Recenze: Klub osamělých srdcí (TV film)

Legendární deska skupiny Beatles Klub osamělých srdcí seržanta Pepře ovlivnila bezpočet muzikantů po celém světě. Kromě jiných i Lukáše Knappa (Roman Říčař) z jakéhosi Kostelce v severních Čech, který si na počátku 70. let myslí, že jako frontmen rockové kapely si nemůže a vlastně ani nesmí dovolit žádné kompromisy. Tlak ze všech stran ale sílí. V klubu, v kapele, doma... Jediný, kdo ho k ničemu netlačí, kdo ho miluje nezištně oddanou láskou, je Jitka (Zuzana Kajnarová), krásná holka, která přišla k zeměměřičské partě kvůli tomu, aby si zlepšila kádrový profil a zvýšila tak svoje šance na přijetí na vysokou školu.

Báječná léta pod psa, Kousek nebe, ...a bude hůř. Plus jedna televizní detektivka Jménem krále, která nakonec omylem zabloudila i do kin. Režisér Petr Nikolaev se zkrátka a dobře během posledních třinácti let vyprofiloval jako specialista na komunisty okovanou minulost, v níž nachází příběhy drobného a většího vzdoru i nesmyslně tvrdých odplat, absurdní ironie i něžných doteků, dobu, jež jako bahno spolkla mládí, čistotu, upřímnost a elán svých hrdinů. Televizní Klub osamělých srdcí do této linie beze zbytku zapadá.

Lukáš je mladík, který si díky své čerstvé dospělosti i prvním úspěchům myslí, že byť jen jediný ústupek znamená prohrát celý život. Nehodlá se nechat ohoblovat dobou, nehodlá podlehnout dobrým radám svých kamarádů, hřmotným výhrůžkám cholerického otce (Václav Postránecký), ani citovému vydírání matky (Simona Stašová). Místo velkého osudového konfliktu, který právem divák čeká, ovšem přijde z boku jen taková malá potměšilost osudu, která hlavního hrdinu usvědčí a strhne ve chvíli, kdy to on (i divák) nejméně čeká. A to je ten problém!

Tvůrci vynakládají příliš mnoho energie na popis příliš mnoha hrdinů, problémy postavám doslova lížou paty, velký konflikt visí ve vzduchu jen jen spadnout, jenže místo očekávaného třesku, který by rozezněl celý orchestr, jen kdesi v koutě foukne trubka a rázem je konec. Jakoby tvůrci minuli dramatický vrchol svého příběhu a diváka tím okradli o patřičné emoční vyvrcholení, což nedokáže napravit ani jedna na rychlo přilípnutá smrt.

Mrzí i celkové aranžmá vyprávění - od úvodních záběrů Palachova pohřbu jakoby dobovka nešla uvést nápaditěji, přes nepadnoucí paruky, které hercům kradou autenticitu (o smíchu, který budí Jiří "Mánička" Macháček ani nemluvě), až po klasické dovětky, jak kdo dopadl, jež zpravidla fungují jako zesilovač mdlých konců.

Klub osamělých srdcí zkrátka potěší spíš v jednotlivostech než v celku. O jeho problémech snad nejlépe svědčí fakt, že generace rodičů (i díky hereckým výkonům Václava Postráneckého a Simony Stašové) v něm dovede být desekrát zajímavější a naléhavější než generace hlavního hrdiny. A to mají první oproti druhým jen desetinu filmového času.

Více informací naleznete na kartě filmu.