Mark Wahlberg běží se zatoulaným psem 700 kilometrů. Dojička slz Nezlomní nezapře srdce

Každý má rád psy, nebo ne? Minimálně ve filmech na ně publikum reaguje hřejivě a jejich nekonečná věrnost může být pro mnoho závadně motivovaných lidí budíčkem do větší duševní rovnováhy. Slumy Dominikánské republiky se nicméně s potulným psem nemazlí a rány od hole jsou tím, co dostává namísto podrbání a nějakého jídla. Americký závodník Michael (Wahlberg) zase pociťuje nepřízeň osudu, která mu dosud znemožňovala dokráčet ve své náročné disciplíně až na vrchol a dokázat úspěšně podnikajícímu otci i celému instagramovému světu, že on sám se do historie dokáže zapsat vlastním nesmazatelným triumfem.

Stárnoucího houževnatého protagonistu, jemuž spokojený rodinný život k sebenaplnění zkrátka nestačí, nepopohání týmový duch, nýbrž vlastní ctižádost. Kvůli tomu ostatně překazil poslední závod v Kostarice, kde neposlechl opodstatněné rady týmového kolegy, trochu nafoukaného influencera Lea (Simu Liu). Osud tomu nakonec chtěl, aby se přemotivovaný Michael setkal s dlouhodobě trpícím zvířetem, které netouží po slávě a zadostiučinění, ale pouze po přátelském gestu a společnosti.

Snímek natočil podle Lindnordovy knihy a scénáře Michaela Brandta (3:10 Vlak do Yumy, Chicago Fire) režisér Simon Cellan Jones, jenž se po letech pilné seriálové práce vrátil k celovečernímu formátu akční komedií Plán pro rodinu, v níž Wahlberg loni před manželkou a dětmi tajil pravou minulost nájemného žoldáka. S Marky Markem si sedl a v dalším šablonovitém, i když tentokrát skutečném a podstatně dojímavějším příběhu nedělají nic, za co by jim sebevětší kritik musel mlátit klapkou o hlavu. A že neučiní nic moc ani pro jakoukoli neočekávanou nadstavbu? To je tentokrát asi stejný problém jako piha na tváři Rachel McAdams.

Příběh zaostřuje na Michaela, jehož trápí Leův poraženecký kostarický příspěvek se 180 tisíci lajky a rozhodne se naposledy sestavit závodní tým. Kvůli sponzorům a mediálnímu dosahu musí přibrat i Lea, vedle něho osloví ještě zkušeného navigátora s pochroumaným kolenem Chika (Ali Suliman) a dceru nemocné závodní legendy Oliviu (Nathalie Emmanuel). Podceňovaná skvadra vyběhne do tropického vlhka s vlastními motivacemi a to, že ani divák je nestačí před startem pořádně poznat, se jeví jako částečný záměr – protagonisté kvůli omezeným zdrojům nemají čas na pořádnou přípravu v terénu a nápadnější, konkrétně spíš napjaté vztahy panují pouze mezi Michaelem a Leem.

Jejich střemhlavou cestu za poslední výzvou režisér protkává osamělou odyseou psa, jemuž Michael na prvním kontrolním bodě hodí masovou kouli, následně jej pojmenuje Arthur pro jeho královskou vznešenost a začíná být neúnavným společníkem fascinovaný. Odměnou je jemu i celému týmu nově objevená soudržnost, již předtím marně nalézali i přesto, že je scénář protáhl celkem drsnými průpravami. Olivia se uvedla jako zdatná horolezkyně, tudíž vytyčená lesní cesta logicky musela vyústit v menší, ale zatraceně strmý skalní útvar. Hodit kola na záda a vyšplhat dvacet metrů? Na pleť Nathalie Emmanuel si pot nepřijde.

Dobrodružný a vytrvalostní aspekt vyprávění dlouho převažuje a zničehonic dostáváme scénu jako z Cliffhangera, v níž se závodníci zavěšení za karabinu zaseknou uprostřed lanového sjezdu vysoko nad zemí. Nelidský klid opět vítězí a jede se dál. A ničemu to nevadí, jelikož po Arthurově přichomýtnutí začíná ten pravý hollywoodský doják o terapii zvířetem, který se odehrává uprostřed krásné přírody a po boku hrdinů, jež konečně můžeme empaticky následovat. Život zde totiž napsal tak úderný a slzopudný příběh, že jeho filmová sentimentalita je s blížící se cílovou páskou chtě nechtě nakažlivá.

Horší už je to s potřebným (a stále ještě pravdivým) epilogem, který je oproti zběsilému tempu předchozích 85 minut přece jenom zdlouhavý a emoce už ždíme vyloženě vypočítavě. Také závodní část by na filmařském mistrovství samozřejmě neuspěla, kvůli roztřesené kameře a rozmazaným zadním plánům se občas ani nemůžeme kochat prostředím. Jenže zase si tu nikdo na nic víc nehraje a publikum může být podobně jako hrdinové překvapení, jak se mezi nimi vlastně ocitl a jak s nimi drží krok cizí pes s evidentně nalomeným zdravím. Pro druhé si občas musíme sáhnout až na dno, a dokud to nepochopíme, nebudeme v životě šťastní. Nezlomní v tomto ohledu nosí srdce na dlani, a pokud si před projekcí nic nezjišťujete a i v nepřítomnosti Johna Wicka vás další poselství o úžasném psím charakteru láká, určitě byste měli odcházet s hřejivými pocity. Nic víc občas prostě není potřeba a nic víc nedostaneme.