Recenze: Největší z Čechů

Robert Sedláček je nejzajímavější český režisér současnosti! Neklouže po povrchu, nenadbíhá divákům, nešilhá po zahraničních vzorech, nesází na osvědčená schémata. Dívá se především kolem sebe, poslouchá a snaží se něco dozvědět. O jiných i sám o sobě. 

S větším diváckým ohlasem se však zatím nesetkal. Psychothriller Pravidla lži sice získal Českého lva za nejlepší scénář a Cenu filmové kritiky, hořkou komedii o politickém lobbingu v malé moravské vísce Muži v říji sice zařadili kritici časopisu Variety mezi desítku toho nejzajímavějšího, co se loni v Evropě urodilo, jenže diváků do kin přišlo minimum a nelze předpokládat, že nějaký z výše uvedených úspěchů by je nahnal k pokladnám kin nyní, v případě Největšího z Čechů.

Sedláček zkrátka není ani Forman, ani Sláma. Miloš Forman (ale třeba i Jaroslav Papoušek v prvním díle Homolků) dokázali své hrdiny svlíknout doslova do naha tak, že to bylo k smíchu i pláči zároveň. Dokázali jít na dřeň jejich lidského i morálního úpadku, aniž by se jim ovšem vysmívali. Byl to klystýr, který se dlouho tvářil jako medovník.

Bohdan Sláma volí opačnou metodu, tedy obhajobu. V bídě dokáže vyhmátnout silnou emoci a skrz zní znovuzrodit člověka, nevyhrávajícího, ale silného. Což je ostatně princip velmi podobný tomu, na němž Miloš Forman později postavil své největší americké úspěchy - outsider bojující za prostor k volnému nadechnutí, nevítězící, ale diváka posilující.

Robert Sedláček se vedle těchto svých kolegů nezdá být ani tak psychologem a protřelým advokátem svých hrdinů jako spíš sociologem a rozšafným filozofem. V Pravidlech lži se ještě pokoušel naplnit pravidla žánru a jestli s něčím zápasil, tak s dokumentaristou v sobě. V Mužích v říji je už ale víc než zjevná jeho záliba pozorovat, přemýšlet a mudrovat. Nejen nad životem, ale i nad situací, což je nejen roztomilé, ale často i velmi vtipné. Největší z Čechů v tomto trendu pokračuje, dokonce ho nabízí v ještě krystaličtější podobě.

Režisér (Jaroslav Plesl) nedostal od grantové komise peníze na chystaný film, opije se, pohádá se svojí Producentkou (Simona Babčáková) a nakonec společně přijmou nabídku od šéfa agentury Dobrý den (Igor Bareš) natočit snímek o lidech svázaných s pelhřimovským festivalem kuriozit a rekordů. Putují tak od psa s nejdelšíma ušima (Art) k vazači slámy (Igor Chmela), od rekordmana v pití piva pod vodou (Marek Taclík) ke sběrateli čtyřlístků (Martin Myšička) a potýkají se se svými vlastními strastmi a slabostmi. Režisér je egoista, Producentka osamělá samička, Kameraman (Jiří Vyorálek) zoufalý macho a Zvukařka (Johana Švarcová) kůzle s překvapivě vyvinutou empatií.

Tvůrci divákovi situaci hned několikrát komplikují, neboť není úplně jasné, co je Sedláčkova autobiografie, co film o resp. ve filmu a co legrace skutečná či smyšlená. Ve skutečnosti je ale úplně jedno, kudy procházejí hranice mystifikace, hry, legrace a reality (žádný pivovar Kahan neexistuje!), podstatná je zoufalá podobnost, která panuje mezi filmaři a zdánlivě výstředními rekordmany. Všichni se ženou za jakousi chimérou, všichni jsou v tom pinožení směšní, dojemní i trapní, všichni si svoje dítko úzkostlivě hýčkají, těch opravdu vyvolených je ale zoufale málo.

Snímek má jako už tradičně u Roberta Sedláčka problémy s tempem - skvostné pasáže střídají místa poněkud ospalá až zdlouhavá. Divák by asi mluvil o pomalém rozjezdu a rozplizlém konci, ve skutečnosti ale platí, že pokud Sedláček vypráví o lidech, je skvělý, pokud o rekordech, je rozpačitý. Jednomu mu ale přiznat musíme - práci s hercem!

Ve filmu není slabého výkonu, přičemž někteří si velmi důrazně říkají přinejmenším o nominaci na Českého lva. Osobně bych lobboval především za Igora Chmelu a Jaroslava Plesla. Plesl hraje Roberta Sedláčka s neuvěřitelným citem pro detail a špetkou decentní ironie, aniž by ale byť jen na vteřinu sklouzl ke karikatuře. Myslím, že je na čase udělovat výroční filmové ceny nejen za (post)okupační dramata ale i za vskutku mimořádné komediální výkony!

Robert Sedláček v jednom z rozhovorů přiznal, že (dvanáctidenní!!!) natáčení Největšího z Čechů pro něho byly částečně prázdniny a částečně terapie. Bráno touto optikou, terapie dopadla skvěle: Neotřelé téma, odvážné zpracování, vynikající momenty, žádné trapnosti, nuda jen místy.

Filmy světové extratřídy ale přece jen vypadají jinak, nejen formálně, ale přiznejme si to, i obsahově. Snad Sedláček diváky víc osloví dalšími dvěma tituly, které mezitím stihl natočit, moralitou Rodina je základ státu či drsnou krimi Krysy.

Tedy pokud touží být opravdu lev a velký šéf!