Potraty, nechtěné děti a poválečný zmar. Dívka s jehlicí kombinuje melodrama s hororem

Ocitáme se v Kodani na konci první světové války. Hlavní hrdinkou je mladá žena Karoline (Victoria Carmen Sonne), která sice pracuje jako švadlena ve velké továrně, přesto však živoří. Její manžel se totiž ztratil ve válce a kvůli tomu, že nebyl prohlášen za mrtvého, nemá žena nárok na vdovský důchod. Z malého bytu je vystěhována a musí se spokojit se zatékající podkrovní místností.

Jako zázrak shůry tak působí náklonnost ze strany ředitele její továrny, jemuž se ženy nejprve zželí, krátce poté se však do ní zamiluje. Karoline otěhotní, ale plánované svatbě vystaví stopku ředitelova direktivní matka, již navenek sebejistý, vnitřně však slabý syn nedokáže vzdorovat. Mladá žena přichází o jediný zdroj příjmů, nemá vztah, ale zato má brzy na svět přivést dítě.

První polovina snímku se tedy odvíjí dle ryze melodramatických vzorců, v nichž hrdinku stíhá jedna útrapa za druhou. Karoline se vždy na chvilku nadechne, aby ji následně osud srazil ještě silněji. Černobílá kamera dodává vyprávění historickou patinu a my jsme vedeni k tomu, abychom se stále více napojovali na protagonistku – ačkoli ji vyprávění sleduje relativně odtažitě a o jejích skutečných prožitcích se mnoho nedozvíme.

Situaci nepomůže ani návrat jejího manžela z války, což by za jiné konstelace mohla být šťastná událost, avšak muž je válečnými útrapami hluboce traumatizován a nevratně poškozen na těle i duši. Karoline se postupně dostává do společnosti zprvu sympatické, později spíše hrozivé Dagmar, která za úplatu distribuuje nechtěné děti do bezdětných rodin. U ní Karoline najde tolik potřebné bezpečí i živnost, jak je však v jejím příběhu zvykem, nic dobrého nemá dlouhého trvání.

V druhé polovině se z původního melodramatu stává horor v expresionistickém duchu. Černobílý obraz přidává na kontrastu, do dříve realisticky působícího vyprávění se vloudí snové vize a publikum si společně s Karoline přestává být jisté tím, co je ještě skutečné. I logika následnosti scén a přehlednost motivací postav ustupuje zmatenosti prožitku a osobnost protagonistky se začíná chaoticky rozleptávat.

V souladu s prožíváním Karoline se rozpadá i celý film, činí tak ale poutavě a imerzivně. Režisér a spoluscenárista von Horn mísí reálně existující osudy Dagmar (o nichž si ale dopředu raději nic nečtěte a raději nechte uhrančivou Trine Dyrholm, ať karty vyloží sama) s fiktivní figurou Karoline, čímž dochází až k hyperrealistické kopii dané doby. Dánsko na přelomu desátých a dvacátých let minulého století je zde vykresleno nejen jako země pochopitelně silně zasažená orientací celého průmyslu na válku, ale psychologické dopady hrůzného válečného běsnění se podepisují i na deformovaných veteránech bojů či pokřivení mravů celé společnosti. Vzniká dílo, které simuluje prvky daného období nad rámec možné reality, čímž vytváří tematicky i žánrově komplexní obraz tehdejšího celospolečenského otřesu.

„Svět je strašlivý, ale musíme věřit, že není,“ slyšíme Dagmar udusávat naději na lepší zítřky, zatímco v některých scénách zní anachronicky elektronická hudba připomínající současné projekce němých filmů opatřené novým doprovodem. Místy se von Horn nevyhýbá skoro až exploatační šokantnosti, v první polovině zase párkrát vidíme dělnice opouštět továrnu v nenáhodném odkazu na jeden z prvních lumièrovských výjevů. Podobnými protiklady a směšováním vlivů snímek skutečně nešetří, a tak přestože nelze říct, že by všechny prvky do sebe hladce zapadly, emoční pravdivost ve vykreslení poválečného rozpadu hodnot si však snímek zachovává po celé téměř dvě hodiny.

Snímek Dívka s jehlicí byl k vidění na letošním karlovarském festivalu, o jeho širší distribuci u nás zatím není nic známo. Podívejte se alespoň na náš žebříček nejlepších hororů poslední dekády.