Po trolovi přichází vlkodlak. Vlk Viking nabízí norskou legendu o lykantropii, která připomene Čelisti v hlubokých lesích

Norská žánrová kinematografie je v posledních letech na vzestupu, zužitkovává tamní kulturu opředenou mýty a pověstmi. Ač se to týká zejména trolů, jejichž domnělou existenci důvtipně vyobrazil found footage Lovec trolů (2010) a loni ji rozváděl také netflixovský Trol, tamní zalesněná a skalnatá krajina svádí rovněž k převyprávění globálně přejatého folkloru. Vlk Viking spojuje dějiny dávných severských dobyvatelů s lykantropií a v příběhu zasazeném do současnosti prezentuje mix žánrových předchůdců jako Moje sestra vlkodlak, Vlk nebo Čelisti, z nichž si půjčuje hlavně podobné lidské charaktery a zázemí uzavřené komunity.

Vlk Viking začíná prologem z 11. století, který vysvětluje původ krvelačné bestie, načež se děj odehrává v malém městečku, které „má své problémy“ a z něhož ve filmu vystupuje jen hrstka postav. V lovu nezkušená policistka Liv Berg se vydává po stopě nikým nespatřeného běsu, jehož bleskový útok přežila jen s malým škrábancem její dcera Thale. Na místo neštěstí přijíždí také ostřílený vlkodlačí konspirátor se stříbrnými nábojnicemi a nedaleký přírodovědný institut vysílá mladého vědce, jenž s Liv vytvoří pevný tandem stejně jako Hooper s náčelníkem Brodym v Čelistech.

V existenci lykanů pochopitelně nikdo kromě zmíněného lovce nevěří. Režisér Stig Svendsen, jenž natočil investigativní drama Kings Bay nebo klaustrofobický thriller Elevator, tudíž monstrum dlouho neukazuje a nechává pracovat naši představivost. To se vyjeví jako nezbytný tah zejména poté, co se digitální vlkodlak konečně zjeví. Efekty poněkud zaspaly dobu a smrtonoš z dvacet let starého Vězně z Azkabanu vypadá v porovnání se zdejším vlkem o poznání lépe.

S tím se ale v případě menší norské produkce, která v listopadu nejprve vstoupila do tamních kin, spíš počítalo. Nepříliš oslnivou technickou úroveň Svendsen zručně maskuje poutavou inscenací a užíváním obrazových náznaků. Očividně chyběl rozpočet i kreativní síly k tomu, aby publikum dostalo vyspělejší provedení tradiční přeměny člověka ve vlkodlaka, než jaké nabídl třeba kultovní Americký vlkodlak v Londýně z roku 1981. Na tento ikonický hororový výjev přesto dojde a přeměna v narvaném autobusu působí originálně, aniž by následně musela vyústit v brutální násilí jako v londýnské sekvenci Vlkodlaka (2010).

Krev a odtržené končetiny ovšem dostaneme a předem ohlášenou přístupnost od šestnácti let by rodiče neměli brát na lehkou váhu. Roztrhaná těla spatříme ve scéně z pitevny, která opět připomene Hooperovo ohledávání v Čelistech. Krvavé cákance pak doprovází i několik akčních scén, ovšem namísto přehnaného „gorefestu“ či střílečky ve stylu militantních Psích vojáků (2002) sledujeme citlivější příběh o rodinných hodnotách, který se více soustřeďuje na postavy.

Paralelně s vyšetřováním Liv, která po smrti manžela žije s novým přítelem, pozorujeme soužení infikované Thale, jejíž smysly se s blížícím se úplňkem zostřují. Podobně jako Jack Nicholson ve Vlkovi náhle slyší nepatrné zvuky a zjevují se jí děsivé výjevy. Nejstabilnější vztah přitom nemá ani s matkou, ani s nevlastním otcem, nýbrž s mladou a neslyšící nevlastní sestrou. Pozadím komplikované rodiny, která se v nastalé krizi musí semknout a učinit obtížné rozhodnutí, připomíná Vlk Viking rovněž hororovou komedii Vlk ze Snow Hollow (2020). Cynický zástupce šerifa v ní v zoufalství řešil vraždy naznačující existenci vlkodlaka a současně zápolil s výchovou pubertální dcery.

Liv vystupuje jako pravá hlava rodiny, kdežto její současný partner převážně vaří či dělá jiné domácí činnosti, které si společnost dogmaticky spojovala s ženami. Jde o potenciálně silnou protagonistku, která se musí jako Martin Brody postavit iracionální hrozbě a navrch řešit dilema, co provést s nakaženou starší dcerou. Tyto motivy přesahují rámec přímočaré žánrové podívané, z níž se Vlk Viking ale v součtu nevymaní. Celá ústřední rodina se sice podílí na akčním vyvrcholení, zásahy vedlejších archetypálních postav však činí dramatický klimax plochým, předvídatelným a poněkud hloupým.

Už jen snaha dodat dalšímu vlkodlačímu hororu emoční přesah se ovšem cení. A Vlk Viking je bezesporu důkazem, že z tuctu neskrývaných inspirací a ze zdánlivě vyčerpaného folkloru lze vytěžit slušně napínavý a funkční snímek. Klišé tu nepůsobí jako pěst na oko a nevzniká dojem, že by tvůrci jen sprostě vykrádali jiné filmy. O to víc zamrzí, že z čitelné šablony se pokusili odchýlit pouze v mystickém úvodu, načež od severské mytologie upustili a soustředili se na zcela tradiční horor s vlkodlakem.

Ostatní zmíněné filmy jsou lepší a osobitější, ale Vlk Viking může být vhodným vstupním snímkem do vlkodlačího subžánru pro šestnáctileté diváky a divačky, kteří nedocení ironii Vlka ze Snow Hollow či humor Amerického vlkodlaka v Londýně a nerozdýchají brutalitu Vlkodlaka nebo Psích vojáků.

Film Karla Kachyni z roku 1959 patří mezi klasiku československé kinematografie. Král Šumavy je natolik působivý, až zakrývá svou bolševickou ideologii. Nová, třídílná verze Davida Ondříčka pro televizi Voyo je otevřeně antikomunistická.