejlepší přítel a hudební skladatel Bernard, s nímž orchestruje skladbu Umírání a který neustále propadá depresím a neštěstí, z nichž jako kdyby doloval své jediné uchovávané vyjádření. Jeho definitivní hudební dílo zhmotňuje smrt prostřednictvím umění, které Tomovi snad umožní dojít naplnění v děsivém koloběhu lidské konečnosti.

A nebo také ne. Někdo prostě neumí být šťastný a každý své nezastavitelné umírání prožívá odlišně. Tomova sestra Ellen se dobrovolně vzdala jakéhokoli rodinného kontaktu, i když se nikdy přesně nedozvíme důvod. Intimní citovou prázdnotu kompenzuje alkoholem a promiskuitou, přičemž její linie přibližně od poloviny filmu zapojuje i zcela nevšední cynickou bizarnost Toniho Erdmanna. Nejprve se s kocovinou zmateně probudí v cizí zemi, následně se oddává picím a sexuálním radovánkám s ženatým zubařem, který také bezcílně pátrá po povyražení.

„Nemá cenu nic předstírat,“ prohodí při vzácném setkání směrem k bratrovi, jenž by stál o komunikaci. Bariéra mezi nimi je ale příliš silná a emočně vyzrálejší protagonisté cítí, že na její zboření nemají dostatek vůle a ochoty. Tom si připadá divně, když po otcově smrti nebrečí. Vyjevuje přitom mrazivě realistické poznatky o běžné rodině, jejiž členové kráčí vlastní cestou a také si občas sami rozhodují o tom, jak své smrtelné tělo odevzdají bohu, lesu, půdě nebo čemukoli, kde nachází spirituální hodnotu.

Jestliže smrt je opravdu duchovním přechodem na lepší místo, život v Umírání pokládá svědectví, že na nejobávanější i nejvytouženější životní pouť se vydáváme sami. A že mnohdy není v silách jednotlivce nalézt lásku a empatii ani k těm, kteří vám život darovali a možná i nuceně jej s vámi nejosobněji sdíleli. Vzájemná odtažitost postav se může jevit absurdní vzhledem k perspektivě lidí, kteří měli štěstí na citově bohaté rodinné zázemí. Je přitom výřečná a autentická i díky strhujícím dialogům. Ať už se řeší chladný vztah mezi rodičem a dítětem, prchlivá interpretace uměleckého díla či sebevražda, vždy nás snadno pohltí probublávající sdělení, že v našem nitru jsou věci, které nebudou nikdy přístupné komukoli jinému. A s nimiž si utváříme postoj k největší životní záhadě a současně jistotě, tedy k blížícímu se vlastnímu úmrtí.

Snímek unese tříhodinový rozměr, zpočátku časově roztříštěné vyprávění o blížícím se „přirozeném“ konci opuštěných rodičů překlápí ve výpověď ztracených potomků, kolem nichž nepůsobí přirozeně skoro nic. Dvakrát pak tehdy, když Glasner vytáhne vtipně bizarní momenty, jimiž nepřizpůsobivá Ellen tříští představy o jakýchkoli běžných kodexech veřejnosti a lidské interakce. Ta v Umírání často bolí a vymyká se tomu, jak ji hlavně západní společnost vystavená na rodinném základu běžně popisuje. Minimálně v hollywoodských filmech, jimž tohle bezútěšné existenciální veledílo nastavuje drsné zrcadlo.