Recenze: Největší z Čechů

Recenze: Největší z Čechů
Sní si svůj felliniovský sen, jenže ten se mu hroutí, tak se pokouší sbalit a přece jen nějak šlapat dál... Robert Sedláček v tříčtvrtečním taktu po stopách outsiderů, kteří touží být velikány.
Robert Sedláček je nejzajímavější český režisér současnosti! Neklouže po povrchu, nenadbíhá divákům, nešilhá po zahraničních vzorech, nesází na osvědčená schémata. Dívá se především kolem sebe, poslouchá a snaží se něco dozvědět. O jiných i sám o sobě. 
"Vypadají ty lidi tak šťastně, protože se dobře vys*ali?" "Ne, protože je Bůh miluje."
recenze-nejvetsi-z-cechu-1
S větším diváckým ohlasem se však zatím nesetkal. Psychothriller Pravidla lži sice získal Českého lva za nejlepší scénář a Cenu filmové kritiky, hořkou komedii o politickém lobbingu v malé moravské vísce Muži v říji sice zařadili kritici časopisu Variety mezi desítku toho nejzajímavějšího, co se loni v Evropě urodilo, jenže diváků do kin přišlo minimum a nelze předpokládat, že nějaký z výše uvedených úspěchů by je nahnal k pokladnám kin nyní, v případě Největšího z Čechů.
Sedláček zkrátka není ani Forman, ani Sláma. Miloš Forman (ale třeba i Jaroslav Papoušek v prvním díle Homolků) dokázali své hrdiny svlíknout doslova do naha tak, že to bylo k smíchu i pláči zároveň. Dokázali jít na dřeň jejich lidského i morálního úpadku, aniž by se jim ovšem vysmívali. Byl to klystýr, který se dlouho tvářil jako medovník.
Bohdan Sláma volí opačnou metodu, tedy obhajobu. V bídě dokáže vyhmátnout silnou emoci a skrz zní znovuzrodit člověka, nevyhrávajícího, ale silného. Což je ostatně princip velmi podobný tomu, na němž Miloš Forman později postavil své největší americké úspěchy - outsider bojující za prostor k volnému nadechnutí, nevítězící, ale diváka posilující.
"Já jsem Fellini!" "A já jsem v prdeli."
recenze-nejvetsi-z-cechu-4
Robert Sedláček se vedle těchto svých kolegů nezdá být ani tak psychologem a protřelým advokátem svých hrdinů jako spíš sociologem a rozšafným filozofem. V Pravidlech lži se ještě pokoušel naplnit pravidla žánru a jestli s něčím zápasil, tak s dokumentaristou v sobě. V Mužích v říji je už ale víc než zjevná jeho záliba pozorovat, přemýšlet a mudrovat. Nejen nad životem, ale i nad situací, což je nejen roztomilé, ale často i velmi vtipné. Největší z Čechů v tomto trendu pokračuje, dokonce ho nabízí v ještě krystaličtější podobě.
Režisér (Jaroslav Plesl) nedostal od grantové komise peníze na chystaný film, opije se, pohádá se svojí Producentkou (Simona Babčáková) a nakonec společně přijmou nabídku od šéfa agentury Dobrý den (Igor Bareš) natočit snímek o lidech svázaných s pelhřimovským festivalem kuriozit a rekordů. Putují tak od psa s nejdelšíma ušima (Art) k vazači slámy (Igor Chmela), od rekordmana v pití piva pod vodou (Marek Taclík) ke sběrateli čtyřlístků (Martin Myšička) a potýkají se se svými vlastními strastmi a slabostmi. Režisér je egoista, Producentka osamělá samička, Kameraman (Jiří Vyorálek) zoufalý macho a Zvukařka (Johana Švarcová) kůzle s překvapivě vyvinutou empatií.
"Kuli kuli kuli?"
recenze-nejvetsi-z-cechu-2
Tvůrci divákovi situaci hned několikrát komplikují, neboť není úplně jasné, co je Sedláčkova autobiografie, co film o resp. ve filmu a co legrace skutečná či smyšlená. Ve skutečnosti je ale úplně jedno, kudy procházejí hranice mystifikace, hry, legrace a reality (žádný pivovar Kahan neexistuje!), podstatná je zoufalá podobnost, která panuje mezi filmaři a zdánlivě výstředními rekordmany. Všichni se ženou za jakousi chimérou, všichni jsou v tom pinožení směšní, dojemní i trapní, všichni si svoje dítko úzkostlivě hýčkají, těch opravdu vyvolených je ale zoufale málo.
Snímek má jako už tradičně u Roberta Sedláčka problémy s tempem - skvostné pasáže střídají místa poněkud ospalá až zdlouhavá. Divák by asi mluvil o pomalém rozjezdu a rozplizlém konci, ve skutečnosti ale platí, že pokud Sedláček vypráví o lidech, je skvělý, pokud o rekordech, je rozpačitý. Jednomu mu ale přiznat musíme - práci s hercem!
Ve filmu není slabého výkonu, přičemž někteří si velmi důrazně říkají přinejmenším o nominaci na Českého lva. Osobně bych lobboval především za Igora Chmelu a Jaroslava Plesla. Plesl hraje Roberta Sedláčka s neuvěřitelným citem pro detail a špetkou decentní ironie, aniž by ale byť jen na vteřinu sklouzl ke karikatuře. Myslím, že je na čase udělovat výroční filmové ceny nejen za (post)okupační dramata ale i za vskutku mimořádné komediální výkony!
"Nastavte ho z profilu, ať je poznat, co to je!"
recenze-nejvetsi-z-cechu-3
Robert Sedláček v jednom z rozhovorů přiznal, že (dvanáctidenní!!!) natáčení Největšího z Čechů pro něho byly částečně prázdniny a částečně terapie. Bráno touto optikou, terapie dopadla skvěle: Neotřelé téma, odvážné zpracování, vynikající momenty, žádné trapnosti, nuda jen místy.
Filmy světové extratřídy ale přece jen vypadají jinak, nejen formálně, ale přiznejme si to, i obsahově. Snad Sedláček diváky víc osloví dalšími dvěma tituly, které mezitím stihl natočit, moralitou Rodina je základ státu či drsnou krimi Krysy.
Tedy pokud touží být opravdu lev a velký šéf!
Hodnocení: 75%