Ve Varu 1: Největší z Čechů nebo džihád mečem?

Neprší!

Nemůžu začít jinak než jednou stížností - ve Varech neprší a dokonce tu ani není zima! Nemůžu si pomoct, ale pokud festival slaví půlkulaté jubileum a stojí tolik peněz, měl by víc dbát svých tradic.

Ačkoliv mnozí teprve nyní objevují půvab a vtip Mužů v říji (nejmenovaná šéfka nejmenované PR agentury na toto téma dnes vedla mnohahodinový nadšený monolog), už příští měsíc má premiéru další film Roberta Sedláčka Největší z Čechů. Zatímco tvůrci Kajínka kvůli každému střiženému okénku svolávají tiskovou konferenci, o tomhle projektu se neví prakticky nic. A to je velká škoda!

Už třeba proto, že film začíná půvabnou scénou, v níž Režisér (Jaroslav Plesl) a Producentka (Simona Babčáková) pokorně žádají grantovou komisi o nějaké peníze na své chystané dokudrama, jímž se chtějí vypořádat s kauzou někdejšího vicepremiéra (rozuměj Čunka). "Jedním z největších úskalí filmu je, že herečtí protagonisté mají několikanásobně větší charisma než jejich politické předobrazy," praví Režisér do očí předsedovi ledově studené (arogantně povýšené? pohrdavě nezúčastněné? profesionálně stoické?) komise, kterému propůjčil svou tvář skorooscarový tvůrce Jan Hřebejk. Do filmu je vůbec zajímavým způsobem obsazena celá řada známých lidí, režisér Pavel Göbl tu například hraje režiséra Pavla Göbla, který grantovou komisi žádá o devět milionů na romantickou komedii o squashi. (Těm, co jemný vtip nedotekl, vysvětluji, že Göbl je podepsán pod naprosto příšernou loňskou romantickou komedií o golfu Veni, vidi, vici.)

Sedláčkova novinka (nemáme spolu kromě příjmení nic společného, jen mě jednou šíleně opil) má v zásadě dvě možnosti - buď se stane opět černým koněm sezóny (jako Pravidla lži), nebo bude objevována až dodatečně a s o to větším nadšením (jako Muži v říji).

"Znáš Radana Dolejše? Je tu? Mohl bys nás seznámit." Otázek tohoto typu jsem na dnešní odpolední párty České televize dostal hned několik. Popít s budoucím intendantem programu ČT1, skamarádit se nebo si ho rovnou nějak zaháčkovat se snažilo hned několik scenáristů, režisérů, producentů...Tudíž pro všechny a najednou: "Radana Dolejše osobně neznám, navíc jsem ho tam ani dneska neviděl."  

Musím se přiznat, že takhle upřímně a od srdce jsem se v kině už dlouho nezasmál. A nebyl jsem v tom sám! Na novinářské projekci černé komedie Čtyři lvi (Four Lions, r. Christopher Morris, Velká Británie, 2010) se smála drtivá většina těch studených čumáků, co s takovou rozkoší svými ironickými poznámkami a sarkasmy šíří po světě blbou náladu. Příběh čtyř islámských fundamentalistů, kteří plánují sebevraždené atentáty, je totiž napsán a natočen s absolutní politickou nekorektností a dějou se v něm věci skutečně neuvěřitelné. Při pohledu na čtveřici dojemně otroubených hlupáků a při všech těch záchvatech smíchu mě ale pořád nepřestávalo mrazit v zádech. Říkal jsem si: "Co když to ale takhle nějak opravdu funguje?"

Snímek s úspěchem uvedený na letošním festivalu Sundance rozhodně není dokonalý, za odvahu, se kterou tne do tak ošidného a závažného problému, bych mu tu stovku (procent) ale milerád dal.

Traduje se, že na večírek není dobré chodit včas neb rozjezdy bývají pomalé a mdlé. Při pozdějším příchodu se ale zase reálně vystavujete situaci, že naleznete jen prázdné stoly a rozjařené hosty, které už nestihnete dohnat. Pozdní příchod na párty zlínského festivalu tuto letitou zkušenost (ne)vyvrátil: zelňačka ještě byla a skutečně výborná, pití už ne. A protože jsem osmdesát korun za třetinku vody odmítal zaplatit, natož sto šedesát korun za dvě deci červeného, pokecal jsem s uměleckým ředitelem festivalu Petrem Kolihou o tom, že navzdory letošnímu padesátiletému jubileu chce v příštím roce přehlídku výrazně omladit a šel spát/psát.

Na rozdíl od dnů jsou tu totiž noci proklatě krátké.