Noví Krotitelé duchů se zasekli v minulosti. Legendární značka neví, jakým směrem se vydat

Nový díl samozřejmě vychází z úspěšného snímku Krotitelé duchů: Odkaz, kdy dlouhá léta skomírající značku vzkřísil Jason Reitman, syn Ivana Reitmana, jenž natočil první dva díly z osmdesátých let. Jednalo se o poměrně zdařilý nostalgický počin, jenž plnil fanouškovská přání, vracel do hry staré známé a zároveň předával pomyslnou pochodeň mladé nastupující generaci. Čemuž pomáhalo i zasazení do maloměsta a atmosféra připomínající Stranger Things. Odkaz slavil v kinech úspěch a bylo tedy logické, že jsme se dočkali dalšího sequelu.

Pokračování mělo na první pohled hezkou výchozí pozici. Na palubu se vrací mladší hrdinové i veteráni v čele s Billem Murraym či Danem Aykroydem, studio přišlo s vyšším rozpočtem a upoutávky lákaly na trikově výpravnější podívanou. Jednalo se o skvělou šanci přijít po povinném nostalgickém návratu s něčím novým a neokoukaným, co posune sérii po několika dílech svěžím a neotřelým směrem. Jenže tvůrci Říše ledu na podobné ambice rezignovali a zase sází jen na tu nostalgii. Napodruhé už ale tento trumf použít nestačí. Obzvláště, když se s ním pracuje mnohem křečovitěji než posledně.

Nový díl se přesouvá z amerického zapadákova zpátky do New Yorku, kde rodinka Spenglerových pokračuje v tradici svého otce/dědečka Egona, nastěhovala se do ikonické hasičárny a její členové jsou novými krotiteli duchů. Jenže lovení strašidel a paranormálních potvor není žádná legrace, tým ještě není dvakrát sehraný a podlý starosta čeká i na tu nejmenší chybičku, aby mohl duchařskou jednotku zrušit. Mladá Phoebe se navíc cítí býti outsiderem, protože i přes svůj intelekt i nadání ji máma kvůli nízkému věku odmítá pustit do další akce. V podniku Raye Stantze se pak objeví tajemný artefakt se silou, před níž mají respekt i ostatní duchové. Ukrývá totiž v sobě mocného démona, jenž chce po světě šířit strach a chlad.

Na obzoru tedy roste hrozba, kvůli níž se bude muset spojit mladá i stará garda. A v tom je paradoxně ten největší problém. Film by měl většinu času budovat půdu a napětí pro pomalu se blížící zlo a zároveň před námi rozjet aspoň svižný mix milé rodinné fantasy. Dalo by se však skoro říci, že na to se tvůrci prakticky vyprdli a místo budování nových dobrodružství pro mladou generaci se tu zase jen autoři konstantně vrací do minulostí a sází na nostalgii.

Na plátně se tak kromě starých krotitelů musí objevit i další postavy v čele se starostou v podání Williama Athertona, aniž by zde tyto figurky sloužily i k jinému účelu než pouhému vzpomínání. Říše ledu je proto hodně podivným slepencem, v němž na vás z každého rohu vykoukne starý známý, parafrázují se známé hlášky, objeví se tu povědomí duchové a ve velkém se tu odkazuje nejen na jednotlivé díly, ale i na konkrétní scény či záběry.

Úlitba fanouškům a nekonečný příval nostalgie byl pochopitelný u minulého dílu, kdy se značka po příšerných ženských Krotitelích duchů oživovala a navazovala na staré časy. Od dvojky už se však logicky očekávalo, že ji budou chtít tvůrci v čele se scenáristou Jasonem Reitmanem a režisérem Gilem Kenanem někam posunout, hrát si s žánrem či aspoň odvážným způsobem rozšířit paranormální svět. Jenže místo toho se tu autoři znovu chlubí jen tím vzpomínáním na starou éru, což ovšem působí čím dál vyčpěleji a unaveněji. Vždyť i většina duchů a potvůrek sem musela dorazit z minulosti, ani v tomto ohledu se scenáristé nezmohli na nic moc nápaditého a osvěžujícího.

Snaha o koherentní příběh tak ustupuje do pozadí a celý snímek vypadá tak, že postavy zkrátka jen putují z místa na místo a v jinak prázdných dialozích a scénách se nahazují odkazy pro věrné fandy. Když už se pak objeví snahy o rodinnou duchařskou fantasy, tak film doplácí na Kenanovu rutinní režii, nedostatek hravosti, ale také na přemíru postav. Scénář nejen že chce za každou cenu dostat do hry hrdiny z osmdesátkových filmů, také ovšem vrací většinu postav z minula a do toho představuje i nováčky v čele Kumailem Nanjianim. Je tu prostě přelidněno.

Většina figurek je tu tedy zcela zbytečná a pouze k tomu, aby řekla jednu vděčnou hlášku. S potenciálně zajímavými postavami z nového týmu v čele s Mckennou Grace se tu pracuje málo a kvůli nedostatku prostoru nemají konflikty mezi matkou a dcerou či snahy Garyho v podání Paula Rudda být pro nevlastní děti otcem jak vyniknout. Příběhová kostra se tak rozpadá do série podivných podzápletek, kdy jedna postava loví ducha na půdě, další s duchem hraje šachy a jiná se snaží naučit kouzla s ohněm. A většinu času je to přesně tak utahané, prázdné a nudné, jak to zní.

Když už se pak všechny linie a postavy spojí k závěrečné „velkolepé“ akci, je už vlastně docela pozdě na záchranu. Ani zde navíc nepředvádí snímek zázraky a i přes povedené triky nijak zvlášť nestrhne. Noví Krotitelé duchů jsou tak velkým zklamáním. Místo svižné a zábavné podívané, co by přinesla do série svěží vítr, se tu jen vzpomíná na to, jak v osmdesátkách bylo dobře a první díl byl stejně nejlepší.

Což je prostě škoda, zejména když i noví hrdinové jsou sympatičtí, stejně jako herecké obsazení, které se to celé snaží uhrát se ctí. A zatímco Bill Murray působí dojmem, že si jen přišel odříkat své tři hlášky a rychle shrábnout tučný šek, Dana Aykroyda návrat mezi duchy viditelně baví. Ano, občas nějaké vtipné pomrknutí padne na úrodnou půdu, jinak se tu ovšem rezignuje na cokoli víc než pouhou rutinní a nenápaditou rychlokvašku. A to je na tuto sérii prostě málo.

 Podívejte se na žebříček nejlepších komedií podle databáze Kinoboxu.