Druhý Gump je reklamou na sebe sama. Nabízí Kozubovu šílenou paruku i Krajčův zadek

První Gump byl svým způsobem mírným překvapením. Ne že by se jednalo o kvalitativně světobornou podívanou, díky jistému řemeslu režiséra F. A. Brabce však šlo v rámci žánru rodinných snímků o neurážející počin pro milovníky pejsků, který se navíc snažil upozornit na neveselé osudy některých psů či dalších zvířat a v rámci různých projektů poskytnout opuštěným čtyřnohým mazlíčkům pomoc. Takže i onen atribut „děláme to pro dobrou věc“ hrál u mnoha diváků velkou roli.

I přes jakž takž uspokojivý výsledek se však rozhodně nejednalo o projekt, který by potřeboval druhý díl. Gump se přeci jen shledal se svým páníčkem a další dobrodružství či hledání domova nedávalo smysl. Jenže známá značka se evidentně musí dojit dál, a tak tu máme druhý díl s názvem Gump - jsme dvojka, který ovšem poměrně logicky působí mnohem těžkopádněji a vycucaněji z prstu než jeho předchůdce.

Co si budeme nalhávat, ani první díl nebyl po scenáristické stránce zrovna uceleným kouskem a jednalo se o film rozpadlý do několika kapitol, v nichž Gump potkával různé lidi a zažíval s nimi rozdílné příběhy. Pořád byl ovšem tento prostý děj propojen alespoň snahou Gumpa nalézt svého páníčka Béďu. Zde ale jakoukoliv snahu o hlavní zápletku ani nehledejte. Scenárista a autor knižní předlohy v jednom Filip Rožek jako by se nemohl rozhodnout, o čem chce tentokrát vyprávět, a tak výsledek působí jako tři různé filmy násilně slepené v jeden.

Nejdříve tedy dostáváme Gumpovo loučení s milovaným páníčkem, jehož už dohnalo stáří, aby se vzápětí stal snímek poměrně ulítlou propagací na sebe sama i titulního hrdinu. Oříšek v podání Richarda Krajča si vyslechne Gumpův příběh, napíše knížku a poté s titulním čtyřnohým hrdinou prožívá přesně ten mediální kolotoč, jenž zažíval Gump ve skutečnosti. Což v některých momentech působí opravdu zvláštně a dojmem, že tvůrci už opravdu neví kudy kam.

Aby ale měl snímek aspoň nějaký konec, nalezne psisko svou dávno ztracenou sestřičku a s ní i záporáka s tváří Štěpána Kozuba. Všechny tyto snahy o zápletku doplňují ještě na sílu přidané příběhy dalších zvířat s těžkým osudem, mezi nimiž tentokrát nechybí ani prase nebo kůň. A asi není žádným překvapením, že tento podivný slepenec vůbec nedrží pohromadě a snímek se kvůli tomu rozpadá na směs scének, v nichž se Richard Krajčo často chová, jak kdyby zrovna natáčel video na TikTok a Gump s hlasem Ivana Trojana říká infantilní vtípky o kadění či zadku svého páníčka. A Štěpán Kozub do toho rozjíždí svou tradiční komediální přehrávající kreaci jak z televizní reklamy. Se zvoleným hárem na hlavě pak vypadá opravdu děsivě.

I přes řadu těchto varovných signálů ale člověk musí uznat, že na svou cílovku – tedy děti a milovníky psů – bude i dvojka fungovat obstojně. I když děj tentokrát prakticky neexistuje, můžeme se spolehnout alespoň na stále bezproblémovou řemeslnou stránku, v níž F. A. Brabec umí coby kameraman znovu servírovat hezké záběry a v roli režiséra pro změnu vykouzlit maximálně líbivý a dojemný snímek, u něhož asi nejedno dětské oko nezůstane suché. Což o to, místy je v tomto směru režie až příliš podbízivá, u filmu cíleného na dětské publikum se to ovšem dá vcelku pochopit.

Vtípky jsou správně jednoduché, zvládají pracovat se zvířecími klišé, Trojan v nich divákovi předkládá ta správná moudra a hvězdné obsazení taky rozhodně nic nezkazí. I když Richard Krajčo v podstatě hraje jen Richarda Krajča (a jeho postava zpívá společně s rádiem písničku Richarda Krajča) a zbytek tu vlastně jenom je a nemá moc co hrát. Škatulku psích rodinných podívaných Gump po stránce tempa, řemesla a uspokojení cílové skupiny naplňuje sice zcela průměrně a nenápaditě, ale vlastně nijak urážlivě a v rámci „zvířecích dojáků“ bezproblémově. Jen by to příště nemuselo působit polovinu stopáže dojmem, že si scenárista Filip Rožek dělá jen reklamu na knížku a chlubí se svými předešlými úspěchy.

Podívejte se také na žebříček nejlepších českých filmů podle databáze Kinoboxu.