Je lepší omlazovací sklepní díra, nebo penis na dálkové ovládání? Ani jedno, říká komedie Neuvěřitelné, ale pravdivé Quentina Dupieuxe

Oizova kariéra zkrátka tak trochu spadá do kategorie „neuvěřitelné, ale pravdivé“, takže Dupieux něco ví o tom, jak absurdní shody okolností a neuvěřitelné náhody ovlivňují naše životy. A nebojí se to použít ve svých filmech, které natáčí soustavně od roku 2010. Postupně v nich piluje podobnou chytlavou vykloubenost, s jakou boduje i ve své hudbě.

Scénáře údajně píše rychle a intuitivně, jen s pár vágními obrazy a situacemi v hlavě. Podle nich pak zvládá natáčet jeden až dva filmy za rok – všechny s výstředními, surreálnými náměty. Zároveň ale vždycky přizpůsobenými nízkým rozpočtům a limitovaným inscenačním schopnostem režiséra, který je ve filmové branži stejně talentovaným samoukem, jako byl předtím v hudbě.

Jeho první snímky jako Guma nebo Fízlové, hajzlové měly své neotesané kouzlo. Sázely spíš na momentální nápady a záměrně rozklížený, klopýtavý tok vyprávění diktovaný intenzivními, pomatenými postavami. V posledních letech však jeho filmy dostávají plynulejší tempo, vyšinuté nápady jasnější místo v celkové dramaturgii a vyprávění je pečlivěji strukturované a gradované. To všechno je ku prospěchu věci – podivno působí podivněji, protože má své jasně dané místo v ději. Ukázalo se to už ve vynikající road movie Moucha v kufru, která by se dala charakterizovat jako „Blbý a blbější pro surrealisty“, což je případ i novinky Neuvěřitelné, ale pravdivé, které zase působí jako „dysfunkční Krajní meze“.

Film má opravdu zápletku, která jako by vypadla z některého z povídkových seriálů, jako byly Krajní meze nebo Zóna soumraku, o lehkém fantastičnu, které můžeme najít přímo v našem sousedství. Manželský pár si na začátku koupí dům, v jehož sklepě se pod poklopem ukrývá díra vedoucí kamsi do hlubin, jež ale ve skutečnosti ústí do jedné místnosti v prvním patře stejného domu. Když do ní vstoupíte, vynoříte se přesně za dvanáct hodin a jste o tři dny mladší. O něco později se navíc dozvídáme o další „neuvěřitelné, ale pravdivé“ kuriozitě – šéf hlavního hrdiny si v Japonsku nechal naoperovat prototyp elektronického penisu na dálkové ovládání.

Oba bizarní prvky ve filmu vystupují víceméně samostatně a jejich efekty se nikdy neprotnou. To je možná škoda. Byl jsem celkem zvědavý, co by se stalo, kdyby do sklepní díry vstoupil majitel poruchového elektronického údu. Na druhou stranu obě linie mají stejné vyústění – to, co na první pohled vypadá jako fantaskní zlepšovák kvality života, nakonec není zdaleka tak praktické, jak to vypadá. Krom toho se ukáže, že je v tom nějaký zásadní háček. Oba vynálezy jsou jako jablko, které navenek vypadá čerstvě a sladce, ale uvnitř je prožrané od červů.

Dupieux ale rozhodně nenatočil žádný příběh s ponaučením ve stylu: „Buďte rádi za to, co máte, a nefantazírujte o tom, co byste mít mohli.“ Neuvěřitelné, ale pravdivé je především opět slastnou hříčkou, ve které si tvůrce užívá domýšlení absurdních nápadů a jejich trumfování ještě uhozenějšími zvraty. Zároveň se mu podařilo vytvořit skvělou parodii podobných zázračných mechanismů, které můžeme znát ze Zóny soumraku a podobných příběhů.

Díra v zemi, která vám sebere dvanáct hodin života, přičemž vás omlazuje, ale extrémně pomalu, je dokonale vymyšlený antimechanismus s tak složitými zákonitostmi a svým způsobem nevděčným systémem, až je od začátku jasné, že bude zdrojem zkázy ústředního páru. Film se ostatně dá celkem plynule odkoukat i jako poměrně drásavá studie odcizení jedné manželské dvojice. Zvlášť když jejich představitelé Alain Chabat a Léa Drucker se oba do Dupieuxova univerza perfektně hodí tím, jak dokážou působit civilně i manicky. Vedlejší příběh o elektrickém penisu je daleko modelovější, ale zase postavený na ujetějším nápadu.

Quentin Dupieux se zkrátka čím dál víc zabydluje ve formátu nízkorozpočtových absurdních komedií se symptaticky skromnou stopáží kolem 80 minut. Neuvěřitelné, ale pravdivé je možná film trochu překotný ve svém finále, kde se vyústění většiny linií odbyde jednou dlouhou sekvencí, ale i to zapadá do stylu hříček, které autor s publikem hraje. A ač to může být neuvěřitelné, je pravda, že čím dál sebejistěji.

Jedna z nejslavnějších knih všech dob se dočkala už třetího zfilmování. Je určitě nejbrutálnější, ale ne nejlepší. Tento díl bude i tom, jak se dá filmovat válka.